Michael Romancov: Všichni imigrační tajtrlíci

24. ledna, 06:30 - Tomáš Jeník, Michal Půr
24. ledna, 06:30

V současné krizi se mohou v Evropě projevit schopní politici. „Kdo byl Winston Churchill, než vypukla druhá světová válka? V zásadě neúspěšný politik. Najednou přišla dosud neznámá situace a ten člověk vyrostl. A dnes, domnívám se, podobně roste Angela Merkelová,“ říká politický geograf Michael Romancov.

Co bude podle vás v zahraniční politice hlavním tématem letošního roku?

Všechno nasvědčuje tomu, že jedno z hlavních témat bude Blízký východ. Od začátku roku vidíme vyhrocení vztahu Íránu a Saúdské Arábie. A zdá se, že do toho začne promlouvat ještě třetí významný hráč, totiž Turecko. Když to bude jenom v tomto trojúhelníku a když to bojiště bude jenom severní část Iráku a Sýrie jako dosud, tak na konci roku budeme moct říct, že to bylo „v klidu“. Potenciál pro eskalaci je tam obrovský a mohlo by například dojít k zásadnímu ohrožení námořních tras přes Rudé moře. To by mělo odraz i na světových trzích, mohlo by dojít k tomu, že by se konflikt rozšířil o Izrael. V tuto chvíli to vypadá zle, ale je to jen potvrzení dlouhodobějšího trendu.

Je tím trendem konflikt uvnitř islámu?

Nejde jenom o konflikt uvnitř islámu, i když tuto dimenzi to má. Ale podle mého názoru je podstatnější, že podle všeho přestalo vyhovovat uspořádání, které na Blízkém východě vzniklo zhruba před sto lety. Budeme svědky přepsání mapy Blízkého východu. Hlavní tamní hráči jsou odhodlaní a zatím nemají nouzi o finanční prostředky. V současnosti nevidím důvod, proč by se ta situace měla nějakým zásadním důvodem zklidnit nebo vyjasnit.

Proč teď? Je to proto, že si Íránci víc dovolí, když sankce odeznívají?

Má to celou řadu důvodů. Sešlo se několik věcí. Režimy, které dlouhou dobu Blízkému východu vládly, evidentně ztratily svoji legitimitu. Staré struktury a jejich způsob řešení problémů se vyčerpaly. Jsme ve stadiu hledání nových odpovědí, které bohužel probíhá krvavým způsobem. Druhá věc je, že se k horšímu proměnilo mezinárodněpolitické klima, protože se objevila silná mocnost, která dala najevo zásadní nespokojenost s úpravou mezinárodního systému, jež proběhla v reakci na zhroucení komunismu. To je samozřejmě Rusko.

Ukázalo se, že mezinárodní právo, které předtím kulhalo na obě nohy, má nyní jednu nohu amputovanou. Rusové otevřeně vsadili na použití síly v prostoru, kde se zdálo, že už to nepřipadá v úvahu (na Ukrajině – pozn. red.). V prostoru Blízkého východu použití síly fungovalo spolehlivě a to je mohlo jenom povzbudit. Spojené státy, které dlouhodobě garantovaly status quo, se z této oblasti z mnoha důvodů stáhly. A posledním fenoménem jsou peníze. Žádná ze zemí, které se do přepisování mapy zapojují, netrpí finanční nouzí. A koneckonců mají i dostatek zbraní.

Mafiáni jsou schopni organizovat plavby imigrantů a pak i jejich následný převoz auty. Věřím, že v tom je nějaký řád, ale ten, kdo tomu dává řád, je náš evropský neřád

Jak by takový konflikt mohl skončit? Na první pohled nemá vítěze.

Nedovedu si představit, že by kterýkoli z těchto aktérů dokázal tuto situaci rychle vyřešit vojensky. Minimálně Sýrie a severní Irák se stanou bojištěm, kde se tyto státy budou dlouhodobě potýkat. Problém se pravděpodobně bude dál zhoršovat.

Můžeme si v tomto konfliktu vůbec vybrat stranu? Turecko je v NATO, s Íránem se teď zase začínáme přátelit, se Saúdskou Arábií jsme se dlouho kamarádili, ale už to trochu uvadá…

Nenajdeme aktéra, kterého bychom mohli z hodnotového hlediska jednoznačně akceptovat. S výjimkou Izraele, vůči němuž máme zase jiné výhrady. Budeme muset hledat někoho, kdo se v tom regionu bude chovat tak, aby nám to dělalo nejmenší možnou škodu. Bude to problém, ale mohlo by to být Turecko. Mělo by stabilizovat vlnu utečenců. Jsme závislí i na námořních komunikacích, kde důležitou roli hraje Saúdská Arábie.

Prostřednictvím těchto partnerů můžeme v regionu ošetřit své zájmy, nikoli prosazovat své hodnoty. Problém s EU je, že si za posledních 15 let zvykla sama sebe vidět v pozici nejsilnějšího normativního aktéra. Jestli teď jde něco do háje, tak jsou to normy. Všechny možnosti jsou více či méně negativní. Když se nám podaří definovat evropský zájem, tak jsme schopní tam najít partnera, který ten zájem bude nějakým způsobem hájit.

Evropská služba vnější akce, tedy unijní diplomatický sbor, ovšem není na takovou věc vůbec připraven. Oni mají šířit normy…

Evropská služba vnější akce slouží jako otloukánek. Tyto normy mají všechny evropské státy, ale v okamžiku, kdy vstoupí do libovolného prostoru, okamžitě prosazují svoje zájmy, ale hodnoty nechají na Evropě. Buďto jednotlivé státy řeknou, že jako Evropané mají zájem, a definují ho, nebo začnou prosazovat, stejně jako Evropa, ony hodnoty. Tomu ale nevěřím. Státy se pak vůči vlastním hodnotám chovají jako černí pasažéři.

Máme se tedy zbavit společné zahraniční politiky?

Jsme zajedno, pokud jde o ekonomická témata, avšak v zahraniční a bezpečnostní politice se ozývá kakofonie hlasů. Ale když Evropa na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku rezignuje, tak není vůbec jisté, že se dokáže prosazovat jako jeden celek v ekonomických tématech. Kdyby Evropa snahu o jednotnou zahraniční politiku vzdala a zůstal jen ekonomický blok, myslím, že by se celá konstrukce rozsypala.

Jak se pak má v takové situaci Evropa vypořádat s uprchlickou vlnou?

Myslím, že se s ní Evropa svým pomalým, ale pečlivým způsobem vypořádá. Definují se nové právní standardy, které stanoví, že ten, kdo včera měl nárok na status uprchlíka, ho dnes už nemá. A směrem do budoucna už vůbec ne. Evropa je zbyrokratizovaná struktura a byrokracie potřebuje mít mustr. Musí se nově definovat, kdo a proč je uprchlík, co je a co není bezpečná země. Když byrokracie dostane impulz, tak se postupně ty věci budou zpracovávat. Jsme svědky toho, že v Evropě začínají růst ploty. Evropa bude řešit pohyb lidí už daleko od svých břehů. Bude podporovat výstavbu bariér mimo Evropu. My zůstaneme otevření, ale ploty začnou vznikat jinde. Proud migrantů bude narážet na překážky, což samozřejmě způsobí lokální „záplavy“.

I v zemích na okraji Unie?

Ano, nejdřív pravděpodobně tam, ale ve střednědobém horizontu se bariéry začnou stavět mimo Evropu a my budeme tímto způsobem chráněni. Když byla prvně definovaná tzv. evropská politika sousedství, hovořilo se o zvětšeném kruhu přátel kolem Evropy. To je pozitivní slogan, ale jestliže se člověk podíval na mapu, viděl, že šlo o Severní Afriku, Blízký východ a postsovětský prostor. My jsme těmto zemím chtěli umožnit, aby participovaly na našem bohatství s jednoznačným cílem – aby se netlačily k nám. Ty tlaky nyní přicházejí ze vzdálenějších oblastí a my budeme mít tendenci náš problem posunout dál. Evropa podpoří finančně výstavbu hraničních plotů ve třetích zemích.

Co říkáte na tvrzení, že jsme si migrační vlnu způsobili sami?

Vůbec největší problém, o němž se moc nemluví, je, že z toho úžasným způsobem profituje evropský organizovaný zločin. A to je náš zločin. Zločinecké struktury v Evropě si uvědomily, jak skvělý je to byznys, a napřely k tomu svoje síly. Mafiáni jsou schopni organizovat plavby a pak i následný převoz auty. Věřím, že v tom je nějaký řád, ale ten, kdo tomu dává řád, je náš evropský neřád. Jsou to evropské zločinecké struktury, které se přeorientovaly z obchodu s narkotiky, zbraněmi a prostituce. Je to momentálně nějvětší „vývar“.

Jak vnímáte obnovování hraničních kontrol uvnitř Unie? Dá se ten trend ještě zastavit, když kontroly obnovují země, které jsou středobodem Schengenu?

Schengen počítá s možností, že kontroly budou zavedeny na časově omezené období. Může se stát, že rok budeme mít na hranicích kontroly. To je nepříjemně dlouhá doba, ale pořád je nějak omezená. Evropská byrokratická loď reaguje na kormidlo velice pomalu. Nyní ale přišel poryv a reakce bude rychlejší. Je krize a bude se to muset rychle vyřešit. Pokud se nastaví byrokratické standardy, tak je ta mašinerie převezme a pojede podle nich.

Nemohlo by to nakonec zafungovat obráceně, než se nyní zdá? Že si evropské země uvědomí společnou odpovědnost za ochranu vnějších hranic a Unii to stmelí?

Jestliže tam bude společná odpovědnost, pak ano. Ochrana společných hranic se stane společnou odpovědností všech. To znamená, že evropské státy musejí souhlasit s tím, že tady bude evropská autorita, dejme tomu Frontex, která bude mít právo dislokovat lidi a bude jich mít dostatek. To je zásah do státní suverenity a jde o to, jestli s tím budou státy souhlasit. To je otázka pro politiky. Ale jsem přesvědčený, že politici mohou vyrůst jen tváří v tvář krizi. Kdo byl Churchill, než vypukla druhá světová válka? V zásadě neúspěšný politik, který na co sáhl, to pohnojil. Najednou přišla dosud neznámá situace a ten člověk vyrostl.

A kdo roste teď?

Jsem přesvědčený, že roste Angela Merkelová. To je politička, která umí o věcech komunikovat způsobem, který je v Evropě potřeba. To není klaun jako Donald Trump. Ona zosobňuje to, jak se to v Evropě musí dělat. Pomalu a s vědomím, že je nutné najít pevný společný základ. Když se najde, dá se na něm stavět. A myslím, že v tomto ohledu je úspěšná.

Michael Romancov (46)
• Absolvent Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a Fakulty sociálních věd UK.
• Působí na Institutu politologických studií FSV UK a na katedře mezinárodních vztahů Metropolitní univerzity Praha.
• Specializuje se na politickou geografii, geopolitiku a Rusko.

Myslíte, že pochopila, že je čas opustit onu normotvornou politiku?

Myslím, že ano. Ona už před čtyřmi lety ve vztahu k problematickým skupinám prohlásila, že multikulti politika je mrtvá a mohou u nás být jen ti, kteří respektují naše hodnoty. Selhali jsme při pokusu ty hodnoty rozšířit celoplanetárně. Ale uvnitř je mít musíme a o ně se bude tříštit vlna přistěhovalců.

Jak to myslíte?

V Německu vyhostili za půl roku osmnáct tisíc lidí. Až se to tamní úřady naučí, uvědomí si to i komunity, které se sem dnes hrnou. Strašně důležité je, jak lidé, kteří se sem dostanou, komunikují zpátky domů. Když budou říkat, že tady je všechno super a létají tady pečení holubi rovnou do pusy, přijďte za mnou, tak jejich pozice vzroste. Když se budou s nepořízenou vracet, v jejich komunitách se rozkřikne, že Evropa žádný ráj není. A zdá se, že velká část těch lidí do Evropy přichází s vidinou blahobytu.

Nepřestřelila Merkelová se svou výzvou, že všechny přijme?

Nejsem si jistý, jak přesně byla ta výzva formulovaná. To, co se objevilo u nás ve sdělovacích prostředcích, nebyl celý výrok. A je nutné jej zasadit do časového kontextu. Máme tady nějakou vnější hranici, kde se začali kupit lidé. Německo nemá vnější hranici a nemuselo teoreticky dělat vůbec nic. Mohli říct, že Řekové a Maďaři to nezvládají. Ona prohlásila, že Německo má otevřenou náruč pro uprchlíky. Ale myslím, že to jednoznačně řekla pro ty, kteří prchají před válkou. Všichni by si měli uvědomit, že termín uprchlík má nějaký právní rozměr. Uprchlík není každý, kdo se dá do pohybu.

Jak hodnotíte postoj Česka a vlastně celé střední Evropy? Nejdřív jsme ze Západu slyšeli, že je náš přístup špatný, ale teď postupně zaujímají velmi podobný postoj.

Můžeme říct, že jsme to říkali a teď nám můžete vlézt na záda. Nebo z toho můžeme udělat přednost a říct, že jsme to identifikovali už tehdy a jsme rádi, že se to i vám jeví stejně. Myslím, že naše vláda se tak chová. Upřímně řečeno, chování naší vlády v této krizi mi přijde racionální, evropské, klidné, ale špatně komunikované. Největším problémem českých vlád je obecně jejich neschopnost komunikovat důležitá témata, aby to nevyznívalo konfrontačně. Ať už se jednalo o penzijní reformu, nebo americký radar v Brdech.

Možná je to proto, že v naší politice se hodně vytratilo poukazování na hodnoty. Jako by to bylo trapné. Třeba „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Od té doby se tady hovoří o provozních záležitostech typu stát jako firma. To nejsou hodnoty. Svět je tak složitý, že se v něm bez hodnotové kotvy nemůžeme úspěšně pohybovat.

Jak je na tom v tomto ohledu střední Evropa? Zdá se, že bídně, jelikož tu máme hned několik populistických vlád.

Střední Evropa se dlouhodobě přestala zabývat skutečně politickými tématy. V řadě zemí to vedlo k tomu, že to, co činí politiku zajímavou, tedy střetávání názorů, bylo upozaděno. Někde se řeší technická témata, jinde se podařilo společnosti vsugerovat představu, že tady je téma, které je nadčasové a které nás všechny přesahuje. V Maďarsku třeba Trianon, ten ještě dnes běží jako důležité téma. V Polsku je to vztah vůči Rusku a Ukrajině. Politika nemůže být monotematická. Vždy musí existovat pluralita témat a musí být jasné, kdo si co myslí. Podle mého názoru se to přestalo dít.

A co v Česku?

O střetávání idejí u nás nelze vůbec mluvit. Uprchlická krize a to, co se stalo v Řecku, jsou velká politická témata. Tady je ale problém, že vláda se rozhodla mlčet. Najednou se vynořil prezident, který byl proti. A když se ukázalo, že to funguje, tak s tím začali lézt ven všichni ti tajtrlíci. Včetně toho z Hanspaulky.

Vraťme se ještě k celé Evropě. V atmosféře strachu z teroru se zdá, jako by Evropa měla jen dvě možnosti. Buď se smíří s profízlovanou společností uvnitř, nebo se opevní a uvnitř zachová víceméně svobodný prostor. Která varianta je podle vás pravděpodobnější?

To, co se děje teď, je reakce na šok. Až šok odezní, začneme se postupně vracet k fundamentálním hodnotám. Důležité je ono slovo svoboda. Dříve dominovaly ve společnosti povinnosti, nyní dominuje svoboda. Moderní společnost zapomněla, že má povinnosti. Máme jenom svobody. Jeden mobilní operator měl heslo „nevaž se, odvaž se“. Mám pocit, že jsme jako společnost totálně nevázaní. Svoboda ale nemá nevázané hranice. Znamená, že vím, jaké ty hranice jsou, dodržuju je a pohybuju se svobodně v daném prostoru.

Je Unie jediný rámec, kde se to dá řešit?

Pro malé země, jako je Česko, neexistuje nic lepšího než Evropská unie. Tím neříkám, že Unie v současné podobě. My ale potřebujeme širší rámec kolem sebe. Jen díky němu jsme úspěšní. Čím méně růžový je svět, tím více potřebujeme evropské hodnoty. Ty nám umožňují relativně blahobytný život. Česko nemá šanci přežít ve světě, kde do sebe budou narážet velké jednotky. My máme možnost být součástí tří takových – EU, Ruska a světa islámu. Svět islámu nepadá v úvahu, být součástí ruského světa je cesta do pekel. Zbývá Evropa. A tu se máme snažit vymodelovat tak, aby nám tam bylo co nejlépe.


Čtěte také:

Čísla krymského referenda jsou buď zázrak, nebo manipulace

Rusko láká Čínu na "studenou Hedvábnou stezku"

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče