Mám mořskou nemoc jak fík

04. září 2007, 15:15 - David Kasl
04. září 2007, 15:15

Český jachtař se zúčastní extrémně těžkého závodu

podtitulek:
přiznává první český účastník jednoho z nejtěžších sólo závodů jachet Transat 6.50 (Minitransat)
box Psal se říjen 2005 a účastníci čtrnáctého ročníku závodu Transat 6.50 překonali rovník… Druhý den jsou obě lodě kousek od sebe. Španěl již spořádal i poslední sousto a evidentně chřadne. Christian mu nabízí nezvyklou pomoc. „Polovinu svých zásob hodím ve vodotěsné krabici do vody a ty ji jakoby náhodou najdeš ve vlnách oceánu.“ Vyčerpaný Španěl souhlasí s tím, že si později nechají celou věc jen pro sebe. Krabice letí přes palubu. Španěl k ní najíždí, ale míjí. Najíždí podruhé, ale nemá sílu ji vytáhnout. Padá do kokpitu a zcela vyčerpán pluje dál. Je jasné, že mu Christian musí zásoby dopravit až na palubu. Vrací se pro krabici. Najíždí poprvé a míjí. Podruhé opět míjí. Má vztek. Tři roky tréninku a teď ztrácí čas kvůli nezodpovědnému bláznovi. Najíždí potřetí a zachycuje. Loď jede dost rychle a on se pere s krabicí. Nechce to vzdát a nakonec přepadává přes palubu. Je to nepříjemné, ale strach nemá. Je přece připoután. Vynořuje se z vody, drží se krabice s jídlem a s hrůzou zjišťuje, že mu jeho loď odjíždí. Sahá na oko záchranného harnesu, ale to tam není. Každé oko má na vnitřní straně drobný svár, který pravděpodobně postupně zevnitř zpřetrhal vlákna popruhu. Loď nastavená na autopilota odplouvá. Kapitán nemá vysílačku, nemá rakety, nemá EPIRB systém, nemá vodu, vestu, nic… Jen jídlo na týden, ale tak dlouho nevydrží. Přemýšlí nad blížící se smrtí a pomalu se loučí se životem. Na druhé lodi zůstává hladový Španěl a je mu divné, že zachránce nepřichází. Volá ho vysílačkou, ale marně. Dalekohledem najde jeho loď a nakonec ji dohání. Je to jen „bludný Holanďan“. Na palubě nikdo. Ihned zapíná záchranný systém na sledovacím zařízení, ale pro vrtulníky je to ještě stále příliš daleko. Vrací se a zahajuje pátrání. Křižuje k bodu, kde se naposledy střetli, a stále pátrá dalekohledem. Jde o čas. Většina lidí zemře strachy po pár minutách. Je půl hodiny do rychlého západu slunce a Španěl něco zahlédl. Neuvěřitelné, ale je to on!!! Ve vysokých vlnách je takřka nemožné někoho najít, ale on to dokázal! Věděl, kde má hledat, ale i tak je to obrovské štěstí. Mobilizuje síly a vytahuje kamaráda z vody. Oba se objímají a brečí. To je pouto na celý život. Dva životy jsou v jednom okamžiku zachráněny. Ještě v noci za svitu měsíce dohánějí Christianovu loď. Zachráněný na ni přesedá a loučí se se svým zachráncem.

perex
„Protože vím, jaké je to plout na malé lodi sám, a vím, že na všechno se člověk nemůže připravit, běhal mi při vyprávění rakouského účastníka minulého ročníku Minitransatu Christiana Kargla mráz po zádech,“ přiznává David Křížek. Je začátek srpna 2007 a první Čech v historii, který se do závodu kvalifikoval, vypráví na břehu plzeňského rybníka Bolevák o přípravách na zběsilou jízdu přes Atlantik.

Kolik času jste v loňském roce, kdy jste se na Minitransat kvalifikoval, strávil na lodi?
Naplul jsem asi 6,5 tisíce mil. V zahraničí na vodě jsem byl určitě tak 250 dní, možná víc. Letos jsem se hodně věnoval přípravě lodi. Bylo to na úkor tréninku, ale myslím, že je hodně dobře vyladěná.

Čeho se v Minitransatu nejvíc bojíte? Máte vůbec z něčeho strach?
Musíte startovat s obavami, jinak by to byla sebevražedná mise. Všichni se bojí a musejí se bát. Nejhorší je, když vypadnete z lodi. Budu se snažit poutat, ale podle svých zkušeností vím, že na to někdy není čas. Jede se naplno, rychle se mění plachty… Takže než by člověk běžel dolů pro pás a zacvakával se, tak to udělá rovnou a rychleji. Ale není to dobře.

Takže nejste nastálo připevněn na dlouhém laně?
Připravil jsem si lehký popruh, aby mi co nejméně překážel, a mám předsevzetí, že se budu poutat. Jak se málo spí, tak se dostavují halucinace, což je největší nebezpečí. Člověk je pak nebezpečný sám sobě.

Spánkový režim je u tohoto závodu dost krutý. Dá se nějak natrénovat?
Nedá. Když se jede v klidu, můžu spát ve čtyřicetiminutových intervalech, ale dost často jde o intervaly pětiminutové. Zkoušel jsem to s budíkem, ale když mi dvakrát po sobě po pěti minutách zazvonil, tak jsem ho zahodil. Například NASA zjistila, že není v laboratorních podmínkách schopna simulovat stres. I když astronauta v laboratoři uměle vystresují, zak on ví, že ho dělí deset centimetrů od civilizace. Takže začali dělat pokusy a měření na osamělých mořeplavcích, kteří se plaví třeba kolem světa.

Jaké máte zkušenosti s halucinacemi?
Při nevyspání se mi například jednou z obrovských vln začaly vynořovat stupně vítězů. Říkal jsem si tehdy, že to ještě není tak zlý. Ale znám člověka, za kterým na loď přišli jeho kámoši. Kecali spolu celé odpoledne a pak jeden povídá, já už jdu, rozběhl se a skočil do vody, další to samé. Ten člověk jim řekl, počkejte, jdu s vámi. Rozběhl se a skočil taky. Ale pás ho naštěstí strhnul zpátky.

To ale určitě nebude jediný problém, se kterým budete muset na téměř osmi tisících kilometrech zápolit.
Dalším problémem jsou například velké vlny. Valící se vlny. Nějací vědci spočítali, že obří vlny o výšce dvacet metrů a víc se vyskytují jednou za deset tisíc let. Pak vzali satelitní snímky a našli dvě v jeden okamžik jenom v Atlantiku. Obří vlny tam jsou a putují. Když jedna ustoupí a druhá ji nahradí, stane se z toho obrovská stěna, která se nahoře láme a padá dolů. Člověka se šest a půl metru velkou lodičkou to nesmí potkat, pak nemá šanci.

A co vítr?
Ten může loď převrátit. Když jsme v roce 2000 přejížděli Atlantik na lehkém, dvousetkilovém nafukovacím katamaránu a blížil se vichr nebo bouřka, zmenšili jsme oplachtění na minimum a modlili se, aby nás to neodfouklo. Něco takového je ale v závodě těžké, tam se do poslední chvíle oplachtění nezmenšuje, jede se nadoraz. S normální lodí je všechno v pohodě, dokud vás nechytne hurikán.

Máte s sebou náhradní plachty?
Můžu mít pouze osm plachet a všechny potřebuju na nějaké kurzy. S meteorologem jsem si udělal větrné statistiky za posledních 40 let a ty za posledních deset let jsme vyhodnotili. Vyšlo nám například, že velký spinakr bych měl používat zhruba ve 45 procentech plavby, malý spinakr v devíti, Code Five v pěti, Code Zero v jednadvaceti, Solent střední ve třinácti a jen v 0,8 procenta by měl vítr zesílit přes 22 uzlů… Tak vím, na které plachty si dát největší pozor, protože je budu nejvíc potřebovat.

A když se plachty roztrhají?
Hlavní plachta se dá přelepit a zašít, když jsou ale hodně roztrhané lehké plachty, tak už s tím nejde dělat nic. Hlavně nesmíte plachtu ztratit během první etapy. Když zbudou alespoň nějaké cáry, je možné je na Madeiře nechat opravit.

Nelze je vyměnit nebo koupit nové?
Ne, všechny plachty na závod jsou orazítkované a můžete si je nechat maximálně opravit. Nejhůř na tom jsou ti, kteří musejí plachtu odříznout, protože se jim třeba dostane pod loď. Takže nemají co opravit.

Často se v současnosti také mluví o pirátech.
Pirátství se prohlubuje. Piráti jsou například u Afriky. Během minulého ročníku závodu za jedním mým kamarádem přijela veliká zrezivělá loď a svítila na něj reflektory. Tak vzal rakety a mířil na ni. Nakonec piráti odjeli, protože by si na té loďce nic nevzali.

Máte s nimi osobní zkušenost?
Jednou jsme jeli na velké lodi a asi sto mil od Kapverd se objevila rybářská džunka, která se tak daleko od pobřeží vůbec neměla vyskytovat. Třikrát jsme změnili kurz a oni taky, vždycky na nás. Když jsme se míjeli v těsné vzdálenosti, celá naše posádka stála s raketami na palubě… Nebylo to nic moc. Špatné je to například v Rudém moři, hodně se pirátství rozmohlo u Venezuely. Na Bahamách piráti kradou jenom superluxusní lodě. Vybrakují je a potopí, posádku vysadí do člunu, dají jí vodu, jídlo, rakety a za dva dny pro ni zavolají pomoc. Jinak ale nikdo nestojí o svědky a potápí to rovnou.

Dovedete si po Minitransatu představit ještě nějakou výzvu?
Určitě. Existují velké závody kolem světa s několikanásobně vyššími rozpočty, okolo dvou až pěti milionů eur. Myslím si, že dozraje doba, kdy na to Česká republika bude mít a nějaká nadnárodní společnost do takového projektu bude chtít investovat. V současném projektu jsem našel spoustu chyb, ať už jde o jeho název, webové stránky, řízení týmu. Je ale dobré, že jezdím sám. Když Lenka Šmídová přešla na dvouposádkovou třídu, tak trochu ztratila statut hrdinky na lodi. Jeden člověk, jeden oceán - to je zajímavé. Kdybych jel závod kolem světa na velké lodi, dalo by se to docela dobře prodat.

Jaký je rozpočet současného projektu?
Asi deset milionů korun.

Měl jste problém ho naplnit?
Projekt mám plně sponzorovaný a překvapivě jsem s tím neměl moc velký problém. Projekt je dobře vybraný a odpovídá dnešní době. Některé společnosti se v jachtingu chtějí zviditelňovat, je to pro ně dobrá cílová skupina. Konkrétně například skupina Atlantik FT. První, kdo do projektu vstoupil, ještě než o něm bylo rozhodnuto, byla developerská společnost Rodop, za jejíž Yacht Club dlouhá léta jezdím. Koupili pro mě loď za 1,5 milionu korun, která jela minulý ročník, takže je pro ten závod vyladěná. Potom bylo potřeba najít správné firmy, které by přispěly kapitálem. Dveře do velkých firem mi pomáhali otevírat lidé ze společnosti Kilcullen Kapital Partners. Co se týká barterového zajištění, vyšlo mi, na co jsem si vzpomněl. Když jsem potřeboval generátor, Honda mi ho okamžitě dodala. Když jsem potřeboval lana, Yacht sport Starý dodal kompletní výbavu. Vstříc vyšly i značky Humi Outdoor nebo Portbayt, která zdarma přepravuje mou loď.

Na svých internetových stránkách nabízíte členství v Captains Clubu.
Je spousta lidí, kteří projektu fandí a chtějí nějakým způsobem pomoci. Příznivce sdružujeme právě v Captains Clubu, kde za příspěvek 30 tisíc dostanou plakáty, trička, posíláme jim tiskové zprávy, reportáže, pozvánky na naše akce. Vyšším stupněm je členství v Admirals Clubu, za které se platí sto tisíc, a členové mohou využít například služeb Atlantik FT na měsíc zdarma, CK Fischer jim nabízí slevové poukazy na zájezdy, firma Alu – S. V. slevu na hliníkové komponenty. Jde nám o to, spojit lidi, kteří mají peníze, aby o sobě věděli. Je to hodně práce.

Je na to třeba tým lidí, nebo všechno zvládáte sám?
Pro takovýto závod musíte být hodně univerzální. Navíc si za českých podmínek nemohu dovolit supermanažera, kterému bych zaplatil velký balík. Mám už třetího manažera v řadě, ale pořád musím na všechno dohlížet. I když lidi úkoluji a částečně platím, byť symbolicky, zadáním úkolu pro mě práce nekončí.

Pod jakou vlajkou plujete?
Pod českou, ale mám na lodi i slovenskou, protože mnoho lidí ze Slovenska mi fandí, takže projekt považuji spíše za česko-slovenský.

Dodržujete při závodě námořnické zvyky vlajkoslávy?
Mám co nejlehčí loď, co je navíc, to nevezu. Vlajku nevyvěšuji, protože když se mi tam plácá, představuje aerodynamický odpor.

Současné závodění má asi již hodně daleko k tradičnímu plachtění.
U dnešních závodníků je to velký problém. Umějí jet třeba neskutečně rychle na okruhu, ale vytrácí se z toho námořnictví, duch dřívějších dob. Závody ještě za doby Richarda Konkolskiho (v roce 1971 se stal prvním Čechem a suchozemcem vůbec, který sólo obeplul zeměkouli – poz. red.) byly dobrodružstvím. Nebyly skoro žádné bezpečnostní prvky, jelo se na hranici života. Byly to závody, ale jezdilo se hlavně za dobrodružstvím. Když čtu Konkolskiho knížky, jak se na něj blíží bouře, takže si jde upéct lívanečky a dát si ještě flašku vínka, než to přijde… Dneska já nemám tři dny teplé jídlo, protože je blbý počasí, jede se pořád na doraz, spí se deset minut. Ale on třeba jel pět dní a neviděl břeh, neměl sextant, měřil si rychlost sondou do vody. Ale cíl v Anglii minul jen o dvě míle a spletl se při příjezdu asi o dvě hodiny. Tehdy byli úžasní navigátoři.

A co námořnické rituály?
Těch je hodně. Na vodě se například nesmí pískat a cinkat skleničkami. Aby mrtví námořníci nezáviděli, nevzbouřili se a nerozvlnili moře. Nebo každý, kdo poprvé přepluje rovník, musí podstoupit přijetí Neptunem. Většinou se vezmou odpadky z kuchyně a na dotyčného se vypatlají. Takže jsem rád, že poprvé přes rovník pojedu sám.

Napatláte se sám?
To určitě ne, ale něco proběhne. Není dobré si naštvat Neptuna…

Míváte ještě po tolika letech strávených na vlnách mořskou nemoc?
Já zvracím normálně. Mám mořskou nemoc jak fík. Je to dané hlavně psychikou. Když se třeba blížím do bouře a přicházejí první dlouhé oceánské vlny, barometr letí dolů a já se hrozně bojím, protože nevím, jak silný vítr bude, co mi ulítne, co rozlámu, tak v té bouři dostanu mořskou nemoc. Jsem tam ale sám, takže sice zvracím, ale dál kormidluju. Jenom se snažím pít, abych se neodvodnil. Jsou lidé, kteří mohou jít do podpalubí a kreslit si tam do mapy, vařit. Mezi takové ale rozhodně nepatřím.

Co budete dělat po závodě?
Mám nabídky do různých větších týmů. Nebo zkusím větší sólový projekt. Nebo se budu dál věnovat tomuto projektu. Už znám cestu k eventuálnímu vítězství. Teď se necítím připraven vyhrát, protože nemám tolik natrénováno a nedokážu si úplně přesně představit, jaké to je. Ti, kdo už Minitransat jednou jeli, budou závodit natvrdo. Vědí, jak rozložit síly, což já vůbec netuším. Zůstat v budoucnosti u toho a pokusit se vyhrát mi nepřijde nereálné, i finančně je to relativně dostupné. Jen bych chtěl novou loď, kterou bych si sám postavil. Mám na to skvělé lidi, kteří by to dokázali, u nás se přichází se skvělými technologiemi. To je asi nejpravděpodobnější varianta. Všechno ale záleží na tom, v jakém stavu přijedu do Brazílie. Je možné, že budu mít sólový jachting rád a budu dál chtít si něco dokazovat. Nebo ho budu nenávidět a už nikdy nebudu chtít vstoupit na loď sám jako ten Rakušan.
(Rakouský jachtař Christian Kargl si nakonec svůj sen splnil a po více než třiceti dnech doplul do cíle v brazilském Salvadoru de Bahia. Dvakrát ale málem zaplatil životem a ani po roce a půl nechce o další sólové plavbě ani slyšet.)

Peklo jménem Transat 6.50 (Minitransat)
Letošní ročník závodu jachet dlouhých 6,5 metru startuje v neděli 16. září ve francouzském La Rochelle v jedenáct hodin. První etapa o délce 1100 námořních mil(jedna námořní míle měří 1,85 kilometru) končí ve Funchalu na ostrově Madeira. Druhá etapa, dlouhá 3100 mil, odstartuje 6. října ve 12.02 a první lodě organizátoři očekávají v brazilském Salvadoru od 24. října. Počet startujících je omezen na 84 lodí.

(Více informací naleznete na oficiálních stránkách závodu www. transat650.org, kde je možné sledovat také aktuální polohu závodníků na trati, a na oficiálních stránkách Davida Křížka www.minitransat.cz.)

CV
David Křížek (35)
začal se závodním jachtingem v deseti letech na plzeňském rybníku Bolevák. Za svoji kariéru získal šestnáct medailí z mistrovství ČR v různých lodních třídách, startoval na mistrovství světa i mistrovství Evropy. Na přelomu let 1999 a 2000 v průběhu půl roku dvakrát přeplul Atlantik, podruhé to bylo na ultralehkém nafukovacím minikatamaránu Sector. Věnoval se také trénování, mimo jiné dovedl na olympiádě v Aténách Lenku Šmídovou ke stříbru.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče