Makroekonomická stabilita je základ

09. března 2010, 16:39 - Eva Zamrazilová
09. března 2010, 16:39

Zvyšování inflačního cíle by mohlo být kontraproduktivní

Globální finanční krize ukázala, že centrální banky budou v příštích letech muset řešit nové výzvy a svůj úhel pohledu rozšířit či posunout. Loňský rok přinesl lavinu nových návrhů zasahujících oblast regulace a dohledu. Rok 2010 začal revoluční ideou v oblasti měnové politiky. Současný hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu (MMF) a bývalý významný výzkumník Fedu Olivier Blanchard ve studii Rethinking monetary policy (Nové pohledy na měnovou politiku) uvažuje, zda inflační cíle ve většině vyspělých zemí nejsou nastaveny na příliš nízkých hodnotách. Připomeňme, že centrální banky vyspělých ekonomik, které operují v režimu cílování inflace, si stanovily inflační cíl vesměs na dvou procentech. Stejný cíl má od počátku letošního roku i česká měnová politika.

Jsou dvě procenta málo?

Úvaha, zda není dvouprocentní inflační cíl nastaven příliš nízko, se odvíjí od toho, že měnověpolitické sazby jsou sice v některých zemích téměř na nulové úrovni, a tudíž klasická měnová politika již nemá žádný prostor k uvolňování, ale hospodářská aktivita je stále slabá a oživení nepřesvědčivé. Některé centrální banky již vystřílely své náboje, čímž vyčerpaly tradiční zbrojní arzenál na podporu ekonomické aktivity standardním nástrojem snižování základních úrokových sazeb, a musely se uchýlit k dodávání likvidity nestandardními prostředky. Hlavní ekonom MMF Blanchard koketuje s myšlenkou, že pokud by byla v normálních časech žádaná inflační trajektorie výše – konkrétně na hladině čtyř procent – vyšší by byly i úrokové sazby. A tím by byl širší manipulační prostor měnové politiky. Cílování inflace na hladině čtyř procent by dle tohoto názoru vytvořilo určitý měnověpolitický polštář akceschopnosti či efektivity měnové politiky.
Opravňuje však argument potřeby vyšší akceschopnosti, respektive širšího manipulačního prostoru měnověpolitických sazeb, vyvolání inflační vlny? Nikoli. Zvýšení inflačního cíle by současné dilema měnové politiky nevyřešilo. Podstata současné krize přímo nesouvisí s šíří měnověpolitického prostoru. Příčinou, která způsobuje, že hloubka krize je ojedinělá a možnost oživit ekonomiku prostřednictvím sazeb slabší než za standardních podmínek, jsou především její hluboké kořeny – vysoký rozsah nerovnováh, spotřeba a investice na dluh, špatné ocenění rizika a následná krize důvěry.

O čem je třeba diskutovat

Spíše než o zvýšení inflačního cíle by bylo třeba diskutovat o režimu inflačního cílení obecně. Často zmiňovaným problémem režimu cílování inflace je nejistota ohledně skutečného fungování transmisního mechanismu. Tedy převodovky, která změny měnověpolitických úrokových sazeb přenáší na sazby finančního trhu a následně na sazby komerčních sazeb pro podniky a domácnosti a jejich prostřednictvím na intenzitu poptávky po úvěrech. Prozatím se snižováním měnověpolitických sazeb podařilo ovlivnit sazby na finančním trhu. Celkové poptávkové prostředí však zůstává slabé.
Cenným příspěvkem akademické sféry by proto bylo, kdyby se koncentrovala na oblast transmisního mechanismu, nikoli na samotnou výši cílované inflace. Ta již odbornou diskusí prošla a konsenzus o rozumné výši cenové stability existuje. Nosnou odbornou diskusi by bylo třeba vést i na téma dobře zvoleného kritéria inflačního cíle – ve smyslu zvoleného druhu cenového indexu. Tato diskuse pak implicitně zahrnuje úvahy, zda centrální banky mají, či nemají v měnové politice zohledňovat ceny aktiv a pokoušet se předcházet vzniku bublin.

Negativní dopady inflace

Centrální banky by zvýšením inflačního cíle riskovaly oslabení své pozice strážce měnové stability. I Blanchard uvádí, že stabilní inflace musí zůstat jedním z hlavních cílů měnové politiky – tedy že „dítě by se nemělo vylít i s vaničkou“. Lze však zaručit, že nastavení inflačního cíle na dvojnásobnou hladinu (čtyři procenta) nevyvolá roztočení inflační spirály? Inflační očekávání by se mohla snadno posunovat k pěti až šesti procentům i výše. Negativní dopady inflace jsou elementárně známým faktem. Stejně jako to, že z inflace profitují de facto pouze dlužníci.
Zvyšující se inflace by pak v mnoha zemích mohla znovu posílit růst spotřeby na dluh. Ta však byla primární příčinou současné krize. Hospodářská politika se v současné době musí především soustředit na udržení makroekonomické stability a bránit vytvoření všech typů nerovnovážných situací. Zvyšování inflačního cíle by v tomto směru mohlo být kontraproduktivní.

Graf:
Trvalý pokles
Vývoj klíčových úrokových sazeb eurozóny a v USA v porovnání s mezibankovními sazbami v příslušných ekonomikách od začátku roku 2006 do ledna 2010 (v %)

Klíčová sazba Evropské centrální banky
Tříměsíční evropská mezibankovní úroková sazba (EURIBOR)
Klíčová sazba Fedu
Tříměsíční londýnská mezibankovní úroková sazba (LIBOR) v dolarech

leden 2006 duben 2006 červenec 2006 říjen 2006 leden 2007 duben 2007 červenec 2007 říjen 2007 leden 2008 duben 2008 červenec 2008 říjen 2008 leden 2009 duben 2009 červenec 2009 říjen 2009 leden 2010

0 1 2 3 4 5 6 (v %)

Pramen: Česká národní banka

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče