Město starých

19. srpna 2010, 11:55 - Petr Matějček
19. srpna 2010, 11:55

Každému desátému obyvateli je přes 80, každému třetímu přes 65. Vítejte v Bad Sassendorfu

Francouzské hole opřené o lavičky, složené vozíky před restauracemi a osiřelá chodítka v parku. Je krátce před dvanáctou a německé městečko Bad Sassendorf se pozvolna připravuje na polední šlofík. Není se čemu divit, DJ Marco to včera zase rozjel, ostatně jako posledních dvaatřicet let každý den kromě pondělků. Hrál i Karla Gotta – Lady Carneval, Babičku a Edelweiß. Sinatru Východu mají v kavárně Parkhotel v lásce již od dob, kdy v roce 1968 reprezentoval Rakousko při Velké ceně Eurovize. „Tausend Fenster,“ zpíval tehdy zlatý hlas z Prahy. Ne každý z Badsassendorferů si to ještě pamatuje, většina z nich to vystoupení ale viděla.
Průměrný věk v městečku na severozápadě Spolkové republiky je totiž 47 let. Každému desátému obyvateli je přes 80, každému třetímu přes 65. Obec je již dnes tak stará, jako bude zbytek Německa za 40 let. Demografové počítají, že stejně to bude v roce 2050 vypadat i ve zbytku střední Evropy: namísto dětských kočárků kostkované bačkory, berle a večery s bavičem Marcem. Vítejte v Bad Sassendorfu. Vítejte v budoucnosti.

Minuta na stolici

Malebné lázeňské město se před deseti lety zalíbilo i bývalému požárníkovi Helmutu Joschovi. Není sám, každým rokem se sem přistěhuje zhruba 160 penzistů z celé republiky. Dnes by byt, který si zde s manželkou pořídil, ale nejraději zase prodal. Apartmá má sice plno výhod, výtah přímo do obýváku, velký balkon a příjemné sousedy. Jedno tady čerstvému sedmdesátníkovi ale chybí – mladí. „V domě je 32 bytů, ale jen jedna rodina s dětmi. Pořád vidím jen staré lidi, všem je tady nad šedesát, připadám si ztracený,“ stěžuje si Josch na kameru německé televize.
Zato domovů důchodců, rezidencí pro seniory s ošetřovatelskou péčí a pečovatelských ústavů je v Bad Sassendorfu několik. Jedno z takových zařízení vlastní Uwe Groll. V jeho soukromém pečovatelském domě se 52 zaměstnanců stará o 53 bydlících. To se neobejde bez občasných komplikací. „Zdravotní pojišťovny nám na základě diagnózy přikazují, kolik minut na jakou službu máme. Vůbec nemyslí na to, že každý člověk je jiný,“ stěžuje si Groll na zdravotní systém, který jako by si se stárnoucí populací zatím nevěděl rady, a dodává: „Například na stolici s doprovodem je vyhrazena jedna minuta. Jediným uspokojením pro mne je, že se sem lidé, kteří takové nesmysly vymýšlejí, také jednou dostanou. Pak uvidí.“
Kromě přísných pojišťoven si ale generace „60 plus“ v Bad Sassendorfu nemůže stěžovat. Hned vedle pečovateláku pana Grolla je rozlehlý park, o něco dál římské lázně a dům pro setkávání generací. Tam několikrát týdně děti ze sousední vesnice vysvětlují babičkám a dědečkům, jak se zachází s televizním ovládáním, proč už se dnes nepíšou dopisy a kde v mobilu najdou telefonní seznam. Pomoc pro seniory je rapidně rostoucím odvětvím. Jenže lidí, kteří bez cizí pomoci nejsou schopni žít, bude čím dál víc. Lidí, kteří z toho chtějí udělat své zaměstnání, je ale již dnes málo. Ono také není o co stát.
Například zaměstnankyně pečovatelské firmy, zdravotní sestřička Marion Hellhakeová, každé ráno v půl šesté obchází své klienty. Budí je, pomáhá jim z postele, pánům holí vousy, dámy češe. Vykoupat, obléct, vyměnit pytlík s močí je její každodenní rutina. Za zády má samozřejmě všudypřítomnou pojišťovnu. Pětatřicet minut smí trvat velká osobní hygiena, sedmnáct ta malá, víc stát nedovolí.
„Kvalifikovaná síla bez práce, to si v našem oboru nedokážu představit. Dnes neexistuje zařízení, které by nehledalo pečovatele,“ míní Groll. Platy jsou ale tak nízké, že práci nikdo nechce dělat. „Za dvacet pět tisíc eur hrubého ročně žádný Němec pracovat nechce. Již dnes pochází třicet procent našich zaměstnanců z východní Evropy,“ říká Groll, podle něhož se o Němce v budoucnosti budou starat výhradně Poláci, Bělorusové, Češi a podobně. Prý je to jako s popeláři, ty také nahradily pracovní síly ze zahraničí.

Bílý průmysl

Němcům jde spíš o byznys. „Právě dokončujeme sídliště pro seniory. Žádná schodiště, byty s extra širokými dveřmi, aby se do nich dalo vjet i s vozíčkem. Zájem byl obrovský. Navzdory vysokým cenám jsme krátce po ohlášení projektu všechno prodali,“ usmívá se nejmenovaný developer. Na otázku, zda bude stavět dál, jen vesele pokýve hlavou.
Opravdovým vítězem na trhu se stárnoucí populací je ale takzvaný bílý průmysl. Rehabilitační kliniky, masáže, léčitelé, mastičkáři. Jen v centru Bad Sassendorfu je pravděpodobně víc lékáren než v každém jiném německém velkoměstě. Většina z nich si ještě přivydělává pronájmem chodítek a vozíků. Ten si čas od času vypůjčí dokonce i starosta města Antonius Bahlmann. Ne, že by už nemohl po svých, Bahlmann pouze testuje, zda je opravdu celá pěší zóna pojízdná, jak přikázal. „Dřív tady byly všude schody, obrubníky a podobně. To jsme museli všechno přestavět,“ tvrdí starosta, který přiznává, že ho vývoj trochu zaskočil. „Předpovědím člověk věří, až když se ukáže, že byly pravdivé.“
V posledních letech se ale dokázal dokonale aklimatizovat. Bahlmann ví, kdo ho volí, a proto chodí často gratulovat k osmdesátým, pětaosmdesátým, devadesátým a pětadevadesátým narozeninám, od stovky pak každý rok. Gratuluje také ke zlatému, diamantovému a platinovému výročí svatby. Má takových termínů ročně zhruba tři sta. Starosta sice říká, že jsou pro něj důležité i mladé rodiny, rodičům několik týdnů starého Fabiana ale zatím ještě popřát nebyl.

Tři králové

To se vůbec nelíbí Uwemu Grollovi. Své peníze sice vydělává se seniory, byl v Sassendorfu dokonce zvolen jejich mluvčím, je ale také otcem tří dětí. „Obec pro děti dělá strašně málo. Jako mladistvý jsem to zažil dokonce už i já,“ kritizuje Groll. Bahlmann to samo sebou vidí jinak. Město přece poskytuje mladým levné stavební parcely. Jenže ne v centru, tam se staví pro staré. Mladí bydlí na periferii. „Odsunou je na okraj společnosti. Teď chtějí v centru dokonce zavřít školku. Obyvatelům je moc hlučná,“ popisuje situaci Groll.
Tam, kde jsou senioři ve většině, také senioři určují politiku. A politika určuje, jak komunita se svými penězi naloží. Na dětská hřiště jich nikdy moc nezbylo. Od té doby, co je v Bad Sassendorfu zakázáno hrát si s míčem, děti ale stejně moc ven nechodí. Člověk se jich nedočká ani 6. ledna na svátek Tří králů. Kašpar, Melichar a Baltazar sice koledovat chodí, jenže nejmladší z nich, Baltazar, je již zmíněný bývalý požárník Helmut Josch. „Je tady nedostatek dětí, a tak nám farář přikázal, abychom šli koledovat my,“ vysvětluje. Staré to prý potěší, mnozí z nich se totiž všeho vzdali, aby se do Bad Sassendorfu, ráje důchodců, mohli nastěhovat. Prodali majetek a odstěhovali se od dětí, aby si zajistili alespoň základní péči.
Jenže idylku ve městě starých začíná nezadržitelně nahlodávat osamělost. Ošetřovatelka Marion je při sedmnáctiminutové malé osobní hygieně kolikrát jediným člověkem, kterého důchodci za celý den spatří, zbytek času tráví před televizí. Na to má Josch řešení: „Kdo nechce být starý, musí umřít mladý,“ usmívá se sedmdesátiletý pán s korunkou na hlavě a čokoládou v ruce, který se již brzy z Bad Sassendorfu chystá odstěhovat.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče