Lubomír Štrougal: Na stranách je nejhorší aparát

03. března 2010, 01:00 - Petr Korbel
03. března 2010, 01:00

Někdejší předseda vlády ČSSR si stále váží Marxe, pozdější politické spisky se však podle něj dnes dají číst jen s láhví koňaku v ruce. „Dogmatická ideologie bohužel nalezla uplatnění v praktickém životě,“ hodnotí minulou dobu Lubomír Štrougal. Současný systém však také pokládá za neperspektivní, protože přináší opakované ekonomické krize, přehnané sociální rozdíly a neplánované zadlužování.

Autor: Martin Siebert

Drobní živnostníci nikoho nevykořisťovali, přesto došlo k likvidaci živností. Opravy obuvi či truhlářskou dílnu přitom nemůže efektivně řídit stát. Proč trvalo tak dlouho, než se zase smělo podnikat?

Znárodnění veškerého soukromého podnikání, malovýroby, živností, řemesel, veškerých služeb včetně bytového hospodářství bylo jednou z nejvážnějších chyb, kterých se po únoru 1948 dopustilo vedení KSČ. Ze dne na den došlo k porušení Košického vládního programu. Podle ideologického hesla, že malovýroba plodí kapitalismus každý den, bylo drobné soukromé podnikání zrušeno. Národní výbory a vláda přebraly tuto rozsáhlou různorodou činnost nesmyslně do své správy a vlastnictví. Tuto oblast však nemohou zvládnout komunální či státní orgány. Nedokážou nahradit soukromou iniciativu, individuální zainteresovanost vlastníka. Snaha vrátit vše do původního stavu však po roce 1968 i v 80. letech narážela na zarputilý odpor stranického aparátu od shora až dolů. K nápravě proto došlo až po roce 1989.

Problémem současné české ekonomiky je pro změnu schodek veřejných financí. Bylo v době vašich vlád těžké udržet rovnováhu?

Systém řízení vytvářel v podmínkách reálně založených plánů téměř absolutní garanci, že žádný hospodářský subjekt se nemohl zadlužit, přijmout úvěr bez souhlasu státní banky, plánovací komise a ministerstva financí. I v letech, kdy se neplnil plán, se systém dokázal s následky vypořádat, aniž by docházelo k živelnému vnitřnímu či vnějšímu zadlužování. Jenže pak nezbylo na banány ani ekologii.

Ve stranickém vedení převládly nesprávné názory. Heslo za žádnou cenu se nezadlužovat je neracionální. Nákup technologií a různé programy spolupráce se zahraničními partnery přijetí úvěrů vyžadují. Je třeba pochopitelně zvažovat souvislosti a usilovat o výhodné podmínky. I dovozy spotřebního zboží jsme neracionálně omezovali.

Ale mohlo být hůř. V ekonomické oblasti nebyla šedesátá léta nikdy zcela zavržena, přestože někteří se chtěli vrátit až někam do roku 1950. Kdo pomáhal toto nebezpečí odvracet?

Když politické vedení po roce 1969 pod nátlakem Moskvy vzdalo projekt ekonomické reformy, mělo to nepříznivý vliv na chování části vládního aparátu. Problém byl i u některých federálních ministrů. Dokud byli řediteli podniků, dožadovali se více pravomocí na úkor centra, ale když se stali ministry, nechtěli nic ze své pravomoci předat. Lidsky pochopitelné, profesionálně nepřijatelné. U ekonomických členů vlády však měla reforma podporu. Klíčovou úlohu hrál ministr financí Leopold Lér. Složité situace, kdy jsme při jednání s nejvyššími stranickými představiteli neprosadili své návrhy, se odrazily v jeho zdravotním stavu, a odstoupil. Bodrý ministr zahraničního obchodu Andrej Barčák nás po takových jednáních vždy vyzýval, abychom věc nevzdávali. Barčáka jsem si vážil. Uměl jednat se zahraničními partnery. Nevzdával vládní pozice. Většinou uspěl, a to i v téměř beznadějných situacích. Když mě doprovázel na zahraničních cestách, vždy dbal, aby obchodní oddělení vše vzorně připravilo. I v rigidních arabských zemích byla vepřová tlačenka a Barčákův oblíbený Smíchovský rum.

S tím rumem to nakonec asi také přeháněl. Ale pro lidi s rozhledem bylo těžké, když viděli, že změna je nutná, leč neprůchodná. Pozoroval jste to?

Překonaný systém centrálního plánování a řízení bylo třeba reformovat a opustit. Ale to, co dnes máme v podobě dosluhujícího kapitalismu, také není optimální a perspektivní. Zastánci tohoto systému nepřipouštějí regulační opatření, která by minimalizovala opakované krize, dnes již celosvětové. Ve státním rozpočtu je uveden rozsah deficitu, ale skutečnost je řádově vyšší. Vše směřuje ke stále se zostřující sociální diferenciaci. Je to v zájmu většiny, či jen úzké skupiny mocných?

Čím si vysvětlujete, že zatímco Československo si udrželo zdravé finance, Polsko a Maďarsko uvízly v dluhové pasti a Rumunsko své závazky sice splatilo, ale za cenu otřesného zbídačení?

Polsko a Maďarsko se v 60. letech rozhodly pro urychlení rozvoje využívat zahraniční úvěry. V Polsku tuto koncepci inicioval první tajemník Polské dělnické strany Edward Gierek, který využíval kontakty s rodnou Francií. Rozsáhlé úvěrové dohody přispěly k rozvoji polského průmyslu, v 80. letech však zadluženost přesáhla únosnou míru. Situaci řešil takzvaný Pařížský klub, který část nesplacených úvěrů odepsal. Pozice Polska ve světě pochopitelně utrpěla.

Maďaři postupovali obdobně. Za pomoci zahraničních úvěrů investovali zvláště do budování hotelů a celkové infrastruktury. V Budapešti vznikly během 70. a 80. let moderní obchody s potravinářským a spotřebním zbožím, které turisté rádi navštěvovali. I když v 80. letech se zadlužeností Maďarska také zabýval Pařížský klub, pozice země příliš neutrpěla. Rumunsko, toť jiná kategorie. Tam nevládli ekonomové. Nereálné plány rozvoje, řada neúspěšných pětiletek, nesmyslné použití rozsáhlých úvěrů, to vše vedlo k dalšímu nesmyslu: Vše urychleně splatit, pokud možno včera. To netřeba komentovat.

Vzpomínáte si na nějaký záměr, který spadl pod stůl, ačkoli vás to mrzelo? S představiteli východního Německa jsme vedli v 70. letech zdlouhavá jednání o společné výrobě moderního osobního automobilu. Bezprostředně před zahájením konkrétních prací byla německými ministry nenadále – podle nás neodpovědně – spolupráce přerušena a posléze ukončena. Často mě však nejvíc mrzelo, když jsem si v neděli uvědomil, že jsem celý pracovní týden řešil nedostatek náhradních dílů. Kdybychom vzali Československo jako korporaci, ani by nepatřilo mezi největší. Korporace mívají v čele někoho, koho to baví. Jenže Antonín Novotný ekonomice nerozuměl a Gustáva Husáka v 80. letech už ekonomika moc nezajímala. Nebo se mýlím? Ve vládě i ve vedení strany – jak v éře Antonína Novotného, tak Gustáva Husáka – byli vynikající národohospodáři. V 50. letech hlavně Jaromír Dolanský, šéf plánovacího úřadu, ministr financí, posléze místopředseda vlády. V 60. letech tuto odpovědnost přebírá předseda Státní plánovací komise Černík a dále ministři Vlasák, Valeš, Lér, spolupracující se skupinou kolem Oty Šika. Ekonomické koncepce byly, ale setkávaly se ve stranickém vedení s nesouhlasem konzervativní většiny. Ve druhé polovině 50. let tak byla pohřbena reforma Jaromíra Dolanského. Další snaha narazila po okupaci Československa v roce 1968 na odpor moskevského vedení, které guberniálním způsobem zasahovalo do našich věcí. |JUDr. LUBOMÍR ŠTROUGAL (85)|
|Bývalý komunistický politik, československý premiér v letech 1970 až 1988. Pochází z jižních Čech. Jeho otec zemřel v nacistickém vězení. Lubomír Štrougal po válce vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1949 působil v krajském aparátu KSČ v Českých Budějovicích. Od roku 1959 byl členem vlády (postupně ministrem zemědělství, vnitra a místopředsedou vlády). V srpnu 1968, když premiéra Oldřicha Černíka sovětští vojáci zadrželi, řídil z pověření prezidenta Ludvíka Svobody vládu, která okupaci odsoudila. Předsedou federální vlády byl od ledna 1970 do října 1988.|
Novotný a Husák měli zásadně rozdílný přístup. Novotný uznával, že systém centrálního řízení vyvolává nežádoucí jevy, ale byl proti zásadním změnám. Husák byl přesvědčen, že reforma je nezbytná. Když však v 70. letech narážel na vytrvalý odpor Moskvy, kde fakticky vládli senilní maršálové, tak to časem vzdal. S obvyklým dovětkem: Ve vhodný čas se k tomu vrátíme. Ke změně sice došlo, ale jinak, než jsme si představovali. Požádal Gustáv Husák o stažení sovětských vojsk?

Husák s okupací nesouhlasil. Držel se zásady, že naděje umírá poslední, a byl rozhodnut o této zásadní otázce jednat. V druhé polovině 70. let sovětská strana slíbila, že přistoupí ke snížení stavu vojsk rozmístěných v ČSSR. Bohužel došlo jen ke stažení jednoho útvaru z Olomouce a tím vše skončilo. K dalším jednáním došlo až po nástupu Gorbačova. Vždy bez úspěchu. Nejprve Gorbačov na ulici v Praze na otázku publika, co udělá s vojsky v ČSSR, odpověděl, že o tom musí rozhodnout naše vedení. A když následně Husák vznesl požadavek na odchod vojsk, od Gorbačova ani nedostal odpověď. To už hraničilo s lidskou slušností.

Domníváte se, že k problémům dnešní doby patří nerovný přístup ke vzdělání?

Sociální diferenciace v současné společnosti neustále narůstá. Je zřejmé, že to má dopad na ty mladé lidi, kteří by měli předpoklady zvládnout vzdělání, ale chybí jim finanční zázemí. Když v současné vládě uvažují o nákupu transportních letadel a různých bojových vozidel, priority jsou celkem jasně stanoveny.

Jenže za normalizace politický osud rodičů přímo určoval, zda se potomci dostanou na školy. Copak děti mohou za rodiče?

Mnohokrát jsem se omluvil za to, jaký byl v době normalizace přístup k dětem rodičů, kteří byli vyloučeni ze strany. Vždy jsem protestoval proti praxi, kdy dětem takzvaných občanů druhé kategorie byl odmítán přístup na střední a vysoké školy. Dogmatická část stranického aparátu od shora až po okresy však tuto ostudnou praxi v 70. letech prosazovala. Společnost to poškodilo.

Jak hodnotíte rozdělení federace?

Rozdělení Československa nebylo v zájmu Čechů ani Slováků. Rozhodující úlohu sehrály zájmy politiků. Po druhé světové válce jsme 45 let vytvářeli společnou, propojenou ekonomiku. Ze dne na den došlo k rozdělení se všemi hospodářskými a společenskými důsledky. Tento šok obě ekonomiky sice přežily, ale o vyčíslení škod se žádná z autoritativních institucích ani nepokusila. To by nebylo v zájmu vládnoucích garnitur, které parcelaci republiky doslova upekly. Bez referenda, protiústavně. Rozdělení přitom nebylo nezbytné. Existovaly různé varianty, jak utvářet uspořádání v rámci federativního státu. Nerad se vyjadřuji k tomu, jak zvládl svou úlohu nový československý prezident, který přísahal na Ústavu Československé socialistické republiky. S tím se nelze nikde chlubit.

Ale dvojčlenná federace bývá velký problém. Neměl tedy prezident Antonín Novotný vlastně pravdu, když se federalizaci bránil stejně, jako odmítal povolit pobyt sovětských vojsk?

To jsou dvě otázky. Novotný řešení národnostní otázky prostě nezvládl. Zastával nesprávný názor, že úloha národů – nejen v Československu – bude postupně slábnout až zanikat. Z toho vycházela snaha vývoji napomáhat, úlohu národních orgánů omezovat, centrální moc posilovat. Federální uspořádání odmítal. To byla chyba. Jeho koncepce byla jedním z důvodů krizové situace v 60. letech.

A teď k těm vojskům: Novotný s Chruščovem byli blízcí přátelé. Mezi čtyřma očima spolu mluvili naprosto otevřeně, bez zábran. Chruščovův návrh na umístění vojsk v Československu nebyl předložen při oficiálním jednání, byl vysloven v osobním rozhovoru. Vše nasvědčovalo, že jde o určitou sondáž, kterou prezident hned odmítl. Aniž bych chtěl zlehčovat rozhovor o tak vážné otázce, je třeba vzít v úvahu určitou živelnost v chování Nikity Chruščova. Pro sovětské vojenské představitele bylo Československo země zaslíbená a Chruščov byl s vojáky ve velmi úzkém vztahu. Nicméně Novotný se pak vždy mohl oprávněně hlásit k tomu, že za jeho éry tady cizí vojska nebyla.

Nebyla chyba Novotného svrhnout?

Nezvládnutí národnostní politiky, spoluodpovědnost za politické procesy 50. let a odmítání naléhavých reforem – to byly závažné důvody k personální změně. Logicky následuje další otázka: Byly připraveny návrhy na personální změny ve straně a ve vládě? Měli autoři změn ujasněno – aspoň v obrysech –, do jaké zahraničněpolitické situace vstupujeme? Ne. Vše bylo nepřipravené, nedomyšlené. Náročnost etapy jsme podcenili. Do čela strany jsme zvolili muže s výraznou společenskou autoritou, ale omezenými schopnostmi zvládat problémy, které se den ze dne draly na povrch. A když jsme ve své politické naivitě podcenili záměry Velké země, došlo k okupaci. Rok 1968 se tak stal rokem nadějí a zmaru.

Reformátoři tvrdili, že kumulace funkcí prezidenta republiky a prvního tajemníka ÚV KSČ byla chybou, totéž stálo v Poučení z krizového vývoje. Jenže když se zdravotní stav Ludvíka Svobody stal neúnosný, Husák převzal i funkci prezidenta. Nebyl v tom rozpor?

Rozpor v tom byl. Jenže situace v polovině 70. let směřovala k rozhodnutí zvolit Husáka prezidentem a do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ navrhnout představitele dogmatické skupiny, která měla ve stranickém vedení většinu. Stav generála Svobody byl velmi vážný. Jsem přesvědčen, že v zájmu státu nebylo k dispozici výhodnější řešení než kumulace funkcí. Bylo však správné tak pokračovat dalších dvanáct let? Nebylo. Ale k vhodnému řešení jsme na politické šachovnici nedospěli.

Co byste přál současným živnostníkům?

Drobné podnikání vyžaduje specifický, citlivý přístup. Živnostník nesmí být zahlcen byrokratickou administrativou. Nedostatek služeb v některých lokalitách zřejmě svědčí o tom, že systém není optimálně nastaven. A to nemluvím o nedostatku učňovského dorostu. Kdo zavedenou přípravu učňů neodpovědně zrušil, ať to odpovědně napraví. A jestli někdo vydává drobné podnikání za oblast, kde vládne korupce a penězovody, tak jen odpoutává pozornost od toho, co se v zemi děje.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče