Mezi špatným a horším

01. září 2010, 16:44 - Jefim Fištejn
01. září 2010, 16:44

Těžiště procesu, v němž se rozhoduje o budoucnosti na Blízkém východě, směřuje k Íránu

Skutečnost, že se Američanům po 19 měsících „kyvadlové“ diplomacie podařilo usadit Izraelce a Palestince k přímým jednáním za jeden stůl, jen málokdo pokládá za pronikavý úspěch. Osudová jednání jsou poznamenána atmosférou dokonalé beznaděje. Většina muslimů, a nejen blízkovýchodních, má za to, že teroristický útok z 11. září 2001, jakož i islámský radikalismus celkově, byly odpovědí na izraelský kolonialismus. Značná část je přesvědčena, že to bylo spiknutí CIA a Mossadu za účelem zahájení křižáckého tažení proti islámu. A mnozí dokáží skloubit obě dvě přesvědčení naráz, aniž by jim vadilo, že jedno vylučuje druhé. Ještě nikdy nebyl mír, k němuž by teoreticky měla směřovat přímá jednání, definován tak vágně. Ještě nikdy nebyl vznik „prosperujícího a životaschopného“ palestinského státu, který měl být logickým výsledkem projektu dvou států, vzdálenější realitě, než je tomu nyní. Nikdy se tolik nerozcházely představy stran usedajících ke společnému stolu. Izrael si představuje jako cílový stav vznik kompletně demilitarizovaného palestinského státu sevřeného mezi dvěma bezpečnostními ploty, na západě podél vlastního izraelského území a na východě podél řeky Jordán. Izrael, podle palestinských představ, by se měl vzdát všech výdobytků posledních šesti desetiletí, otevřít své území pro volné přistěhovalectví vyhnanců a jejich potomků a zároveň souhlasit se vznikem útvaru oproštěného od přítomnosti všeho židovského ve svém sousedství. Nikdo neví, jak by mohlo být pásmo Gazy reálně spojeno se západním břehem Jordánu dopravně a ekonomicky – zda přemostěním či podtunelováním izraelského území, ani jak a proč donutit 300 tisíc izraelských usedlíků opustit místa, kde se mnozí z nich narodili, ve prospěch mytického státu, jehož političtí vůdcové veřejně usilují o vymazání druhé jednací strany z mapy světa. Úřední optimismus ze začátku blízkovýchodních jednání by se dal vysvětlit jedině schopností profesionálních mírotvůrců manipulovat čirými abstrakcemi, jež se nevztahují k žádným fyzikálním skutečnostem – v psychoanalýze se tomu říká „vesmírné IQ“. Skutečné těžiště procesu, v němž se rozhoduje o válce a míru v regionu, se mezitím posunuje jinam. Íránská teokracie dělá vše proto, aby vyprovokovala Izrael k útoku na svá jaderná zařízení. Blouzniví ajatolláhové očividně dospěli k závěru, že v nastoupené cestě nemohou prohrát: buďto jim svět nakonec strpí jaderné vyzbrojení a z toho pramenící nadvládu nad širokým okolím Perského zálivu, anebo Izrael zaútočí a v nastalém zmatku bude kýžené íránské dominance dosaženo konvenčními zbraněmi. Nedávný start rakety, jež podle ministra obrany Ahmada Vahídího „nese zcela nové technické prvky a přináší ojedinělé taktické vymoženosti“, byl nikoli náhodou časově napojen na zavážení ruského paliva do jaderné elektrárny v Búšehru. USA oficiálně oznamují, že i když Írán má nyní obohaceného materiálu tak na dvě atomové bomby, sestrojit je dokáže nejdříve až za rok – času tedy je habaděj, Izrael ať se neráčí znepokojovat. Izraelský úder totiž může pro Ameriku znamenat nevítanou povinnost hájit své vlastní zájmy na mnoha nových frontách: od Hormuzského průlivu po Kuvajt a dále po celé délce íránsko-iráckých hranic. Teherán obvykle hrozí „asymetrickou odpovědí“ v případě jakéhokoli napadení, a to znamená pozemní válku se všemi drobnými proamerickými arabskými státy po jeho obvodu. Navíc Írán je schopen značně zkomplikovat vojenskou situaci mezinárodní koalice v západním Afghánistánu, beztak zoufale složitou. Je jasné, že vyhlídky na další konvenční války na mnoha nevlídných frontách návdavkem k té neukončené afghánské jsou pro Obamovu Ameriku noční můrou. Nemluvě již o hospodářských důsledcích takového masivního propuknutí ozbrojených konfliktů v oblasti Perského zálivu, která je zásadní z hlediska těžby ropy. Je ovšem také jasné, že za rok, jenž zbyl do jaderného vyzbrojení Íránu, se toho moc nezmění a trend zlomen nebude. V situaci, kdy Turecko, Indie, Japonsko, Čína, Brazílie, Rusko či Jižní Korea uzavírají s Teheránem lukrativní obchody, nelze očekávat, že mu zlomí vaz bezzubé sankce OSN. Vše, co Bílý dům zatím vymyslel, je horečnaté vyzbrojování arabských států Perského zálivu. Jen Saúdům nabídl zbrojní systémy za 50 miliard dolarů, včetně 84 nových Boeingů F-15, 60 vojenských člunů Apache, 72 helikoptér Black Hawk, baterie protivzdušných raket Patriot atd. Jenže na osvojení této techniky budou Saúdi potřebovat pět až deset let. Do té doby nezbude USA a s nimi i celému světu než se modlit a věřit v izraelskou odstrašovací sílu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče