Lukáš Krpálek: Judistou jsem omylem. Ale už bych neměnil

16. ledna 2015, 06:38 - Milan Novotný
16. ledna 2015, 06:38

Loni nastoupil ve svém prvním finále na mistrovství světa a hned sáhl po zlatu. Judista Lukáš Krpálek z USK Praha, který závodí v hmotnostní kategorii do 100 kilogramů, je prvním Čechem, který na nejvyšší metu v tomto sportu dosáhl. Zároveň se stal nejlepším českým judistou všech dob.

E15: Jaké to je stát se ve třiadvaceti českou judistickou legendou?

Skvělé. Ale nechtěl bych u toho skončit. Myslím dopředu a rád bych se posunul ještě dál. Chybí mi olympijská medaile. To je můj sen, a proto se musím ten rok a půl, který do her v Riu zbývá, pořádně zmáčknout.

E15: Nesvazovala vás ve finále proti Kubánci Josému Armenterosovi skutečnost, že můžete být prvním českým mistrem světa?

V hlavě jsem to měl, ale byl jsem v takovém rozpoložení, že mě to nijak nerušilo. Zápas se mi povedl a ta realita mi docházela až o něco později.

E15: Na mistrovství světa jste v minulosti získal už dvě bronzové medaile. Jel jste loni do Čeljabinsku s vidinou, že by to tentokrát mohlo vyjít na zlato?

Chtěl jsem tam uspět, ale ne že bych si na titul věřil víc než na jiném šampionátu. Judo je sport, v němž se na každém velkém turnaji snaží vyhrát minimálně deset lidí. Záleží na momentální formě, jak se kdo vyspí a jak bude naladěný. Samozřejmě jsem strašně rád, že jsem na tom byl nejlíp já.

E15: Promítaly se vám v hlavě ty minulé šampionáty, kde jste byl kousíček od zlata?

Trochu. Třeba předloni jsem prohrál v semifinále s Nizozemcem Grolem, když do konce zbývalo čtyřicet vteřin a byl jsem ve vedení. To mě hodně mrzelo. Turnaj v Čeljabinsku mi naštěstí vyšel stoprocentně. Proti některým soupeřům jsem neriskoval chvaty a spoléhal na taktické pojetí boje. Tak se mi třeba podařilo vyhrát semifinále nad domácím favoritem Chajbulajevem.

Do té doby jsem ho nikdy nepřepral, měl s ním tři porážky. Poslední na olympiádě v Londýně, kde jsem vedl a mohl to udržet. Jenže půl minuty před závěrem jsem se snažil o technický prvek, on mě při souboji na zemi přetočil a byl konec. Ještě teď mě ten moment někdy straší. Ale poučil jsem se z toho. Každá prohra mě posune dál.

E15: Po vítězství nad Chajbulajevem na vás domácí fanoušci pískali. To je nepříjemné, ne?

Ono se nic jiného čekat nedalo. Stalo by se to asi v každé zemi, kde by vypadl domácí favorit. Ve finále jsem už od publika cítil podporu, fandili mi a po zápase celá hala tleskala.

Na každém velkém turnaji se snaží vyhrát minimálně deset lidí. Záleží na momentální formě, jak se kdo vyspí a jak bude naladěný

E15: Vedle titulu světového šampiona jste loni získal podruhé titul i na mistrovství Evropy. To je bez debaty sezona snů. Nebojíte se, že letos uspořádá konkurence hon na Krpálka?

Na něco takového jsem už zvyklý. Podva roky na tréninkových kempech pozoruji, že se všichni snaží okoukat mou techniku.

E15: Dá se proti tomu něco dělat?

Už loni jsme s trenérem Lacinou zvolili jinou strategii. Nejezdím tak často na tradiční kempy a vypravuji se spíš na soustředění do Japonska a Jižní Koreje, kde trénuji s tamními špičkovými judisty, kteří ovšem na velkých turnajích obvykle nestartují. Přitom hlavně v Japonsku je špička tak široká, že by klidně dvacet jejich judistů mohlo reprezentovat na šampionátu. Taková příprava mi vyhovuje. Nikdo mě nesleduje, v klidu můžu pilovat oblíbené techniky a rozvíjet rejstřík chvatů.

E15: Budete v nadcházejícím období všechno směřovat k olympiádě, nebo se pokusíte i o další úspěchy na šampionátech?

Motivace do velkých turnajů mi chybět nebude. Láká mě připravit se na letošní šampionáty a zkusit obhájit zlaté medaile. Bude to těžké, ale ne nereálné. Zkusím to.

E15: V Čeljabinsku se objevil i ruský prezident a velký příznivec juda Vladimir Putin. Sledoval některý z vašich zápasů?

Žádný neviděl. Do haly dorazil až v neděli, kdy probíhala jen týmová soutěž, z níž jsme vypadli v prvním kole. Občas se ale na vrcholných turnajích objevuje. Viděl jsem ho před pěti lety na mistrovství Evropy ve Vídni. A na olympiádě v Londýně sledoval, jak jsem prohrál s Chajbulajevem.

E15: V docela hojné míře vás pronásledují zranění. Je judo tak tvrdý sport?

Je to náročný sport a zranění se žádný judista nevyhne. Myslím, že přes řadu trablů jsem měl ještě dost štěstí. Znám spoustu kluků, kteří jdou od operace k operaci. Na zranění doplatil třeba brácha Michal. Na olympiádě v Londýně působil jako můj sparingpartner, ale teď má za sebou asi pět operací a v aktivní kariéře už nejspíš nebude pokračovat.

E15: Teď na tatami chybíte a dokonce jste chodil o berlích. Co to?

Na konci listopadu jsem si na kempu v Japonsku zranil pravé koleno. Při tréninkovém zápase s jedním domácím borcem jsem šel do chvatu, ale vytočil jsem se tak hloupě, že to nevydržel meniskus. V prosinci mi ho doktoři kus odebrali. Jen doufám, že se v únoru budu moct vrátit k tréninku.

E15: K judu jste se prý dostal náhodou.

Na úplném začátku bylo malé nedorozumění. Strýc dělával karate a jednou mě vzal na trénink. Zalíbilo se mi to a začal jsem tam docházet. Teprve asi po třech týdnech vyšlo najevo, že jsem se neocitl mezi karatisty, ale že trénuji judo… Dneska jsem rád, že jsem se spletl, určitě bych neměnil. Ale odmala jsem měl rád všechny sporty. Za školu jsem hrál basket, házenou, florbal i vybíjenou, závodil v přespolních bězích a o víkendech hrával na rybníku hokej. Byl jsem čilé dítě.

Lukáš Krpálek (24)
Urostlý chasník (198 cm) z Jihlavy přepsal historii českého juda. Člen USK Praha získal během pár let medaile na všech prestižních turnajích a ve sbírce mu už chybí jen olympijský vavřín. O něj se svěřenec Petra Laciny pokusí v roce 2016 Riu de Janeiro. Lukáš Krpálek, který v anketě Sportovec roku 2014 získal osmé místo, se vyučil truhlářem. Předloni maturoval na střední podnikatelské škole a nyní studuje Vysokou školu tělesné výchovy a sportu Palestra.

E15: Zápasíte v hmotnostní kategorii do 100 kilogramů. Dělá vám potíže držet se pod touto hranicí, když je o vás známo, že rád jíte?

Před šampionáty musím shazovat. Je to čím dál tím horší, ale na druhé straně lepší, než kdybych vážil rovných sto kilo. Se svými zhruba 108 kily se cítím dobře. Shazování sice unaví, ale podle pravidel probíhá vážení v předvečer turnaje a pak mám celou noc na to, abych doplnil energii. Proto mi to tak nevadí.

E15: Za jak dlouho jste schopen těch osm kilo shodit?

Nechávám to na poslední slední chvíli. Díky odvodnění to zvládnu za tři dny. Po zvážení hodně piju a k předchozí úrovni se skoro vrátím. Nesmím ale nabrat moc, protože ještě v den turnaje se losem vyberou čtyři judisté na převážení. Hmotnost nesmí přesáhnout pět procent kategorie, mezní limit je tedy 105 kilo. Proto je nutné ještě ráno váhu zkontrolovat, a když ukazuje víc, musím si jít zaběhat.

E15: Máte nějakou oblíbenou taktiku, nebo je potřeba jít na každého protivníka jiným stylem?

Samozřejmě vím, co na kterého soupeře platí, ale není to zase tak podrobné, abych měl připravený plán, s jakými chvaty vyrukuji. Co mám či nemám použít, vyjde najevo až podle toho, jak se zápas vyvíjí. Je to vždycky otázka momentální situace. O taktice se před zápasem pobavíme s trenérem Lacinou, ale jde spíš o varianty, jakou stranou vést útok a podobně.

E15: Kromě tradičních šampionátů, turnajů Grand Prix a domácí extraligy nastupujete i v německé Bundeslize. Má to pro vás význam sportovní, nebo i ekonomický?

Startuji nejen v německé, ale i v rakouské Bundeslize. Tyto zápasy spadají spíš do přípravného období, takže jsou dobré na rozeprání. Nějaké peníze to přinese, ale není to jako u fotbalistů.

E15: V Česku judo příliš netáhne. Jak to vypadá při turnajích v judisticky vyspělých zemích, jako jsou Francie, Rusko, Japonsko?

To jsou státy, s nimiž se nikdy nebudeme moci srovnávat. Patří k nim ještě Brazílie, kde byla předloni na mistrovství světa ve vyprodané hale úžasná atmosféra, Mongolsko, Ázerbájdžán nebo Gruzie. V posledních třech jmenovaných jsou bojové sporty populárnější než fotbal. Suverénně nejlepší turnaje se ale konají ve Francii. Vždycky se pereme před narvanými tribunami a vyprodáno je několik měsíců dopředu. Ale i u nás se situace lepší. Lidé se začínají o judo zajímat a doufám, že to bude pokračovat.

E15: Jste také milovníkem motorek. Jak často se k nim při všem trénování a praní dostanete a jaká jízda vás nejvíc baví?

Mám včetně veteránů pět motorek, ale po Praze nejezdím vůbec. Vlastně tady ani žádnou mašinu nemám. Když se ale o víkendu najde chvilka, zamířím na Vysočinu. Kolem Jezdovic je nádherná příroda a tam nejčastěji vyrážím na projížďky lesními stezkami nebo si zajedu k vodě. Je to relax. Vypadnu z tréninkového stereotypu a na dvou kolech si vyčistím hlavu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče