Michael Ringier nechává nudu podřízeným

18. října 2009, 13:22 - Jiří Němeček
18. října 2009, 13:22

Je hlavou čistě rodinné firmy v Evropě, a přestože je Švýcar, s Čechy má dost společného. Ve své sbírce obrazů se pyšní českými autory, do Česka po revoluci exportoval bulvár. A stál i u zrodu časopisu, který držíte v ruce.

Autor: Petr Jedinák

Osudu se nevyhneš. Možná právě to si letos v březnu v duchu říkal už šedesátiletý švýcarský podnikatel při některé z mnoha oslav svého jubilea. Do rodinného podniku, který funguje plných 176 let, ho to dlouho netáhlo. A nijak se tím netajil. „Naše firma byla pořád kolem mě. Jenže během prvních 25 let mého života mě nezajímala. Vůbec jsem si nepředstavoval, že bych v ní měl pracovat,“ vzpomíná. Jeho snem byla novinařina.

Přesto v rodinném podniku nakonec nejen skončil, ale dnes je v podstatě jeho ikonou. Michael Ringier, spolumajitel a předseda správní rady švýcarského mediálního koncernu, který nese jméno jeho rodiny, je dnes nejen bývalým talentovaným novinářem, ale úspěšným podnikatelem a světově uznávaným sběratelem výtvarného umění. Právě žurnalistika Ringiera zaujala dávno před tím, než se coby manažer dal do služeb rodinného podniku. Po pouhých dvou letech humanitních studií na vysoké škole v St. Gallenu začal pracovat jako novinář v bulvárním mnichovském večerníku Abendzeitung. Později absolvoval žurnalistický kurz a také prošel stážemi v několika rodinných médiích, kde se zabýval hlavně hospodářskými tématy.

Za vrchol jeho novinářské kariéry se ovšem považuje působení v německém Sternu koncem sedmdesátých let a zejména práce pro vydavatelství Grüner + Jahr. Tady pomáhal při založení časopisu o firmách nazvaného Impulse, ve kterém poté až do roku 1983 vedl jednu z ekonomických rubrik.

Sestra by raději rodinnou čokoládovnu

Odsud už ale vedla Ringierova cesta zpět do Švýcarska, kde poprvé zasedl ve vedení rodinné společnosti a převzal odpovědnost za divizi nových médií a za německý trh. Rodinnou firmu v současnosti vlastní po třetinách se svými sestrami – Annette Ringier a Evelyn Lingg-Ringier. Ty se o provozní záležitosti nestarají a odpovědnost nechávají na bratrovi. Řídit firmu je nikdy nelákalo. „Když jsem byla ještě dítě, asi bych byla raději, kdybychom vlastnili pekárnu nebo továrnu na čokoládu. Ale když jsem se naučila číst, začalo se mi otcovo povolání líbit. Všude to krásně vonělo tiskařskou barvou,“ vzpomíná Evelyn.

MICHAEL RINGIER
Datum narození: 30. března 1949 Bydliště: Curych, Švýcarsko Postavení: Spolumajitel vydavatelského domu Ringier Zisk za rok 2008: 40 milionů eur Stav: Ženatý, dvě dcery (16 a 18 let) Zájmy: Výtvarné umění, tenis, kondiční běh

Barvou to koneckonců dodnes voní v téměř celém impériu Ringierových. Firma působí v desítce zemí světa. Svoje aktivity rozvíjí v rodném Švýcarsku, ale i v Česku, Německu, Maďarsku, Rumunsku, na Ukrajině, Slovensku, v Srbsku, Vietnamu či Číně. Po celém světě má koncern Ringier více než sedm tisíc zaměstnanců, vydává přes 120 novin a časopisů, vlastní dvě desítky televizních programů, dalších padesát pak funguje v on-line podobě. V zemích, kde působí, provozuje i vlastní tiskárny. Jednou z úspěšných akvizic společnosti byl i vstup na český mediální trh. Původní investice 50 milionů švýcarských franků se nakonec proměnila v roční 500milionový korunový obrat. „Tehdy jsme vydávali časopis, který měl 16 stran a byl v něm jeden vlastní inzerát. Ten titul se jmenoval Profit,“ nezapomíná Michael Ringier na rok 1990, kdy stál za založením týdeníku Profit.

Ekonomický týdeník nakonec prodal a svou pozornost soustředil na lehčí čtení pro široké masy. Nabídka bulváru pro Čechy, kteří po desetiletí k ničemu podobnému neměli každodenní přístup, se osvědčila. Blesk je dodnes jedním ze stabilně ziskových titulů švýcarského impéria. V současnosti vydává na tuzemském trhu také bulvár Aha!, deník Sport, řadu speciálních příloh, časopisy Reflex a ABC. Při loňském výročí koncernu Ringier zdůraznil, že trh v Česku je pro jeho společnost ze všech nejvýnosnější.

Rozšíření firmy o český trh ale nebylo jeho první setkání s Čechy. S mnohými se seznámil už po roce 1968, když část emigrantské vlny zakotvila ve Švýcarsku. „V tenisu jsem byl tehdy desátý ve švýcarském žebříčku, ale čeští hráči u nás okamžitě ovládli tenisovou špičku. Naší jedničkou se potom stal Petr Kanderál. S dalšími jsem pak hrál třeba čtyřhru,“ vzpomíná v souvislosti s Československem na své dávné sportovní ambice. Dnes ovšem žije především firmou, i když pravidelně kondičně běhá – týdně až šedesát kilometrů.

Přes dlouhodobě slušné výsledky vydavatelství Michael Ringier přiznává, že krize dopadla i do mediální sféry. Hospodářské výsledky od loňského podzimu dokonce označuje za nejhorší, jaké pamatuje. „I v ekonomické krizi, která zasáhla tištěná média, jsem stále optimistický. Věřím totiž v sílu a potřebu žurnalismu. Velkou nadějí je i internet,“ prohlašuje.

„Dosud nebyl problém, aby rodina držela skupinu beze zbytku, tedy celých sto procent,“ naznačuje fakt, že v budoucnu se čistě rodinnou firmu nemusí podařit udržet. Stejně tak ale není žádným tajemstvím, že vloni probíhala i (nakonec neúspěšná) jednání o vstupu Ringierů do českého mediálního domu Economia, který vydává mimo dalších titulů Hospodářské noviny a týdeník Ekonom.

Novinařinu propojil s dalším byznysem

Koncern Ringier totiž není jen vydavatelem bulváru, jak bývá v Česku často vnímán. Mezi jeho výdělečné produkty patří třeba specializované nízkonákladové časopisy. V Číně takových titulů například vydává třicet a jednotlivá periodika ani na tak velikou zemi nepřesahují náklad pěti tisíc kusů. Vůbec nejúspěšnějším titulem vydavatelství je švýcarský kulinářský časopis Betty Bossi. Mimochodem, jde o vůbec první titul, který k samotnému časopisu začal přidávat jako bonus i další zboží. Koupit si magazín s vloženým balíčkem koření, kuchařskými recepty nebo DVD už dnes ale nikoho nepřekvapí. Stejně jako možnost objednat si kuchyňské náčiní, podobně jako ve specializovaných katalozích. Michal Ringier stál i za zrodem a rozšířením dalších sdílených služeb pro své čtenáře. Časopisy o zdraví propojil s televizními a rozhlasovými pořady, a dokonce provozuje i loď s vlastní nemocnicí, která každý rok brázdí Středozemní moře s tisícovkou čtenářů a diváků těchto specializovaných médií. V součtu pak tyto vedlejší aktivity vydělávají firmě mnohdy víc než klasický prodej zavedených titulů. A právě překvapit čtenáře, nabídnout něco navíc a počítat i s tím, že se rychle mění technologie, mladí lidé jsou vzdělanější a mají víc peněz – to všechno musejí mít podle Michaela Ringiera vydavatelé na paměti, aby na trhu uspěli. Není proto divu, že velké možnosti vidí do budoucna v internetu nebo digitálním vysílání. Současná hlava rodiny se ve svém profesním životě na čas musela ujmout i role výkonného manažera. Na tuto dobu nevzpomíná zrovna rád. Jak s určitou nadsázkou říká, Ringierové jsou majitelé, akcionáři, podnikatelé. Provozní problémy mají řešit odborníci. Odhad majetku Michaela Ringiera je podle odborníků velmi obtížný, nebude ale menší než sto milionů eur. Problém je mimo jiné v tržním ocenění rodinné firmy – ví se ovšem, že jen vloni (už v době krize) koncern dosáhl čistého zisku 40 milionů eur, o rok dříve to bylo přes 70 milionů. Rodina ovšem většinu zisku dál investuje do firmy, Michael navíc utrácí velké peníze za výtvarné umění a jen málokdo ví, co všechno tato soukromá sbírka skrývá. Cena nakoupených obrazů navíc stále roste, takže odhadnout majetek je v podstatě nemožné. Výroční zpráva jako umělecké dílo**

Umění začal Michael Ringier sbírat už na začátku osmdesátých let. Nejprve se zaměřil na dostupnější kvaš z počátku 20. století, což je technika na pomezí akvarelu a tempery, kterou se maluje na papír či textil. Těžištěm jeho zájmu v té době byla dvacátá léta, období Bauhausu a ruského konstruktivismu. Dnes sbírka obsahuje díla z let 1909 až 1935, mezi obrazy nechybějí ani ty od Františka Kupky nebo Emila Filly.

Podle Art Review Magazine je dnes Ringier mezi stovkou lidí, kteří mají největší vliv v současném umění. Cit pro umění se u něj projevil ve zcela netradičním oboru – tisku výročních zpráv rodinné firmy. Ty už deset let na zakázku připravují přední umělci, a rozhodně tak nejde o nudné čtení. „Všichni mají naprosto volnou ruku,“ říká šéf správní rady.

V roce 2005 obsahovala výroční zpráva například vtipy doplněné grafikami Richarda Prince. Jde o amerického portrétního malíře a fotografa, který dělá i fotokoláže. Je to vůbec první umělec, jehož fotografie byla vydražena za víc než milion dolarů (Christie´s, New York, 2005). „Na více než třech stovkách stran byly vtipy: rasistické, antisemitské, antifeministické, naprosto nekorektní,“ vzpomíná Ringier.

Tahle umělecká provokace ovšem nestačila. Další výroční zpráva byla zase celá vysázena písmem, které se používalo v německé typografii třicátých let a bývá spojováno s nacistickým režimem. „Ve firmě jsme vedli spoustu diskuzí o tom, co se ještě smí – a co se už nesmí. Ti umělci dělají vlastně to, co novináři: kladou otázky nejenom společnosti, ale ptají se také na to, jaká ta společnost je. Vzájemně jsou si vlastně velmi blízko, i když volí různé prostředky. Z tohoto důvodu chci jako nakladatel integrovat umění do žurnalistiky,“ vysvětluje.

K loňskému 175. výročí rodinné firmy Michael Ringier svěřil prezentaci speciální účetní uzávěrky dvěma nejuznávanějším švýcarským výtvarníkům současnosti. Peter Fischli a David Weiss si dali záležet a ukázali, že reklama a umění mohou jít ruku v ruce. A výsledek? Více než pětikilogramová prezentace o hospodaření společnosti je plná nejen čísel, ale také osmi stovek historických i moderních inzerátů pospojovaných do nečekaných dvojic.

Už se objevují náznaky, že ringierovské výroční zprávy mohou být lahůdkou pro sběratele. „Jeden galerista z New Yorku mi nedávno poslal zprávu, že se v nějakém antikvariátu prodává jedna ročenka za sto dolarů. Přitom se rozdávají zadarmo,“ prohlašuje navenek překvapený Michael Ringier. Jako úspěšnému obchodníkovi s prokazatelným uměleckým citem se mu to dá ale jen těžko věřit. Série dobře zaplacených, umělecky zpracovaných účetních závěrek je limitovaná nákladem, který má pod palcem právě šéf správní rady. Na první pohled vysoké jednorázové náklady se po letech mnohonásobně vyplatí. Obchodník se slovy i s uměním totiž dobře ví, jak vydělat.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče