Méně peněz, více míru?

24. října 2008, 22:21 - Jefim Fištejn
24. října 2008, 22:21

Při náhlém zchudnutí bohatých společností se snáze dostávají k moci váleční štváči

Ať už nynější optimismus na burzách je výrazem kýžené katarze, anebo pouze manickou fázi maniodepresivní psychózy finančních trhů, vnucuje se oprávněná otázka, jaké budou druhotné efekty kolektivního prožitku krize. Nezpůsobí třeba náhlé zchudnutí Západu, zejména Spojených států amerických, pokles jeho bojechtivosti a bojeschopnosti? A se záchvěvem naděje v hlase: Neznamená v zásadě méně peněz také méně válčení, jež je, jak známo, nenasytným penězožroutem? Kdo v to doufá, bude zklamán – úměra mezi bohatstvím a mírem není nepřímá, nýbrž přímá. Méně peněz tu již bylo, a mír to nikterak neposilovalo, válčilo se ostošest. Navíc při náhlém zchudnutí kdysi bohatých společností se snáze dostávají k moci populisté a váleční štváči, kterým je mír k nepotřebě. Dnešní rozviklaný svět je navíc plný bytelných hrozeb, které je třeba řešit, i kdyby na chleba nebylo. Irák přestal být problémem– to snad došlo i tomu největšímu zabedněnci. V Iráku se již USA s válkou nepotkají. Dokud tam zůstanou, válka nebude – až v Iráku opět jednou bude válka, to už tam nebudou USA. Írán je jiná káva – ajatolláhové již nyní disponují raketami slušného doletu a možnost osadit je jadernými hlavicemi by učinila z existenciální hrozby paradigmatický zlom. Nukleární válka, možná nejen regionální, by se dostala na dosah ruky. Deklarativní rezignace Washingtonu na možnost preventivního odzbrojujícího úderu nejen ztíží jakékoli jednání , ale v posledku se ukáže jako neúčinná fikce schopná jen uspíšit konflikt. V okamžiku vynuceného izraelského zásahu budou USA postaveny před stejné dilema – jít, či nejít do velké války. Prezident, který by zakalkuloval do svých úvah variantu neposkytnutí vojenské pomoci jedinému spojenci v regionu, by to musel učinit rovnou s prohlášením o zrušení Spojených států amerických. Americká společnost totiž není založena na hodnotovém principu přežití za každou cenu. Není třeba hádat z křišťálové koule, aby člověk pochopil, že představa o nuzných a nemohoucích USA vzrušuje blouznivce všeho druhu, zejména zvrhlíky s násilnickými sklony. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád by jinak nemohl veřejně prohlásit na newyorkské půdě, že svět bez USA se mu zdá docela dosažitelným cílem již za života dnešní generace. Pády a vzestupy burz nemohou nic změnit ani na potřebě dostat pod kontrolu situaci v Afghánistánu. Je to právě případ, kdy otázka ceny není jedinou rozhodující. Představa, že by zbrklý úprk poražených spojenců a znovunastolení tálibánské vlády mohly nějakým záhadným způsobem posílit světový mír, je další úchylkou, tentokrát masochistickou. Propagátoři tohoto bludu si ochotně vypomáhají čítankovými mýty, že v Afghánistánu dosud žádná cizí armáda nezvítězila. Po porážce nepříliš početného expedičního sboru v roce 1842 poslali Britové do Afghánistánu o něco silnější trestnou výpravu, která spálila okolní vesnice, zbourala centrální čtvrtě Kábulu a veřejně popravila stovky vzbouřenců. Druhé afghánské tažení skončilo v roce 1880 tím, že Britové znovu dobyli a rozbořili Kábul. Celých 80 let poté měli Britové monopol na afghánskou zahraniční politiku. Ani Rusové, přesně vzato, neodtáhli z Afghánistánu poraženi. Spíš než britské kolonizační úsilí připomíná jejich afghánské dobrodružství vietnamskou válku. Byl to právě případ, o kterém se říká „stokrát nic umořilo vola“. Je jasné, že vytvoření demokratické společnosti západního střihu z kmenového Afghánistánu je pouštním mámením. Naštěstí o to západním spojencům vůbec nejde. Mají mnohem méně ambiciózní cíle než navěky porobit tyto nehostinné končiny. Jde jen o to nepřipustit obnovení statutu Afghánistánu jako „země nikoho“, útočiště a cvičiště mezinárodních teroristů. Tento minimalistický cíl není nedosažitelný. Je vědomě dlouhodobý a v zájmu všech zúčastněných i nezúčastněných. Již dnes víme, že příští americký prezident vojenský kontingent v Afghánistánu významně posílí, ať to stojí, co to stojí. Jelikož celá operace je vedena v režii NATO, její překotné ukončení by se rovnalo faktickému rozpuštění této organizace kvůli prokazatelné neakceschopnosti.
Že peníze jsou účinnou alternativou k válce, dobře dokládá i zkušenost se sousedním Pákistánem. Nebýt velkých peněz, jimiž je dlouhodobě proplácena přízeň pákistánských vládnoucích elit, musely by Spojené státy americké i v případě této jaderné mocnosti uvažovat o silovém řešení. Náhlé zchudnutí USA je tudíž schopné učinit z každého z doutnajících konfliktů Armagedon.
Ostatně, kde se vzalo pošetilé nutkání stále mluvit o nové americké bídě? Chudoba je přece kvalita percepční, je vždy vnímána ve srovnání s okolím. Finanční krize zasáhla americkou podstatu mnohem méně než zbytek globalizovaného světa. Ale to je téma na samostatnou úvahu.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče