Malá dáma na vysokých podpatcích

13. května 2011, 13:30 - Eva Turečková
13. května 2011, 13:30

Šajcha Mouza je vzor, emír chytrý politik. Blahobyt nabízejí i přistěhovalcům

V Kataru je o ní slyšet všude. Není dne, kdy by její pracovní program detailně nepopisoval místní tisk. Šajcha Mouza je prostě v bohatém emirátu v srdci Perského zálivu pojem. Na první pohled se může zdát, že jde jen o geniální tah poradců katarského emíra Hamada a že panovníkova elegantní manželka propůjčila svou pěstěnou tvář k vytvoření moderní image Kataru se vším, co k tomu patří. Podle místních je ale opak pravdou. „Opravdu tvrdě pracuje, tady v univerzitním městečku je každý den,“ říká Džamál, který v Kataru žije už přes dvacet let. Právě projíždíme kampusem o rozloze čtrnácti čtverečních kilometrů, který šajcha Mouza založila prostřednictvím nadace Qatar Foundation. Dnes už tu má své pobočky šest předních amerických univerzit a jedna britská. A jedná se i s dalšími evropskými ústavy. „Dokonce přesvědčila emíra, aby do areálu začlenil i své soukromé stáje aš-Šakab s pěti sty koňmi,“ pěje dál chválu Džamál. Vystudovaná socioložka a jedenapadesátiletá matka sedmi dětí v rozhovorech pro západní média říká, že vzdělání je klíčem ke všemu. „Bez vzdělání nedosáhneme ničeho, stejně jako nedosáhneme ničeho bez občanů schopných civilizovaně diskutovat a rozhodnout se, koho a proč volit v politickém životě,“ tvrdí šajcha, jež se pyšní i titulem zvláštní vyslankyně UNESCO pro vzdělávání.

Cizinci na práci

Aktivity emírovy manželky se ovšem neomezují „jen“ na akademickou půdu, reformuje také katarské zdravotnictví. Do šesti let by mělo být bez omezení a zdarma přístupné nejen občanům Kataru, pro které to platí již dnes, ale i všem ostatním obyvatelům emirátu včetně dlouhodobě usazených zahraničních pracovníků. „Každý cizinec má v Kataru svého místního ,sponzora‘, který si jej pozve na práci, ale také za něj ručí,“ vysvětluje Michel Kudajs, který ve své stavební firmě zaměstnává třicet lidí. „Na sekretářskou práci se nejvíce hodí Filipínci. Egypťané jsou dobří inženýři a řidiči jsou většinou z Indie,“ dodává. Kvůli neuvěřitelné národnostní směsici je v Kataru pracovním jazykem angličtina – bez alespoň základní znalosti jazyka nedostane vízum ani uklízečka. V hlavním městě Dauhá tak lze pozorovat z pohledu Evropana bizarní situace, kdy si Katařané ve vlastní zemi objednávají v restauracích či jinde ve službách anglicky – jinak by jim číšník totiž neporozuměl. Většinu odborných profesí a důležitých výkonných funkcí ale v zemi zastávají odborníci ze Západu, kteří se těší emírově mimořádné důvěře a přízni. V zemi zabezpečují prakticky vše – bezpečností počínaje a plánováním mohutné výstavby konče. Jejich platy se také řádově liší od zaměstnanců z tzv. zemí třetího světa a bývají často astronomické.

Zásoby plynu na 130 let

Bohatý Katar si ovšem v tomto směru může dovolit prakticky cokoliv. Obří naleziště plynu v katarských vodách Perského zálivu katapultovalo ministáteček mezi nejbohatší země světa (počítáno podle příjmu na hlavu) a jeho zásoby se odhadují na dalších nejméně 130 let. Občanů Kataru je přitom z necelého milionu obyvatel asi jen pětina – ostatní jsou zmiňovaní cizinci, kteří přijeli do emirátu pracovat. A tak není divu, že Katařané s běžným platem od deseti do dvaceti tisíc dolarů měsíčně (od 160 tisíc do 340 tisíc korun) a bezplatným školstvím, zdravotnictvím i bydlením nemají mnoho důvodů k revoltám, které v posledních měsících zažily prakticky všechny arabské státy Blízkého východu. Mladým Katařanům navíc platí jejich vláda i studia na zmiňovaných drahých amerických školách. Za emíra šajcha Hamada se jejich společnost navíc poměrně zdemokratizovala. Na slibované parlamentní volby sice po několika odkladech ještě nedošlo, Katařané už ale zažili volby komunální. Ženy mají hlasovací právo, ale i povolení pracovat jako muži či řídit vůz. Tedy „vymoženosti“, které stále nejsou ve všech zemích Perského zálivu samozřejmostí. Zákony tu ženám nezakazují oblékat se dle vlastního uvážení – mohou chodit zcela zahalené, částečně nebo úplně bez závoje. V praxi však naprostá většina Katařanek volí tradiční způsob zahalení jen s úzkým průzorem pro oči.

Nároční a zhýčkaní

Nevytíženost mladé generace i lidí v produktivním věku, kteří nepotřebují pracovat pro to, aby si zajistili obživu a další požitky, nicméně vede ve společnosti k jisté frustraci. Vláda se proto snaží státní úřady i soukromé firmy přimět k tomu, aby zaměstnávaly alespoň určité procento Katařanů. „Katařané většinou zastávají vysoké manažerské funkce nebo pracují na ministerstvech a v dalších státních institucích,“ vysvětluje znalec místních poměrů Džamál s tím, že „mnohým z nich ovšem chybí potřebná motivace“.
Do soukromého sektoru se Katařané příliš nehrnou. „Jsou kvalifikovaní, většina z nich má tituly z mezinárodních univerzit, zaměstnavatelé však většinou nejsou schopni uspokojit jejich požadavky. Nabízené platy se jim zdají být nedostačující, a proto se nám vyhýbají,“ vysvětluje majitel realitní společnosti Ibráhím bin Zamíl, citovaný zpravodajským serverem aš-Šorfa. „Dnešní mladá generace Katařanů je ,horší‘ než ty předchozí. Mají vše, o nic se nesnaží. Na všechno jsou sluhové, na každé dítě jedna filipínská vychovatelka,“ tvrdí shodně, ale anonymně cizinci pracující v Dauhá.
Situace paradoxně více motivuje ženy, které se po vzoru šajchy Mouzy snaží emancipovat a nově skloubit tradiční blízkovýchodní model fungování společnosti s moderními západními hodnotami. Počet promujících Katařanek je dnes prý mnohonásobně vyšší než v případě jejich mužských protějšků.

Šikovná diplomacie

Zatímco aktivní šajcha mění Katar zevnitř, ambice jejího manžela sahají daleko za hranice malého emirátu. „S naším bohatstvím potřebujeme po svém boku supervelmoc,“ vysvětlil již před lety pozici své země katarský premiér a ministr zahraničí v jedné osobě šajch Hamad bin Džásim Ál Sání. A tak emirát hostí na svém území dvě americké vojenské základny. Katar se také v březnu jako vůbec první arabský stát postavil na stranu Západu v kampani proti libyjskému vůdci, plukovníku Muammaru Kaddáfímu. A to nejen politickými proklamacemi, ale i vysláním letadel k prosazování bezletové zóny nad Libyí. Emirát byl také po Francii druhým státem světa, který uznal libyjské povstalce za legitimní zástupce země.
Katar se však snažil prosadit na mezinárodní scéně už dávno před libyjskou krizí. Spolu s Tureckem se například dlouhodobě podílí na urovnávání krize v Libanonu, kde proti sobě stojí prozápadní a protizápadní politický blok a situace neustále hrozí přerůst v další občanskou válku. Před pěti lety navštívil zmiňovaný katarský ministr zahraničí palestinskou Gazu, kde dojednával smír mezi hnutími Fatah a Hamás. Už tři roky emirát utlumuje také krvavý konflikt v súdánském Dárfúru.

Nastupuje al-Džazíra

Emír se šikovně staví do role muže, který má dobré kontakty na všech stranách, nevyjímaje věčné rivaly bojující o vliv na Blízkém východě, Írán a Spojené státy. Analytici všechny tyto aktivity připisují snaze Kataru uniknout ze stínu mocného souseda, Saúdské Arábie. „Katar přetavil své bohatství a vynalézavou diplomacii v globální vliv. Hodně jeho velkých, ale zpohodlnělých sousedů, zejména Egypt a Saúdskou Arábii, to vyvádí z rovnováhy,“ napsal britský ekonomický analytik Khaled Hroub. „Jistý arabský politik označil Katar za malou dámu na vysokých podpatcích. To je ale spíše jen odraz závisti a cynismu, které vůči Kataru chovají jeho Velcí bratři,“ uvedl.
Sofistikovanějším mocenským nástrojem emíra je televizní stanice al-Džazíra. Vznikla prý proto, že se svobodomyslný emír svého času zhlédl v britské BBC a rozhodl se, že si nechá ve své zemi vybudovat podobně zaměřený televizní kanál světového formátu. Jinými slovy, nezávislou televizní stanici, která by získala renomé a sama o sobě dodávala Kataru prestiž. A záměr se podle všeho zdařil. Al-Džazíra je v současnosti nejsledovanější arabskou televizí, která zpravodajsky pokrývá dění po celém světě jak arabským vysíláním, tak prostřednictvím anglické redakce.

Tichá dohoda

I když stamiliony dolarů potřebné na chod prestižní televize pumpuje do mediálního kolosu emírova rodina, al-Džazíra trvá na tom, že do obsahu vysílání katarské státní vedení nezasahuje. „Nelze ale popřít, že naše televize představuje pro Katar na mezinárodní scéně určitý politický nástroj, takzvanou soft power,“ připouští ředitel pro rozvoj al-Džazíry Ibráhím Hilál.
Emír Hamad si už proto kvůli televizi vyslechl řadu stížností a protestů. Mezi nejzávažnější obvinění z poslední doby patří to, že al-Džazíra prostřednictvím svého vysílání a série dokumentů pomohla rozvířit nepokoje v arabských zemích, v jejichž důsledku už dva režimy padly a jiné na okraji svržení pořád balancují.
„Já osobně si myslím, že al-Džazíra prostě jen dobře dělá svou práci. Lidé tady v regionu nejsou moc zvyklí, aby se otevřeně mluvilo o korupci, o špatné životní úrovni a takových věcech. Opravdu nikdo nemohl tušit, že se lidé vzbouří zrovna v Tunisku, a že to tím navíc neskončí,“ soudí Tárik Zajdán z pobočky renomovaného amerického institutu Brookings Doha Center.
Pod ostrý tlak západních politiků se ale televize dostala již mnohem dříve, po útocích na americká města z 11. září 2001. Al-Džazíra, do té doby chválená za svobodné šíření informací v arabském světě, začala vysílat nahrávky Usámy bin Ládina, jejichž prostřednictvím hrozil novými útoky na západní cíle v muslimském světě. Katarská televize poté čelila obviněním z podpory a šíření terorismu – její záběry ovšem přebírala a vysílala například i britská BBC. Kritici stanice také rádi poukazují na skutečnost, že se televize jen velmi okrajově věnuje dění uvnitř Kataru. Nakolik je to dáno tichou dohodou s emírem Hamadem a nakolik vlastní redakční politikou sledující hlavně „horké“ světové kauzy, se lze jen dohadovat.

Sňatky proti krizi

Jisté obavy ze strany emíra by ale určitě mohly být na místě. Ač lze v případě Kataru hovořit o fenomenálním rozvoji a otevření se světu, stále jde o emirát ležící hluboko v srdci Blízkého východu, kde klanové vazby platí nade vše. Veřejné „praní špinavého prádla“ by proto mohlo dopadnout všelijak, a ani současná katarská elita by si tak nemusela být jista vůbec ničím. I prozápadně smýšlející emír se dostal do vedení země poté, co nenásilně svrhl svého otce, emíra Chalífu. Šajch Hamad má také kromě šajchy Mouzy ještě dvě ženy. Oba tyto sňatky prý především posloužily ke zklidnění vnitropolitických poměrů. Neúprosných zákonitostí, podle nichž se v Orientu žije po staletí, si je katarský emír dobře vědom. „Předně doufám, že budu v téhle židli pořád sedět já,“ zavtipkoval při rozhovoru s televizí CBS v roce 2003, když se jej reportér ptal, jaké změny lze v Kataru očekávat za deset let. Zmiňovaná lhůta už ale pomalu uplynula a emír se drží dál – zřejmě díky chytrému politickému kalkulu a také štědrému sociálnímu systému, který pro Katařany zavádí po boku první dámy Kataru, šajchy Mouzy.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče