Magdalena Dobromila Rettigová: Matka všech kuchařek

04. srpna 2010, 14:02 - Robert Šimek
04. srpna 2010, 14:02

Magdalena Dobromila Rettigová byla českou buditelkou a spisovatelkou, autorkou básní, divadelních her a próz. Dodnes je známa především díky Domácí kuchařce, která zcela změnila pohled českých žen na gastronomii.

Jídlo v ní totiž nebylo jen kulinářským dílem, ale také výrazem osobitosti a národní hrdosti, z čehož by si i dnešní provozovatelé restaurací mohli vzít příklad.

Odkaz Magdaleny Dobromily Rettigové není jednoznačný. Dodnes se vedou spory o jejím významu, přesto ji zná více lidí než mnohé jiné obrozenecké autory. Celý život se snažila prosadit jako prozaička, největší slávu jí ale paradoxně přinesla až Domácí kuchařka, jejíž napsání zdůvodnila v jednom dopise z roku 1845 takto: „Třebaže mé nepatrné spisy nezůstaly ležet, přece jsem psala Kuchařku, neb, buď Bohu žel, že tomu tak, až potud více lidu se shání po dobrém a chutném obědě než po nejkrásnější básni.“

Magdalena Dobromila Rettigová se stala předlohou stejnojmenného díla Aloise Jiráska, které přineslo poněkud zkreslené vnímání její osobnosti. Patřila mezi první česky píšící autorky, a přestože většina jejích děl neměla výraznou literární kvalitu, řada pozdějších spisovatelek ji velmi obdivovala. Zajímavostí je, že byla i nadšenou mineraložkou, což byl koníček pro ženu z přelomu 18. a 19. století velmi výstřední.

Trudné dětství

Narodila se 31. ledna 1785 jako Magdalena Artmannová ve středočeských Všeradicích v rodině vrchnostenského úředníka Františka Artmanna. Ostatní sourozenci zemřeli v kojeneckém věku, takže vyrůstala v podstatě jako jedináček. Její výchova však nebyla o to láskyplnější, spíš naopak. Přísná matka ji trestala i za drobné prohřešky a zřejmě v duchu dobové osvícenecké teorie ji vedla k práci již od útlého věku. K pátým narozeninám jí se slovy: „Co si napříště upleteš, budeš mít, jsi už dost velká na to, aby sis na sebe mohla plést sama,“ darovala šest párů punčoch, jehlice a velké přadeno příze.

Její dětství bylo velice osamělé, protože s venkovskými dětmi, které na společenském žebříčku stály hluboko pod ní, si jako dcera vrchnostenského úředníka hrát nesměla. Jiné děti se v jejím okolí nenacházely. Zřejmě i proto se z ní stala spíše vážná, uzavřená dívka, pro kterou jedinou kratochvílí byla práce nebo četba. Číst a psát se naučila již v pěti letech a jak napsala ve vzpomínkách, četla ráda a hodně. V samotě se upínala spíše k náboženské literatuře, ke které ji vedl i piarista Eugenikus Frank, bývalý vychovatel u hrabat Kouniců a Artmannův přítel. Když ve třinácti letech vážně onemocněla a pobývala v nemocnici u Alžbětinek v Praze Na Slupi, zapůsobilo na ni toto prostředí tak, že dospěla dokonce k rozhodnutí vstoupit do kláštera. Kvůli nesouhlasu matky se však této myšlenky musela brzy vzdát.

Stará moudrá

Výrazným přelomem v životě malé Magdaleny byl rok 1793, kdy zemřel její otec. Zůstala pak sama pouze s matkou. Nastalo jim poměrně těžké období, kdy byly odkázány na milosrdenství příbuzných, protože vrchnostenští úředníci se zdráhali vyplatit vdově důchod, na který měla ze zákona nárok. Když jí bylo deset, přestěhovaly se s matkou do Plzně, kde Magdalena navštěvovala městskou školu a patřila mezi nejlepší žákyně. Velmi se zajímala o četbu a ráda si zapisovala různé příběhy vyslechnuté od „čeládky a prostého lidu venkovského“. Veškerá komunikace samozřejmě probíhala v německém jazyce.

Magdalena, stejně jako řada dalších dětí z lépe postavených rodin, byla vychována německy a mluvit i psát česky se naučila až mnohem později. Vařit oproti tomu uměla už jako školačka, protože celé jedno léto strávila v Kamenné u Příbrami v péči tamního zámeckého kuchaře.

Po roce a půl se s matkou přesunula do Prahy, kde pokračovala ve vzdělávání. Byla na svůj věk vyzrálejší a sečtělejší než její vrstevnice. Vyhledávala spíš společnost dospělých a učila se od nich. Spolužačky jí proto výsměšně říkaly „klášternice“ nebo „stará moudrá“. Její zájem o kulturu se tím ale spíš prohloubil a časté návštěvy divadla ji podnítily i k sepsání několika dramat. Jedno z nich neslo například podivný název „Dřevěná tetička“.

Dobromila a Sudiprav V Praze se také postupně začala seznamovat s češtinou. Vliv na to měl především její budoucí manžel Jan Alois Rettig (1774–1844). Znala se s ním již od svých dvanácti let, teprve po deseti letech ale jejich přátelský vztah přerostl v lásku. Zbývalo jen přesvědčit Magdaleninu matku, které nebyl nemajetný student práv zrovna po chuti. Magdaleně, tehdy ještě štíhlé krasavici, se navíc dvořila celá řada dobře zajištěných nápadníků. Když však jednou vážně onemocněla a nevědělo se, zda nemoc překoná, matka svolila, aby se s Rettigem zasnoubila. Počítala totiž s tím, že až se Magdalena uzdraví, vztah jí ještě rozmluví a ke sňatku nakonec nedojde. Svatbu ale snoubenci prosadili a uskutečnila se právě v den, kdy bylo Magdaleně třiadvacet let. Jan Alois Rettig pocházel z pražské poloněmecké rodiny, byl však nadšen obrozeneckým hnutím a chtěl, aby se doma mluvilo jen česky. Magdalena toto jeho přání akceptovala a oba manželé na důkaz vlastenectví rozšířili své podpisy také o slovanská jména. Magdalena se začala psát Dobromila, manžel zvolil jméno Sudiprav. Šťastné Ústí

Jako absolvent práv nastoupil Rettig dráhu magistrátního úředníka, což manželům předurčilo poměrně kočovný život. V Táboře, kam se po svatbě odstěhovali, se jim však vůbec nedařilo. Manželova vleklá nemoc, smrt dvou sotva narozených dětí a v tom nejhorším slova smyslu maloměstské prostředí učinily čtyři táborská léta pro Rettigovou zážitkem, který snášela jako často předtím i potom jen díky knihám a vlastním literárním pokusům.

Štěstí se začalo obracet až s následujícím Rettigovým postem v Přelouči a zejména v Ústí nad Orlicí. V Přelouči začala Magdalena vyučovat měšťanské dívky vaření, v Ústí, kde nalezla spřízněný okruh vlastenecky zaměřených rodin, šla pak její aktivita ještě dál. V prostředí malého, avšak ryze českého města, odkázaného, pokud jde o kulturu i osvětu, téměř výhradně na vlastní zdroje, stejně jako manžel překládala, organizovala ochotnický život a také založila českou knihovnu. Její vznik se traduje v úsměvné historce. Při jedné z oslav se údajně hostitelka, paní lékárníková, pozastavila nad tím, kolik německých slov její přátelé stále vplétají do češtiny, a navrhla jakousi hru – za každé německé slovo groš pokuty. A protože čeština mnoha dotyčných byla ještě výrazně zaplevelena, vybralo se dost peněz na nákup prvních českých knih, o něž paní Magdalena následně pečovala. A nejen to, sestavila a vlastnoručně stokrát opsala provolání k dívkám, aby četly české knihy. Právě do Ústí se pak datují i její první české literární pokusy.

Pod křídly Jana Hostivíta Jako spisovatelka byla Rettigová velmi plodná, napsala několik desítek drobnějších i rozsáhlejších děl. Pod vlivem svého muže a přátel se odhodlala psát a publikovat česky. Nejprve uveřejňovala drobné prozaické i veršované práce v časopisech Dobroslav, Čechoslav, Poutník slovanský a almanaších Milozor a Milina. Postupně vydala několik knih povídek pro mládež, které byly určeny především dospívajícím dívkám. Její tvorba nikdy nedosáhla výrazných uměleckých kvalit, přesto měla velký význam na šíření národního vědomí v ženském měšťanském prostředí. Zlomovým okamžikem pro Rettigovou se stalo setkání s královéhradeckým nakladatelem a knihkupcem Janem Hostivítem Pospíšilem (Profit o něm psal v čísle 30/2009). Původně se k němu vypravila zakoupit několik svazků pro již zmíněnou orlickoústeckou knihovnu. Pospíšila, který byl rovněž zapáleným vlastencem, potěšil její zájem o českou literaturu a když se dozvěděl, že Rettigová také píše a s úspěchem své práce předčítá, nabídl jí vydání jejích prací. Spisovatelka nadšeně souhlasila, a světlo světa tak spatřily soubory povídek Mařenčin košíček nebo Chudobičky a dvouaktové drama Bílá růže. V psaní ji přitom podporovali Václav Kliment Klicpera i hraběnka Kolovratová, rozená Kinská. Období strávené v Ústí nad Orlicí a následně v Rychnově nad Kněžnou, kam manželé Rettigovi roku 1824 odešli, bylo pro Magdalenu literárně nejplodnější. V Rychnově sice nebylo ovzduší tak nakloněno obrozeneckým snahám jako v Ústí, vlastenecké aktivity byly záležitostí poměrně úzkého kruhu lidí. V té době byla však Rettigová již v čilém korespondenčním styku s řadou významných obrozenců z Hradce Králové, Chrudimi, Brna, Plzně a dopisovala si také s přáteli z Ústí nad Orlicí. Osobně se navíc znala i s Františkem Palackým a Josefem Jungmannem. Kuchařka nejen o vaření

Nejznámějším dílem Magdaleny Dobromily Rettigové se však nestal žádný dívčí román, ale „Domácí kuchařka aneb Pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské“, která vyšla roku 1826. Nebyla to ani jediná kuchařská kniha té doby, měla prý konkurenci hned v sedmi jiných, poměrně úspěšných publikacích. Oblibu a velmi brzké reedice si ale získala hlavně proto, že oslovila ty správné čtenářky. Rettigová se v ní orientovala na „menší domácnosti“, čímž měla na mysli příslušníky středního stavu žijící na venkově, tedy vrstvy aktivní v obrozeneckém hnutí. Proto její Kuchařka sehrála roli i po stránce obrozenecké a měla velký vliv na rozvoj spisovné češtiny.

Co se receptů týče, záleželo Magdaleně na tom, aby jídlo bylo nejen chutné, ale i estetické – mělo „lahodit oku“. Snažila se přimět zkušenou kuchařku k tomu, aby nepodléhala stereotypu a experimentovala. Na rozdíl od dnešní české kuchyně se v dobách Rettigové na stole měšťanské rodiny mnohem častěji než vepřové objevovalo maso hovězí. Tomu je proto v knize věnována zvláštní kapitola, zatímco všechna ostatní masa jsou zahrnuta do jedné souhrnné části, kterou autorka pojmenovala zadělávaná jídla. V ní je větší pozornost věnována drůbeži a telecímu masu, ale objevuje se i vepřové, kůzlečí a skopové. Zajímavá je také kapitola věnovaná zelenině, kterou Rettigová nazvala zelené věci. Tehdy se však zelenina nejedla syrová, vždy musela být tepelně upravena. Syrovou zeleninu tak nenajdeme ani v kapitole o salátech, kde vlastně není nic, co si dnes představujeme pod tímto pojmem. Rettigová zde nepovažovala za nutné popisovat přípravu okurkového ani hlávkového salátu, kterou podle ní měla znát každá zkušenější kuchařka, a tak se zde objevují jen takové nevšednosti, jako smažené švestky nebo sladký salát z žemlí a ovoce.

Vaření `a la Rettigová je dnes synonymem nezdravých a těžkých pokrmů. To ale není zcela přesné. Je sice pravda, že její jídla téměř neobsahují čerstvou zeleninu ani ovoce. Je však nutné si uvědomit, že existence vitaminů nebyla tehdy ještě známa. Současné negativní hodnocení je navíc založeno na zcela mylné představě, že Domácí kuchařka je plná jídel knedlíkových a tučných. Rettigová velmi dbala na pestré složení menu, její jídla obsahovala také zdravé věci (i když většinou tepelně upravené), používala různé druhy mas, často zvěřinu a zejména v období půstu i ryby.

Poradit a poučit

V téměř celém Magdalenině díle se odráží její nezdolná potřeba někoho vzdělávat a poučovat. Měla k tomu sklon už od mládí. Ráda například psala veršované dopisy, kterým říkala „básnířské“, a vedla k jejich psaní i své mužské přátele. Tvrdila, že rozvoj českého jazyka je povinností každého správného vlastence. Její prozaická díla byla v tehdejší době velmi oblíbená, i když nám se mohou zdát poněkud sentimentální a idylická (například povídka Arnošt a Bělinka).

Ať už si o literární tvorbě Rettigové myslíme cokoli, pravdou zůstává, že právě jí přísluší titul první české spisovatelky. Samozřejmě, že její často naivně mravoučné a sentimentálně laděné texty nepředstavují žádný mezník v dějinách literatury – ale je třeba si uvědomit, kdy, jak a pro koho vznikaly. Bylo-li touhou Rettigové přivést mladé dívky ke čtení knih, navíc v jazyce pro jejich (tedy měšťanskou) vrstvu stále ještě okrajovém, pak jim musela nabídnout témata z jejich pohledu přitažlivá. Jakkoli se nám to dnes zdá malicherné, byl to akt v té době přelomový a také tak vnímaný. České obrození se rodilo pomalu a všichni německy vzdělaní autoři se jen s námahou snažili vzkřísit původní českou tvorbu. A zcela mimořádně přitom stáli o to, aby se této chvályhodné snahy účastnily i ženy – proto také Rettigovou tolik podporovali.

Z její další kuchařské tvorby stojí za pozornost díla „Kafíčko a vše, co je sladkého“, „Dobrá rada slovanským venkovankám aneb Pojednání, kterak lze ony pokrmy sprosté, lacině i chutně připravovati, a tak se buď pro budoucí svou domácnost, neb pro službu cvičiti mohly“ nebo „Pojednání o telecím mase“. Velice zajímavá je také její kniha „Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby své i manželovy spokojenosti došla“, ve které autorka, jak již název napovídá, radí mladým dívkám a ženám, jak se mají správně chovat v manželství a jak správně vést domácnost. Žádná z těchto knih ale ani zdaleka nedosáhla takové popularity jako Domácí kuchařka, která se roku 1831 pro velký úspěch dočkala již druhého vydání a o dva roky později vyšla také německy. Rettigová její obsah neustále upravovala a rozšiřovala o další recepty, což dokládá i úsměvná vzpomínka Jana Aloise Rettiga. Ten si v pamětech trochu postěžoval, že se doma ani pořádně nenají, a místo toho, aby jeho žena vařila to, co jiné hospodyně, pořád jen něco zkouší a vymýšlí.

Podzim v Litomyšli Poslední životní období Magdaleny Dobromily Rettigové bylo poznamenáno vážným úrazem, ze kterého se zpočátku velmi těžko vzpamatovávala. Patrně šlo o ošklivě zlomenou ruku, ale jak se uvádí, díky proslulému ranhojiči na Hořičkách panu Pichovi se mohla po přestěhování do Litomyšle, svého posledního působiště, zase pustit do činorodé budovatelské činnosti. Magdalena pokračovala ve vydávání zpravidla mravoučných povídek, které byly určeny především dospívajícím dívkám. Snažila se ovšem šířit vzdělání a vlastenecké cítění žen i prakticky. Organizovala společenské kroužky a takzvané kávové společnosti, kde se četlo a diskutovalo, ale probíralo také vedení domácnosti, vaření či vyšívání. Fungovalo to tak, že při ručních pracích vždy jedna z dívek předčítala a ostatní poslouchaly. Manželství Rettigových bylo šťastné, přestože Magdalena v jedné práci napsala, že „kdyby znovu byla dvacetileté děvče, raději by se ze skály vrhla, než do manželství vešla“. S Janem Aloisem Rettigem měla celkem jedenáct dětí, z nichž se ovšem dospělosti dožily pouhé tři. Dcera Jindřiška Milina, v rodině zvaná Jetti, byla zpěvačkou ve Stavovském divadle v Praze, ve Štýrském Hradci a nakonec primadonou v Královské opeře v Mnichově. Syn Josef Ondřej vstoupil do piaristického řádu a zdědil i lásku k mineralogii, které se věnoval společně s astronomií. Byl uznávaným profesorem v Hustopečích na Moravě a v Nepomuku v Čechách. Druhý syn Karel se vyučil sazečem a působil v Terstu. Autorka jedné knihy**

Magdalena svého muže přežila jen o rok, zemřela 5. srpna 1845 ve věku šedesáti let a je pohřbena na litomyšlském hřbitově. Po její smrti se na ni začalo pomalu zapomínat, v roce 1885 se ale v Litomyšli slavilo takzvané „centenario“ neboli stoleté výročí jejího narození, při kterém byl odhalen pomník a místní spolek žen a dívek dostal na starost jeho stálé udržování. Alois Jirásek navíc napsal úspěšnou divadelní hru, nazvanou jednoduše Magdalena Dobromila Rettigová, která spisovatelku přiblížila i mladším generacím.

Největší připomínkou její práce ale zůstala stále znovu a znovu vydávaná Domácí kuchařka, z níž čerpaly ženy inspiraci ještě dlouhá desetiletí. Některé výchovné pasáže ovšem časem zastaraly a řada kritiků je později vykládala jako zpátečnické. Julius Fučík například napsal, že „žena v podání Magdaleny Dobromily Rettigové není samostatná bytost lidských rozměrů, ale jen doplněk člověka-muže, bezprávný člověk bez vlastního života“. Stavěl ji vždy do protikladu k Boženě Němcové, která však sama tvrdila, že bez Rettigové by nikdy nebyla tou, kterou je. Jiný komunistický kritik Zdeněk Nejedlý o ní naopak hovořil vždy s láskou a úctou. Její kuchařka podle něj vykonala i dílo mimokuchyňské. „Rettigová svou knihu nevypravila jako obyčejnou kuchařskou knihu. Již její řeč je vybranější a pěkná. Tu se naučily česky číst a dobrou češtinu číst ženy, které by jinak nebyly se tomu naučily,“ napsal v jedné stati. Magdalena Dobromila Rettigová by za taková slova byla jistě ráda.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče