Martyn Poliakoff: Věda nejsou dostihy a sázky

01. listopadu 2014, 15:15 - Blahoslav Hruška
01. listopadu 2014, 15:15

Při pohledu na Martyna Poliakoffa to srovnání napadne snad každého. Bujná hříva šedivých kučer a silnější brýle se staromódními obroučkami dávají tušit, že si jejich majitel pěstuje image šíleného profesora s vizáží Alberta Einsteina. A podobně populárního – v režii novináře z BBC natočil sérii krátkých spotů o všech 118 prvcích periodické tabulky, v nichž tento profesor chemie z Nottinghamské univerzity křepčí, skáče a odpaluje dělbuchy.

V anglosaském světě zaznamenal Poliakoff coby vědecký průvodce pořadu enormní úspěch. Díl, v němž noří cheeseburger do kyseliny chlorovodíkové, má na portálu YouTube 8,4 milionu zhlédnutí. „Lidé mě zdraví na ulici a nedávno jsem rozdával autogramy v pařížském metru,“ říká Poliakoff pobaveně.

Ve skutečnosti je ovšem popularizátor vědy s ruskými kořeny distingovaný vědec a hrdý člen Královské společnosti, nejstarší vědecké instituce na světě založené roku 1660. Jako její zahraniční tajemník má na starost propagaci britské vědy, což je úkol, kterého se v Praze zhostil s nadhledem a humorem. Jak jinak než britským.

Čtěte související téma: Londýn dává vědcům méně peněz než Praha. Zato podporuje vábení byznysu

Když si otevřete jakékoli české noviny, dřív nebo později narazíte na větu, která začíná slovy „britští vědci zjistili“. Je britská věda opravdu tak úspěšná, nebo jde spíš o dobře zvládnutou propagaci?

Takové renomé mě těší, protože třeba v Rusku je sousloví britský vědec téměř urážkou. Je to samozřejmě dobré vysvědčení celé ostrovní vědy. A také důkaz, že všichni politici napříč spektrem se jí rádi pochlubí a nechystají žádnou revoluci. Pro nás je to dobře, protože není nic horšího než nejistota ve financování, která se s každou další vládou prohlubuje.

Nezávislost na politicích je jistě velkým snem. Na druhé straně vláda do vědy a výzkumu investuje veřejné peníze.

V Británii funguje princip dvojího rozhodování. Vláda si může určit prioritní oblasti, do nichž chce investovat, o konkrétních projektech ale rozhodují vždy vědci. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby peněz bylo víc. Připomněl bych, že Velká Británie dává na vědu a výzkum 1,7 procenta hrubého domácího produktu, což ve srovnání třeba se Skandinávií není nijak závratné číslo.

Navíc část těch peněz znehodnotí inflace. Ale musíme být realističtí, protože když v době hospodářské krize klesají třeba rozpočty měst, není možné se z toho vymanit a chtít více než ostatní.

Méně peněz do vědy tedy není nutně hrozivou zprávou?

Dlouhodobě to může být problém z hlediska konkurenceschopnosti britské vědy. O její silnou pozici se ale nebojím. Je to taková tichá síla. Nedávno jsem četl dopis nějakého amerického profesora, který ve 20. letech minulého století navštívil v Cambridgi fyzika Ernesta Rutherforda. Popisoval, jak jeho doktorandi chodí do laboratoře na desátou a v šest už tam zase není ani noha. Připadalo mu, že toho moc nedělají. No a vidíte, pak se z nich stali nositelé Nobelovy ceny.

Vláda nesmí sázet jen na projekty, které slibují okamžitý výnos, říká ambasador britských vědců

Velká Británie má výhodu v tom, že je sídlem mnoha nadnárodních korporací a prestižních univerzit. Něčím takovým se Česko pyšnit nemůže…

Británie ovšem také není nikterak velká země. A spojení mezi průmyslem a vědou v mnoha oblastech nefunguje nijak zázračně, to si nenamlouvejme. V případě zemí, jako je právě Česko, se určitě dá stavět na hrdosti a geografické poloze, která nabízí několik velkých, průmyslově vyspělých zemí v sousedství. Členství v Evropské unii otevřelo široké pole pro nejrůznější formy spolupráce.

Ve vědě se cení také tradice, což je faktor, kterým se třeba asijské země pochlubit nemohou. Ano, mají peníze i vzdělané lidi, ale na rozdíl třeba od Česka velmi krátkou historii některých vědních oborů. Pak také nezapomínejte na české expaty – zrovna v Královské společnosti jsou tři lidé, kteří se narodili na českém území. Na zahraniční Čechy se můžete dívat dvojí optikou – buď jsou pro vás velkou ztrátou, nebo se je naopak budete snažit přitáhnout zpět.

Mezi akademickou obcí a soukromými investory často kolují nerealistická očekávání ohledně toho, co by kdo měl dokázat a zajistit. Existuje nějaký ideální model spolupráce?

Máte pravdu v tom, že univerzity a výzkumná pracoviště si často myslí, že průmysl je tu od toho, aby dával levné peníze. A průmyslníci zase chtějí lacino pořídit jinak drahý výzkum. Myslím, že základem je férové partnerství – průmysl by si měl uvědomit, že vědci bádají a zveřejňují své výsledky. A vědci by zase měli mít na paměti, že investoři potřebují vydělávat. Z vlastní zkušenosti vím, že s dobrým projektem a dobrými partnery lze najít shodu. Někdy to ale dá zabrat, protože i já jsem jako student byl tak trochu hrdý na to, že výsledky mého bádání nenaleznou uplatnění.

Problémem velkých nadnárodních korporací je ale to, že řídí vědu a výzkum centrálně. A pak peníze raději vloží do Spojených států nebo třeba právě do Velké Británie, zatímco na pobočky ve střední Evropě se nemusí vůbec dostat.

Nikdy jsem v takové korporaci nepracoval. Ale jsem přesvědčen o tom, že věda a výzkum je oblast, kde značnou roli hrají pobídky ve formě daňových úlev a podpor. A ty se neřídí velikostí země. Podívejte se na Irsko. To byla ještě před nějakými dvaceti lety agrární země, do níž by nikdo neřekl, že bude hrát klíčovou roli třeba v IT nebo farmaceutickém průmyslu.

Británie si v roce 2012 určila biomedicínu jako oblast, kde by se mohla stát světovým lídrem. Nehrozí ale, že si totéž zvolí za svou prioritu i jiné země a vzájemně se tak budou držet v šachu?

V tom bych vás opravil, nebyla to jen oblast life sciences, ale třeba také kosmické technologie, zemědělství nebo energetika. Dohromady to bývalý ministr pro vědu David Willetts prezentoval jako „osm velkých technologií“. Vzájemná soutěživost podle mě na překážku není. Problém vidím jinde. Každá vláda chce dávat peníze tam, kde cítí úspěch. Je to, jako kdybyste na dostizích sázeli na koně, který je papírovým favoritem. Jenže každá vláda by měla být podobně jako sázkaři připravena na neúspěch, na to, že její favorit vypadne.

Kdo by ale měl určovat, které vědní oblasti jsou prioritní?

Politici, protože byznys si to určí sám. Ovšem jen když politici dostanou do ruky pokud možno nezávislou analýzu všech dostupných dat. Tu by měl dělat někdo, kdo zastřešuje víc oborů, protože jestliže například chemici sami o sobě řeknou, že jsou špička, nikdo jim to samozřejmě neuvěří.

Spousta vědců bude ale oponovat – v základním výzkumu jsou výsledky těžko porovnatelné, protože je často nelze interpretovat.

Existuje takové úsloví, které říká, že není základní a aplikovaný výzkum, ale jen výzkum, který už je nebo ještě není aplikovaný. Mám doma knížku, kde je fotografie Johna Cockrofta a Ernesta Waltona, objevitelů štěpení atomu. A pod ní je popisek z roku 1932 hlásající, že jejich objev nemá bohužel praktické využití.

Vidíte, a za pouhých dvanáct let byla shozena atomová bomba. Totéž se opakovalo s DNA, protože v té době také nikdo netušil, že se podle ní bude jednou určovat identita zločince nebo pátrat po příbuzných.

V Praze se britská věda prezentovala putovní výstavou úspěšných vynálezů. Nepřekvapí, že jsou to samé výdobytky technických oborů. Jak jsou na tom humanitní vědy? Nejsou diskriminovány tím, že nemohou lidem ukázat produkt, který si lze osahat?

To samozřejmě slabina je. Na druhé straně třeba před volbami mají v novinách sociologové a politologové žně a své výzkumy nabízejí médiím. V Británii je to myslím snadnější než jinde v Evropě. Je to dáno tradicí – naše univerzity se snaží pokrývat všechny obory, nemáme třeba nic takového, jako jsou technické univerzity u vás nebo v Německu.

Osobně jste expertem na poli zelené chemie, která se snaží o větší využití odpadů a udržitelnější způsoby výroby chemikálií. Propagujete ale také metodu zvanou „cloud chemistry“. O co jde?

Spolupracujeme s různými vědeckými týmy, jeden z nich je i v Etiopii. Často tam nepotřeburozhovor jí fyzický vzorek nějaké chemikálie, ale jen její detailní analýzu. A tak nás napadlo sdílet po internetu kapacitu našich laboratoří. Podobně jako to dělají třeba astrofyzici.

Do projektu našeho chemického cloudu je zapojeno také Turecko nebo Brazílie. A samozřejmě i Čína, kde Nottinghamská univerzita v roce 2006 otevřela kampus ve městě Ning-po poblíž Šanghaje. Byli jsme první zámořská univerzita, která se k něčemu takovému odhodlala.

Když se řekne čínská věda, spousta lidí si představí podvody a různé kopírování cizích patentů. Jakou máte zkušenost vy?

Veskrze pozitivní. A není to jen tím, že jsem milovníkem zeleného čaje. Neřekl bych, že třeba podvrhy jsou v Číně mezi vědci častější než jinde. Mám tam mnoho přátel a sleduji i produkci tamní akademie věd. Ostatně stejně jako té české.

Je dnes věda plně globalizovaná? Dá se třeba z textu ještě poznat, jestli nějaký článek psal Brit, Rus nebo třeba právě Číňan?

Na to je dvojí odpověď. Věda globalizovaná je. Ovšem nikoli přístupy, jak se na určité problémy a hypotézy dívat. Tam je cítit něco jako národní identita. Podívejte se někdy třeba na geologickou mapu Švédska a Norska. Obě země sdílejí stejná pohoří, a přesto na mapách najdete jiné barvy a popisky. Nechci tím říct, že některé národy jsou jako vědci horší nebo lepší. Mají ale zafixovány jiné sociální nebo kulturní vzorce, a tak o problémech různě přemýšlejí a hledají různá řešení, jak dojít k cíli. A to je myslím na vědě úžasné. Kdyby všichni uvažovali stejně, tak z toho bude děsná nuda.

Martyn Poliakoff (66)
• Narodil se v Londýně, jeho otec byl Rus, který jako mladík utekl s rodiči před bolševickou revolucí.
• Vystudoval fyzikální chemii na King’s College v Cambridgi, v roce 1991 byl jmenován profesorem na Nottinghamské univerzitě.
• Od roku 2008 je komandérem Řádu britského impéria, tři roky zastává funkci viceprezidenta Královské společnosti. • Proslul jako popularizátor britské vědy, jeho pořad The Periodic Table of Videos má už přes 500 dílů.
• Je ženatý, má dvě děti.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče