Máte šmuk nebo porcelán? V berlínském Mauerparku prodáte cokoli

07. června 2012, 07:02 - Petr Horký
07. června 2012, 07:02

V neděli v půl šesté ráno Berlín ještě spí. Šedivé ulice jsou prázdné a ticho ruší jenom zpěv ptáků a tu a tam skupinka opilců vracející se z tahu. Na Prenzlauer Bergu v ulici Eberswalder Strasse však panuje čilý ruch. Před plechovou bránou tu stojí fronta aut po střechu naložených nejrůznějším harampádím.

Celé to organizují muži v reflexních vestách, kteří pouštějí jedno auto po druhém dovnitř. Je mezi nimi i modrý opel s pražskou espézetkou. Jejich řidiči sem přijeli to harampádí prodat. Tady v Mauerparku, pojmenovaném po berlínské zdi, která ho dřív protínala, se koná nejznámější ze všech blešáků v německém hlavním městě. Je na něm možné prodat naprosto cokoli. Každý turista si chce odvézt kousek Berlína, i když je ve skutečnosti třeba z Prahy.

„Guten Morgen, co vezete? Stánek máte objednaný, nebo si ho postavíte? Rovně a druhou uličkou doprava. Ale pohyb,“ vítá nás organizátor. Kodrcáme se areálem tržiště. Pevné dřevěné stánky jsou zatím prázdné. Jejich nájemci si je zamluvili týden dopředu a tak si teď mohou přispat – nikdo jim je neobsadí. Na rozdíl od nás, kteří jsme přijeli „na blind“. A tak tu strašíme v šest, abychom si vybojovali dobré místo na hlavních nákupních tepnách, kudy budou později proudit turisté.

Poklady po tetičce

Paní v oranžové vestě nám přiděluje čtyři metry dlouhý „flek“ na jakémsi náměstíčku mezi pevnými stánky. Nejsme tu zdaleka první. Napravo je Turek Mohammed, zprava pak Peršan Kamal se svými koberci. Chvíli se s nimi legrační němčinou handrkujeme o místo – každý centimetr je pracně vybojovaný.

„Uděláme si to tu pěkné jako v Americe, jako v KaDeWe (známý berlínský obchodní dům – pozn. red.),“ směje se Kamal, který nás svými hláškami a vtípky bude bavit dalších dvanáct hodin.

Společně s berlínskou kamarádkou rozbíjíme svůj stánek. Z modrých IKEA tašek vytahujeme a na dřevěnou tabuli rozkládáme opravdový poklad: kýčovité porcelánové sošky, staré tenisové rakety, československý křišťál. Na stojan věšíme saka po dědečkovi, matčiny šaty z mládí, které se v retro vlně zázračně vracejí do módy.

Na deku vykládáme staré brusle, nafukovací člun, kožené kabelky. Kamarádka prodává věci po zesnulé tetě, já zas artefakty, které zbyly po stěhování. Než to všechno vyhodit, zkoušíme věci prodat v Berlíně, který je od Prahy blíže než Ostrava.

Radost ze smlouvání

První kupci přicházejí už kolem sedmé. Těm je však důležité odolat. Většinou jsou to jen překupníci, kteří chtějí levně koupit a pak sami dráž prodat ve svém stánku opodál nebo vetešnictví dole ve městě. „Schmuck?“ ptají se potměšile, zda máme nějaké šperky.

Dalším druhem, který se vyskytuje v tuto hodinu, jsou ranní ptáčata. Zpravidla rodilí Berlíňané, kteří si chtějí něco koupit ještě před příchodem davu turistů.

„Kolik za tohle?“ zvedá jakýsi muž velkou porcelánovou sošku dívky s košíčkem. „Dvacet. Je to made in Czechoslovakia,“ ukazuji muži nápis na spodní straně. „Dám deset, je rozbitá,“ ukazuje kupec na táhlou prasklinu. „Československo je taky rozbité, patnáct,“ nedám se. Nakonec se dohodneme na čtrnácti eurech.

První obchod proběhl, spokojený muž si odnáší československý porcelán. Smlouvání, pocit obchodování – to je to, co dělá z prodávání v Mauerparku radost. Dalším požitkem je potom vydělané peníze na trhu utrácet za všemožné pochoutky.

Obchody se hýbou

„Miluju nakupování ze všeho nejvíc na světě, kdybych měl víc peněz, nakupoval bych víc, protože nakupování dělá lidi šťastnými, nejradši bych si něco koupil i u sebe,“ vyvolává náš soused Kamal.

V Mauerparku si toho můžete koupit hodně. Největší skupinu prodejců tvoří lidé jako my, kteří se zbavují starého harampádí. Pak jsou tu „profíci“, kteří se zaměřují na určitý sortiment a přes týden prodávají v kamenném obchodě. Najdete tu prodejce vinylových desek, celé plejády ručně vyráběných věcí od jídla a mýdel přes oblečení až po fotografii.

Tady stojí za zmínku Gerd Danigel – fotograf, který dokumentuje Berlín v jeho proměnách už přes čtyřicet let. Na svém stánku má fotografické perly, na kterých zachytil kus historie.

Když dopíjíme třetí kávu, je teprve poledne. Turisté vyspali kocovinu a pomalu dosnídávají své bratwursty, palačinky a turecké gözleme, které si koupili v okolních stáncích. Zatím nenakupují, jen chodí kolem, očumují a věci si osahávají. V našem stánku vyvolává největší zájem lékařský strojek, který dává elektrošoky.

Elektrošok budí v lidech nadšení, ale dát za něj dvacet eur se nikomu nechce. Rocker si kupuje boty za sedm eur a ty, které měl na nohou předtím, hází do popelnice. Starší pár si kupuje sérii paspartovaných falešných grafik, jestlipak vědí, že jsou vystřižené z kalendáře? Čas pomalu plyne.

Cenový dumping

Skutečně hýbat se kšefty začínají kolem druhé odpoledne. Turisté cítí tlak: jejich letadlo či vlak odjíždí už za pár hodin a oni ještě nemají suvenýr z Berlína. Nůž značky Mikov za pět eur, dankeschön. Sodovkovač i s bombičkami, pět eur. Mít tak víc porcelánu, to bychom zbohatli, místo těch hadrů, ty si nikdo nekupuje, běží nám hlavou.


Čtěte také:

Otevření berlínského letiště se zpozdí téměř o rok

Z Německa se vytrácejí hospody, za 10 let jich zavřela čtvrtina


Kolem páté hodiny nastává fáze, kterou pojmenováváme cenovým dumpingem. Prvním stánkařům dochází trpělivost a odcházejí domů. Věci, které se jim nechce nosit zpátky domů, nechávají ležet u popelnic, kde si je rozebírají turisté a někteří stánkaři ve víře, že je ještě prodají. Všichni mocně zlevňují, cítí poslední šanci prodat.

Prostor kolem nás se začíná prázdnit. Odešel mlčenlivý německý pár nabízející designové kabelky – za celý den neprodali ani jednu. Ruské ženy vedle nás toho taky prodaly málo, ale den si zjevně užily, smějí se. Nakonec to balíme i my. Celková tržba činí dvě stě třicet eur. Na to, jak bylo chladno, celkem slušné, hodnotí uznale sousedé.

Odjíždíme se spokojeným výrazem na tváři. Pět a půl tisíce korun sice zlatý důl není, ale tenhle víkend v Berlíně to pokryje pohodlně. Navíc ta zkušenost prodávat na kultovním berlínském trhu – k nezaplacení.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče