Lukáš Kovanda: Řekové vydírat umí, Tsipras ale nakonec zmoudří

01. února 2015, 11:23 - Lukáš Kovanda
01. února 2015, 11:23

Nominální vyjednávací síla nového řeckého premiéra vůči EU je zhruba čtvrt bilionu eur. Tolik Řecko Unii a jejím státům dluží. Není to ale paradoxně tolik, co třeba před deseti lety. Tenkrát totiž věřiteli byly v mnohem větší míře soukromé banky, jejichž ochota o peníze přijít je vždycky nižší než ve státním sektoru. Jenže nejde jen o peníze. Unie totiž pořád Řecko chce.

Zraky globálních investorů momentálně sledují málokoho tak ostražitě jako novopečeného řeckého premiéra Alexise Tsiprase. Klíčovou otázkou je, jestli tento „věčný rebel“, milovník motorek a nepřítel kravat, po převzetí úřadu pod jeho tíhou „zmoudří“, či nikoli. Pokud by si totiž mladistvě vyhlížející čtyřicátník hodlal dále stavět hlavu, může Řecko značně přiblížit odchodu z eurozóny.

Jednou nohou vevnitř, druhou venku

Tsipras ovšem dobře ví, že odchod země od eura by nejspíš značil konec jeho politické kariéry. K moci by se v nastalém ekonomickém rozvratu dostali buď jeho radikálnější kolegové ze Syrizy, nebo nějaké ještě extrémnější uskupení, třeba Zlatý úsvit.

Vsadí proto patrně na osvědčenou řeckou taktiku. List Financial Times ji kdysi popsal jako „jednou nohou vevnitř, druhou venku“. To bylo v polovině 80. let. Tsiprasovi bylo nějakých deset let a zásadní partii svého života právě v řeckém premiérském křesle rozehrával Andreas Papandreu, zakladatel socialistické partaje Pasok.

Strana Pasok vznikla v polovině 70. let. V říjnu 1981 poprvé zvítězila ve volbách. Naslibovala tehdy voličům, že zemi zajistí „zvláštní vztah“ s Evropským společenstvím, do něhož Řecko vstoupilo v lednu téhož roku. Necelý rok po svém vstupu do evropských struktur tedy řečtí socialisté neváhali žádat de facto vystoupení, neboť onen „zvláštní vztah“ by jim přisoudil podobný status jako třeba Norsku či tehdejší Jugoslávii.

Papandreu svůj slib nikdy nesplnil. Řecko v Evropském společenství zůstalo. Jeden z vrcholů jeho strategie – kterou by jistě někteří neváhali označit za strategii vyděračskou – nastal v roce 1985. Tehdy Papandreu – stále „jednou nohou vevnitř Společenství, druhou venku“ – otevřeně pohrozil předsedovi Evropské komise Jacquesi Delorsovi, že bude vetovat vstup Španělska a Portugalska do Evropského společenství, pokud Athény nezískají z Bruselu dodatečnou finanční pomoc. Daňoví poplatníci tehdejších devíti dalších členských zemí Evropského společenství, přímého předchůdce Evropské unie, se tak „složili“ na řecké zemědělce, kteří dostali o 1,4 miliardy dolarů navíc ve formě speciálních subvencí. A Španělsku a Portugalsku už nic nebránilo v tom, aby 1. ledna 1986 do Společenství vstoupily.

Viděno historickou perspektivou, čekejme jen částečné Tsiprasovo „zmoudření“. Jeho rétorika zmírní v porovnání s předvolebním obdobím. Předchůdce v premiérské křesle Papandreu ostatně také v roce 1985 původně žádal dvě miliardy dolarů za to, že vstup iberských zemí vetovat nebude, ale nakonec se spokojil s 1,4 miliardy, jak je řečeno výše.

O kolik se hraje

Jaká je vůbec Tsiprasova vyjednávací pozice? Lze ji vyčíslit?

Pro zajímavost, Španělsko, jehož vstup Řekové málem vetovali, poskytlo o čtvrtstoletí později, v letech 2010 a 2011, Athénám záchranou půjčku přesahující svojí výší 6,5 miliardy eur. Portugalsko zase přispělo více než miliardou eur. Španělsko – na rozdíl od Portugalska – se ale navíc ještě zaručilo za prostředky, které Řecku putovaly v letech 2012 až 2014 z „eurovalu“. Výše těchto španělských záruk odpovídá více než 18 miliardám eur. Madrid tak Athénám pomohl de facto téměř 25 miliardami eur.

Celková expozice zemí participujících v těchto záchranných programech – nejen Španělska a Portugalska – dosahuje vůči Řecku 194,7 miliardy eur. To ovšem není vše. Řecká národní banka také dluží Evropské centrální bance, a sice v rámci platebního systému TARGET2. Výše tohoto dluhu činila v listopadu 2014 41,7 miliardy eur. V případě, že by Řecko vystoupilo z eurozóny, lze očekávat, že „nová drachma“ rapidně oslabí vůči euru, takže Řecká národní banka nezvládne splatit tento svůj dluh, který u Evropské centrální banky má. Ztrátu si pak mezi sebe rozdělí jednotlivé centrální banky zemí eurozóny, podle výše jejich kapitálu v Evropské centrální bance.

V rámci záchranného programu nákupu dluhopisů pořídily centrální banky eurozóny řecký dluh, který v současnosti představuje nějakých dvacet miliard eur. Pokud by Řecko vystoupilo z eurozóny a vyhlásilo platební neschopnost, tuto ztrátu se mezi sebe „rozdělí“ opět jednotlivé národní centrální banky, potažmo příslušné vlády.

Pokud zahrneme i tyto ztráty, celková expozice veřejného sektoru zemí eurozóny vůči Řecku již přesahuje 256 miliard eur.

Taková je tedy zhruba číselná hodnota Tsiprasova vyjednávacího potenciálu. Není malá. Na druhou stranu, v porovnání s počátkem současného desetiletí významně poklesla expozice německých a francouzských bank vůči řeckému veřejnému, ale také soukromému sektoru. Lze tudíž říci, že ekonomický motiv pro udržení Řecka v eurozóně v posledních letech celkově oslabil. Soukromý sektor je totiž zpravidla vždy výrazně „motivovanější“ o své prostředky nepřijít než sektor veřejný.

Politický motiv ovšem samozřejmě zůstává. Eurozóna je primárně výslednicí působení politických, nikoli ekonomických zájmů. Naopak Tsiprasův zájem na setrvání v eurozóně je primárně ekonomický.

Oboustranně silný zájem

Oba zájmy, jak politický na straně Evropské unie, tak ekonomický na straně Tsiprasově, jsou natolik silné, že strany téměř jistě dospějí k nějakému konsensu. Oněch 256 miliard eur, Tsiprasův nominální vyjednávací potenciál, tak vlastně není tak důležitých. V tom smyslu, že Unie by o setrvání Řecka v eurozóně stála i při mnohem menším objemu expozice řady svých členských zemí vůči němu. I při expozici nulové. Reálný Tsiprasův vyjednávací potenciál je tedy ještě vyšší než oněch 256 miliard. Na druhou stranu, reálně není už tak vysoký jako na počátku desetiletí, neboť – jak je uvedeno – významně klesla expozice vždy poněkud „motivovanějšího“ soukromého sektoru – německých a francouzských bank. A není ani tak vysoký, jako byl Papandreuův vyjednávací potenciál v půli 80. let. Tsipras dnes například nemá možnost vetovat důležitý akt typu vstupu jiné země do evropských struktur.

Evropská unie tak bude svolná k ústupkům, ale jen do jisté míry. Tsipras se svojí předpokládanou strategií „jednou nohou vevnitř, druhou venku“ částečně uspěje. Nikoli však úplně. Všichni dobře vědí, že se „venku“ ocitnout nechce. Přišel by o moc. To Papandreuovi v roce 1985 v takové míře nehrozilo – mohl si dovolit hrát více vabank. Sečteno, podtrženo, pokud Tsipras není úplný blázen, nezbude mu nakonec vlastně nic jiného než „zmoudřet“


Čtěte také:

Řecký ministr navrhl propojit splátky s hospodářským růstem

Řeco potvrdilo, že odmítá plnit podmínky mezinárodní pomoci

Řecko bude splácet dluhy, tvrdí Tsipras. Chce ale jednat s věřiteli

Řecké akcie po vítězství Syrizy dál padají, z bank mizejí vklady

Fitch hrozí zhoršením řeckého ratingu, rozhodne po jednání o dluhu

Trhy odřízly Řecko od zdrojů, aténská burza ztratila desetinu hodnoty

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče