Margaret Thatcherová zemřela. Thatcherismus žije dál

10. dubna 2013, 09:38 - David Klimeš
10. dubna 2013, 09:38

Ministr zahraničí William Hague se nemýlil, když v pondělí po skonu bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové napsal: „Změnila naši zemi navždy a všichni jí za mnohé vděčíme. Jejímu odkazu se málokdo vyrovná.“

Ještě lépe to ale vystihl někdejší dlouholetý ministr Thatcherové Geoffrey Howe v roce 2006 při opulentní oslavě 80 let baronky: „Její opravdový triumf spočívá v tom, že nepřetvořila jen jednu stranu, ale rovnou dvě. Když se nakonec labouristé vrátili k moci, velkou část z odkazu thatcherismu akceptovali jako nevratnou věc.“

Nic nemohlo slova konzervativního politika podtrhnout více než potlesk tehdejšího labouristického premiéra Tonyho Blaira. Ti, co kdysi nemilosrdnou premiérku nejvíce nenáviděli, nyní jdou smířeně v jejích šlépějích, dokonce i po její smrti.

Od padesátých let až do roku 1979 se Británie potácela ve zvláštním bezvládí. Jestliže poválečná léta opanovalo labouristické znárodňování, dalších třicet let se odehrávalo v podivném konsenzu obou hlavních stran. Ať už vládli labouristé, nebo konzervativci, panovala jednota v otázkách plné zaměstnanosti, sociálního státu, konzultací s odbory a především smíšené ekonomiky dle receptů Johna M. Keynese. Právě v této době se rozhodla vstoupit do politiky Margaret Hilda Robertsová, dcera nijak zvlášť movitého obchodníka s potravinami ze střední Anglie.

Zajištěná matka dvou dětí ve vysoké politice

Přestože první kroky ambiciózní emancipované ženy směřovaly k vědě, konkrétně chemii, zlepšování chladicích zařízení na zmrzlinu ji brzy přestalo bavit. Na začátku padesátých let byla v Konzervativní straně několikrát odmítnuta či poražena, nakonec se ale v roce 1959 přece jen stala členkou britského parlamentu.

Desetiletí mezi prvním volebním neúspěchem a prvním volebním úspěchem věnovala svému soukromí. Díky straně se seznámila s bohatým Denisem Thatcherem a v roce 1953 porodila dvojčata Carol a Marka. Denisovy peníze umožnily Margaret dokonce vystudovat práva. V roce 1962 v jednom rozhovoru sňatek s Denisem ohodnotila: „Nemám zapotřebí strachovat se o peníze.“

Zajištěná matka dvou dětí se tak na počátku šedesátých let vrhla do vysoké politiky. Nikdo ovšem nepředpokládal, že by žena mohla v politice dobýt nejvyšší mocenská místa.

Přestože se několikrát vzepřela stranické linii (podpořila dekriminalizaci homosexuality či legalizaci potratů), stoupala rychle po stranickém žebříčku. Když se konzervativci v roce 1970 vrátili do Downing Street, stala se ministryní školství a vědy.
Po čtyřech letech ale konzervativci ztratili moc a pozice bývalého premiéra Edwarda Heatha byla v troskách. Různé frakce se tak nečekaně spojily protestními hlasy proti Heathovi a zvolily Thatcherovou. Ta nenechala nikoho na pochybách, že není jen dočasnou figurkou na stranické špici. Všechnu energii směřovala ke kritice dosavadní politiky konsenzu.

Plná zaměstnanost ve skutečnosti znamenala, že 30 procent Britů zaměstnával stát, státní podpory plynuly do neefektivních znárodněných průmyslových odvětví. A výsledek? Jestliže v padesátých letech byl hrubý domácí produkt na hlavu 40 procent nad úrovní válkou zničeného kontinentu, v roce 1979 byl „nemocný muž Evropy“ pod kontinentálním průměrem.

Konec kompromisnického bezvládí

K nespokojeným Britům dolehla řeč nové šéfky Konzervativní strany: „Británie a socialismus není totéž, a dokud budu zdravá a silná, nikdy to totéž nebude. Moje vize je jiná: člověk má právo pracovat, jak chce, má právo utratit, co vydělá, má právo vlastnit majetek. Má mít stát jako služebníka, ne jako pána. Toto je dědictví Británie, toto je základem svobodné země.“

Konsenzus keynesiánské ekonomiky byl díky Thatcherové v troskách. „Nemůžete obohatit chudé tím, že ožebračíte bohaté. Nemůžete posílit slabé tím, že oslabíte silné,“ opakovala před volbami v roce 1979 Lincolnova slova.
Lidé skutečně na radikální požadavky snížení daní a vládních výdajů a zlomení moci odborů slyšeli, a tak se poprvé v historii stala vládcem významné mocnosti žena. První roky jejího kabinetu měly ale daleko k teoriím monetaristů.

Třímilionová armáda nezaměstnaných posilovala protestující odbory, inflace byla stále vysoká. Mnozí konzervativci začali s nostalgií vzpomínat na poklidné roky Heathovy vlády, Thatcherová však jakýkoli odklon od ambiciózních cílů odmítla. Ani nález ropy v Severním moři britskou ekonomiku příliš nespasil a tak vše nasvědčovalo tomu, že žena v Downing Street je pouze výjimkou z pravidla. Labouristé, podporovaní odbory, se již těšili na zrušení všech thatcheristických opatření.

Válka s Argentinou i horníky

Thatcherová ale další volby nakonec vyhrála. Její znovuzvolení stálo 255 britských a 650 argentinských životů. Válka o Falklandy v roce 1982 udělala z nepopulární premiérky „královnu válečnici“. Jestliže v červnu 1982 jí věřilo jen 23 procent Britů, v prosinci vítězku krátké války velebilo už více než půl národa.

I její druhé volební období od roku 1983 se stále vyznačovalo tím, čím na začátku: redukce státního utrácení, nižší daně, monetarismus a privatizace všeho, co labouristický premiér Clement Attlee koncem čtyřicátých let znárodnil. Ale stejně tak jako první období překryla legenda o Falklandech, druhé období zcela pohltil příběh o bitvě mezi Thatcherovou a horníky, respektive odbory.

Přestože Thatcherová souhlasila s Miltonem Friedmanem, že inflaci zapříčiňuje příliš mnoho peněz v oběhu a ne odbory, jak bylo módní tvrdit mezi konzervativci, postup zvolila ten nejtvrdší.

Oporu našla v Friedrichu von Hayekovi: „Odbory jsou hlavní překážkou v růstu životní úrovně dělnické třídy jako celku. Jsou hlavní příčinou nezaměstnanosti a hlavním důvodem úpadku britské ekonomiky.“

Thatcherová zvolila nejpřímější cestu. Nejdříve přišlo zákonodárství, které velmi zužovalo legální právo na stávku. Když pak v roce 1984 propukla stávka horníků, Thatcherová byla připravena. Pro šéfa horníků Arthura Scargilla to byla bitva o životní standard chudých hornických krajů, pro Thatcherovou klání mezi demokraticky zvolenou vládou a nikým nevolenou nátlakovou skupinou. Vítězství Thatcherové dodnes mnozí konzervativci vykládají jako vítězství demokracie nad nátlakem nevolené minority.

Po boku Reagana, proti Delorsovi

Jestliže je pro Evropu domácí politika Thatcherové jen fascinující sérií příběhů, pak její zahraniční politika je dodnes nedílnou součástí celoevropské historie. Není náhodné, že její zásadní kniha Umění vládnout je věnovaná Ronaldu Reaganovi, „kterému svět vděčí za tak mnoho“. Neokonzervativní duo skutečně ovládlo zahraniční politiku osmdesátých let. Politiku zastrašování USA však Thatcherová dokázala pragmaticky korigovat. Nadšeně podporovala Gorbačovovu perestrojku a o Gorbačovovi samotném pronesla památnou větu, že s ním „lze dělat byznys“.

Její ideologické pravičáctví se však projevilo v několika jiných zahraničněpolitických kauzách. Mnoho Britů například nepochopilo její návštěvu (již ale jako soukromé osoby) chilského diktátora Pinocheta v londýnském domácím vězení.
Co ale dodnes přetrvává z jejího zahraničněpolitického odkazu, je její odpor k federalizaci evropského společenství. Z čistě pragmatických požadavků, jako byla bitva o „britský rabat“, se Thatcherová na sklonku své éry dostala až k ideologickému odporu ke stávajícímu modelu integrace. Ve slavném projevu v Bruggách pak odmítla „novou dominanci“ bruselského superstátu.

Jejím obavám ze „socialismu, který se do Británie vetře zadními vrátky,“ nahrával i socialistický předseda Evropské komise Jacques Delors. V Umění vládnout pak Thatcherová shrnuje svou pozici: „Evropa je kromě geografického pojmu čistě umělý konstrukt. Nemá cenu do jednoho pytle házet Beethovena a Debussyho, Voltaira a Burkeho, Vermeera a Picassa, Notre Dame a Saint Paul’s, vařené hovězí a bouillabaisse a líčit to vše jako prvky evropské hudební, filozofické, umělecké, architektonické či gastronomické reality.“

Smutné odcházení

Osmdesátá léta Thatcherové jsou natolik epická, že pád a ústup ze slávy na počátku devadesátých let nutně vyvolává rozpačitost. Boj o politiku vůči Evropě a zaváděná daň z hlavy natolik zničily premiérce reputaci, že na podzim roku 1990 na premiérský post raději sama rezignovala. Nesvazovaná stranickým názorem se ještě tvrdě opřela do Maastrichtské smlouvy v roce 1992. Později se však stala pro Brity spíše už jen živoucí legendou trpící čím dál vážnějšími neduhy stáří a pro bulvár matkou skandály opředeného syna Marka. Přesto pondělní zpráva o její smrti zasáhla celou Británii: jak tu polovinu, která ji milovala, tak tu, která ji nenáviděla.


Margaret Hilda Thatcherová

» narodila se 13. října 1925 v Granthamu ve střední Anglii do rodiny obchodníka s potravinami

» na Oxfordu vystudovala chemii a pracovala jako chemická laborantka

» v roce 1951 se provdala za bohatého Denise Thatchera, se kterým má dvě děti Marka a Carol

» poté dostudovala v Oxfordu i práva » v roce 1959 byla zvolena poslankyní za Konzervativní stranu » v roce 1970 se stala ministryní školství

» o pět let později ovládla konzervativce a v roce 1979 je dovedla zpět do vlády

» během její jedenáctileté vlády se Británie zásadně změnila – v domácí politice Thatcherová zlomila moc odborů a podpořila privatizaci, v zahraniční se přimkla k USA a bojovala proti unifikaci evropského společenství

» v roce 1990 Thatcherová rezignovala a stáhla se do ústraní


Čtěte také:

Alexander Tomský: Thatcherová zachránila liberalismus

„Železná lady“ Margaret Thatcherová zemřela

Profil: Margaret Thatcherová změnila Británii


Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče