Mediální revue

05. ledna 2010, 14:27 - (red)
05. ledna 2010, 14:27

Druhé pokračování

The New Yorker Financial Times

Viktorovo hobby Nejbohatší muž Ukrajiny Viktor Pinčuk si nedávno na otočku zaletěl do New Yorku. Zavedlo ho tam současné umění. Přesněji řečeno vyhlášení nové ceny Future Generation Art Prize. Tu spolu s prémií jednoho sta tisíc dolarů získává pod Pinčukovou patronací každé dva roky slibný mladý umělec, jehož dílo se bude porotě nejvíc líbit. V ní má kromě jiných lidí sedět i Pinčukův přítel Elton John.
Pinčuk, devětačtyřicetiletý otec tří dětí, sbírá pozoruhodné kousky současného umění pouhých pět let. Za tu dobu se však dostal mezi 200 nejvýznamnějších světových sběratelů. A jeho kolekce nabyla impozantních rozměrů. Například za fotografie Andrease Gurského 99 Cent II Diptychon prý Pinčuk před několika lety zaplatil 3,3 milionu dolarů. Zalíbila se mu i plastika Visící srdce od Jeffa Koonse. Laikům se tento předmět jeví jako monstrózně přerostlá lesklá ozdoba na vánoční stromeček. To však Pinčukovi nezabránilo, aby za něj údajně „nevysolil“ 23 milionů dolarů. A od britského umělce Damiena Hirsta, proslulého nakládáním mrtvých živočichů do čirých kapalin, si prý koupil polovinu artefaktů z jeho současné londýnské výstavy. Pinčuk nehodlá porotě do výběru vítěze Future Generation Art Prize mluvit. Vymínil si však, že se mezi finalisty objeví vítěz ceny, kterou založil v domovské Ukrajině. Z Kyjeva by majitel šesti televizních stanic rád vytvořil věhlasnou kulturní křižovatku.
Před několika lety tam Pinčuk otevřel jedno z největších muzeí ve východní Evropě specializující se na současné umění. Do dnešní doby muzeum navštívilo téměř milion lidí, většinou do 25 let. „U nás máme frontu neustále,“ pochlubil se vlivný Ukrajinec newyorské novinářce Rebecce Meadové. V zemi je dle něho pouze jedna fronta – ta před jeho muzeem. A Pinčuk dodal, že konkurenci zaznamenali pouze během nedávné finanční krize, kdy se kvůli panice začaly zástupy lidí srocovat i před bankami. „Dnes už konkurenci nemáme,“ prohlásil spokojeně.
Loni v listopadu odhadl časopis Forbes majetek absolventa Dnětropetrovského metalurgického institutu na 2,6 miliardy dolarů. Tím ho zařadil na 246. místo žebříčku nejbohatších lidí světa. Pinčukovy zájmy jsou široké – od nemovitostí přes média a bankovnictví až po ocelářství. Stejně jako mnoho dalších lidí, kteří v posledních dvaceti letech ve východní Evropě zbohatli, i on si ekonomické transakce pojistil politickými vazbami. Kromě toho, že Pinčukova druhá manželka Olena je dcerou bývalého ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy, strávil i dvě volební období coby poslanec v parlamentu. Novinářka Chrystia Freelandová, která s Pinčukem povečeřela v jedné z jaltských restaurací, nedávno v deníku Financial Times poznamenala, že se už nějakou dobu snaží vymanit z ranku pouhých „východoevropských miliardářů“. Namísto toho by se rád začlenil do horních vrstev západního světa. Ne že by v tom nebyl úspěšný – účastní se Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu, štědře přispívá nadaci bývalého amerického prezidenta Billa Clintona a přijal ho i renomovaný investiční fond General Atlantic. Na svou zemi je však stále hrdý a snaží se ji co nejvíce etablovat na světovém politickém jevišti. Než to nastane, a pokud vůbec, jeho sbírka moderního umění nejspíš značně nabobtná.

The Weekly Standard

Rozpad Belgie na obzoru Od roku 1830, kdy Belgie získala nezávislost, byla „sňatkem z rozumu“ dvou národností – holandsky mluvících Vlámů žijících ve Flandrech na severu země (57 procent obyvatel z přibližně 10,5 milionu) a francouzsky hovořících Valonů sídlících na jihu ve Valonsku (33 procent). Tyto dvě národnosti, jak píše Christopher Caldwell, však od počátku nemají téměř nic společného – snad kromě katolického vyznání. Sňatek Vlámů a Valonů se však v posledních několika desetiletích začal pozvolna rozpadat. Vzniká proto zásadní otázka, zda země nesměřuje k úplnému rozvodu. Stejně jako se to po konci studené války stalo v případě bývalého Československa, které se rozpadlo na dva samostatné státy.
Tato otázka byla již v podstatě zodpovězena. Belgie se totiž v současnosti spíše podobá volné konfederaci dvou států než zemi spravované z jednoho centra. Především kvůli několika reformám, jež si od sedmdesátých let 20. století vynutili národně cítící lidé v obou oblastech, žijí francouzsky a holandsky hovořící občané ve dvou oddělených kulturních světech. Většina lidí z Flander či z Valonska například nikdy neslyšela o hlavních politicích, hercích či sportovcích z druhé oblasti. Vlámové a Valoni žijí i v oddělených politických světech. S výjimkou Bruselu, jenž tvoří třetí samostatný region země, nemohou hlasovat na celostátní úrovni pro stejné strany a nemají ani totožné zákony. Tři prvky však činí rozpad Belgie mimořádně obtížně uskutečnitelným. Sice ji zatím drží pohromadě, ale pozvolna slábnou.
Za prvé to je Brusel, který oba národy považují za své hlavní město. Metropole sice leží v centru Flander, ale v posledních stech letech se stal sídlem frankofonní elity. A současně je i hlavním městem byrokratického aparátu Evropské unie, jež používá francouzštinu jako jeden ze dvou oficiálních jazyků. V posledních měsících proto někteří vlámští vlastenci začali diskutovat o možnosti vlastního státu bez Bruselu. Druhým prvkem, který brání rozpadu Belgie, je monarchie. Královská rodina je sice frankofonní, ale Vlámové ji měli v minulosti raději než Valoni. Její současné politické úsilí udržet zemi vcelku však posiluje ve Vlámech republikánské smýšlení, a proto ji podporuje necelá polovina z nich. Třetím prvkem pak je celostátní penzijní fond, jenž by musel být v případě rozpadu země také rozdělen – pravděpodobně dle předpisu, který je pro Vlámy značně nepříznivý. V době klesajícího počtu obyvatel a růstu poměru důchodců a pracovně činných lidí však není belgický sociální stát dlouhodobě životaschopný. A nebude-li ufinancovatelný, pravděpodobně ani nezajistí, aby se Belgie nerozpadla.

City Journal

Zneklidňující izolacionismus U Američanů se vytrácí povědomí o zbytku světa, napsala Claire Berlinskiová. Dle agentury Pew Research články z Iráku a Afghánistánu tvořily loni jen pět procent ze všech amerických zpráv. Kromě Íránu a Číny, o nichž se občas objeví krátké zprávy, se Američané o ostatních zemích světa v podstatě nic nedozvědí. Potvrzuje to i seznam deníku New York Times deseti nejčastěji rozesílaných článků e-mailem jejich čtenáři. Všechny se týkají domácích amerických problémů.
Nezájem amerických médií se týká i Turecka, v němž Berlinskiová v Istanbulu dlouhodobě žije. V současnosti žádné americké médium nejeví zájem o články z této země. Nedávno mluvčí výboru pro zahraniční věci tureckého parlamentu pozval skupinu novinářů, aby s nimi diskutoval o tématu Opouští Turecko Západ? To by mělo zaujmout každého, kdo se zabývá vyhlídkou Íránu na vyzbrojení jadernými zbraněmi. „Američané nikdy nepřijdou,“ prohlásil mluvčí. „Je mi to líto, Claire,“ napsal jí šéfredaktor jedné americké televizní stanice, „ale Turecko nás nezajímá.“
Zprávy ze zahraničí se z amerických médií vytrácejí už dlouho. Tento trend začal na konci šedesátých let 20. století a po konci studené války ještě zesílil. Z několika studií vyplývá, že od té doby počet zpráv ze zahraničí v americkém tisku a v televizních pořadech poklesl zhruba o 80 procent. A zdá se, že tento trend sílí. To by mělo znepokojovat občany země, jež usiluje o globální vliv.
Úpadek americké profesionální žurnalistiky je vysvětlován stále stejně – internet a hospodářská krize. Tvrdí se, že zahraniční korespondenti jsou za krize drazí. To však není pravda. Životní náklady jsou v zámoří nižší než v USA. A média musejí pokrýt jen plat korespondenta, tužku, notebook a počítač s připojením na internet. Nedávný průzkum agentury Pew pak odhalil, co zahraničním korespondentům bere práci – izolacionismus Američanů dosáhl nejvyššího stupně za posledních 40 let. Zahraniční zpravodajství se neprodává, protože po něm není poptávka.

Der Spiegel

Klimatická obchodní válka? Po neúspěšné kodaňské klimatické konferenci začali někteří západní politici veřejně vyhrožovat, že s pomocí penalizačních cel zdraží dovoz zboží z rozvíjejících se zemí, jež při jeho výrobě vyprodukují nejvíce oxidu uhličitého. Před konferencí francouzský prezident Nicolas Sarkozy opakovaně vyzýval, aby Evropská unie zavedla na takové zboží penalizační cla, pokud z ní nevzejde žádná dohoda. To se stalo. Vzniká tedy otázka, nakolik vážně to myslel. Sarkozy prohlásil, že Francie spolupracuje na takovém opatření s Německem. Mluvčí německé vlády Ulrich Wilhelm řekl, že Berlín zkoumá, jak ochránit tuzemský byznys. Byla to sice rezervovaná odpověď, ale mnohem vstřícnější než minulá prohlášení německých vládních politiků. Ti dříve Sarkozyho plán penalizačních cel striktně odmítali.
Experti však před jejich zavedením varují. Ottmar Edenhofer, environmentální ekonom z postupimského institutu pro klimatické změny, je považuje spíše za vyhrožovaní než za reálnou možnost. Čína je, pokud jde o emise oxidu uhličitého, při výrobě zboží, největším znečišťovatelem ovzduší. A penalizační cla by na tom stěží něco změnila. „Cla by nikdy nemohla být natolik vysoká, aby zásadně změnila západní poptávku po čínském zboží,“ prohlásil Edenhofer. A dodal: „Čína zůstane dílnou světa.“ Penalizační cla by tudíž měla minimální dopad na životní prostředí, přinášela by však riziko konfliktu globálních mocností. Ty na něm ale nemají žádný zájem, protože jejich ekonomiky jsou těsně provázané. „Obchodní válka je to poslední, co v současné době potřebujeme,“ říká Edenhofer.

***

Text do rámečku:
Badatel Wolfgang Knorr z univerzity v Bristolu se pokusil zjistit, zda se množství oxidu uhličitého v ovzduší dlouhodobě skutečně zvyšuje. Proto znovu analyzoval dostupné údaje o emisích od roku 1850 a vzal v úvahu i jejich nejistotu. Oproti některým současným studiím zjistil, že se množství oxidu uhličitého v ovzduší během nejen posledních 150, ale ani 50 let nezvýšilo. Jeho výzkum byl publikován v Geophysical Research Letters.
ScienceDaily

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče