Masakry na Ukrajině a naše pokrytectví

21. února 2014, 12:00 - Tomáš Plhoň, Euro
21. února 2014, 12:00

V posledních týdnech se mi zdá, že Česko se už vážně může pochlubit statutem moderní a vyspělé země. Včetně pokrytectví a flagelanství, které k tomu patří.

Mluvím o postoji našeho státu a řadových občanů k situaci na Ukrajině. Tak trochu mi to připomíná srpen 1968 (který jsem samozřejmě nezažil, ale snad se můžu uchýlit k drobné paralele za pomoci dobových zdrojů), kdy francouzští intelektuálové sáhodlouze diskutovali, zda invaze ruských tanků do Československa není vlastně zasloužená. Své o tom ví například Miloš Forman, který tehdy ve Francii pobýval.

Násilí na Ukrajině nás nepochybně děsí. Ale onen děs se projevuje způsobem poněkud zvláštním. Jednak liknavostí našich politiků, kteří se pořádně nezmohou na ostřejší prohlášení, natož potom k nějakému odvážnějšímu činu. A to už raději nekomentuji postoj prezidenta Miloše Zemana, který se teprve včera odhodlal „zvážit“ (sic!) pozvání Viktora Janukovyče do Prahy. Naše politická sféra ale vždycky byla myšlenkově trochu jinde a člověka ani nepřekvapuje, že politici v uplynulých dnech měli plné ruce práce se sledováním biatlonu a ledního hokeje.

Ideologická zabedněnost

Úplně jinou věci jsou hlasy ozývající se od hospodských stolů a dotykových displejů. Mluvím o všech těch reakcích pohybujících se na škále od povzdychnutí typu „no já nevim, je to přece hele ty jo demokraticky zvolenej prezident“ až po označení Kyjevských demonstrantů za nacionalisty a teroristy. Hovořím o ideologické zabedněnosti a základním nepochopení toho, co demokracie vlastně znamená. Stát je jedinou institucí, která se může legitimně uchýlit k násilí.

V momentě, kdy této moci stát zneužije a střílí do neozbrojených civilistů, mezi kterými jsou i ženy a důchodci, není možné považovat jej za funkční. Je úkolem jakéhokoliv politika (včetně diktátorů a císařů) násilí ve vlastní zemi zabránit a použít k tomu veškeré dostupné prostředky.

Zaplétat se do definic a slovníkových příruček je ale možná trochu zbytečné. Jde přece o Ukrajinu. Stát kousek od nás. Možná tam nejezdíme na dovolenou, ale tamější krajany vídáme denně na stavbách a zveme je do bytů opravovat kohoutky či topení. A když odejdou, zabouchneme dveře a na facebook napíšeme, že jejich vraždění vlastně dává smysl, protože někdo z nich hodil molotovův koktejl. Vždyť to jde tak snadno, v té naší moderní a vyspělé zemi.


Čtěte další komentáře Tomáše Plhoně

Rittig odchází, nová éra přichází

Platy úředníků aneb Pravidelné cvičení v pokrytectví

Chcete být guvernér, pane premiére?


Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče