Lovec miliard

02. listopadu 2007, 15:45 - Petra Procházková
02. listopadu 2007, 15:45

Jednomu z nejbohatších Rusů pomohla k majetku láska k hliníku

„Bohatství? To mi přece spadlo z nebe,“ říká car ruského hliníkového průmyslu a jeden z nejnelítostnějších podnikatelů v postsovětském prostoru Oleg Děripaska. Při vyslovení jeho jména se prý třesou strachy všichni konkurenti. Majitel zhruba osmi miliard dolarů totiž v byznysu nezná bratra. A v poslední době ho nezajímá jen hliník. Pronikl do dřevařského, stavebního a automobilového průmyslu.

Podnikatelská strategie.

Osmatřicetiletý Děripaska je povoláním lovec miliard, přestože podle oficiálního životopisu vystudoval ekonomickou fakultu moskevské Lomonosovy univerzity. Už na ní se musel mladík z ošklivého města v oblasti Gorkij s ještě méně sympatickým jménem Dzeržinsk snažit, aby se ve všem vyrovnal rodilým Moskvanům - v oblečení, znalostech i úspěších u dívek. Brzy byl pověstný dokonalým, velmi krátkým sestřihem vlasů, kterému holduje dodnes a jenž mu dodává poněkud strohého vzhledu. A možná že to je součást jeho podnikatelské strategie - chce a budí respekt.

Schopnost rychle se učit.

Univerzitu ukončil Oleg Vladimirovič Děripaska až v roce 1993, protože mu prodloužila studium vojenská prezenční služba. Čas však neztratil. Podnikat totiž začal už během studií a v roce 1990 se stal finančním ředitelem tehdy ještě sovětské Vojenské investičně-obchodní společnosti. Tehdy mu spolužáci neřekli jinak než „intrikán a spekulant“. Dodnes vzpomínají na to, jak jednomu státnímu podniku prodal v době nedostatku tuny cukru a vydělal na tom na tehdejší poměry velké peníze. Spolužáci ho však stále nebrali vážně. Dnes se stavějí do řady, aby je přijal, potřebují-li pomoc nebo když shánějí zaměstnání. Díky perestrojce však už i v bývalém SSSR jisté kapitalistické vymoženosti do byznysu pronikaly a mladý začínající ekonom je dychtivě vstřebával. Děripaska se neuvěřitelně rychle učil - ve škole a ještě více v praxi.

Pragmatismus nade vše.

Děripaska působil v mnoha společnostech, než z něho hliník, jeho další firma Bazovyj Element a schopnost získávat menší podniky před konkurencí učinily jednoho z nejbohatších Rusů. Zkoušel, co mu nejvíce vyhovuje, a přemýšlel, který obor umožňuje začít hrát ve velkém. Chápe totiž podnikání jako hru. Byznys a hromadění majetku pro něho nejsou prací či zaměstnáním, ale vášní - koníčkem, popřípadě zábavou, která vede k jeho podnikatelskému uspokojení. Hromadění majetku Děripaska podřizuje vše. Vlastně o něm ani není známo, má-li nějaký vyhraněný politický názor, nejspíše však ano. Proč by jej však říkal nahlas, a riskoval tím, že se někomu ve vysokých politických kruzích znelíbí? Je absolutně loajální - ke komukoli. A velmi se mu to vyplácí. Loajalita však není jeho základní vlastností. Je to životní postoj, ke kterému dospěl po zcela pragmatickém vyhodnocení situace v současném Rusku. Chová se prostě podle potřeb svého byznysu - a především největší lásky, která vítězí nad rodinou i vlastí a jíž je hliník.

První seznámení.

Poprvé se Děripaska s hliníkem více seznámil už na začátku devadesátých let. V roce 1992 se stal v pouhých pětadvaceti letech generálním ředitelem firmy Rosaluminprodukt, čímž prokázal obrovský obchodní talent. Na tehdy vznikající burze se mu v prodeji a nákupu akcií nikdo nevyrovnal. Brzy si na tehdejším ruském, velmi divokém trhu nechal zaregistrovat další firmy zabývající se hliníkem - Krasnojarský a Samarský Aluminprodukt a Alpro-Aluminproduct International. Sám by však takového rychlého rozmachu nedosáhl. Podporovala ho totiž velká podnikatelská síla. Proslulí bratři Čorní, kteří se pohybovali na hranici zákona a organizovaného zločinu, avšak v devadesátých letech tací nebyli jediní. Stále více však připomínali spíše členy napůl zločinecké obchodní skupiny než podnikatele a jejich metody se začaly podobat mafiánským.

Mezi zločinem a zákonem.

Jmenování Děripasky do vysokých funkcí v podnicích, jež kontrolovali „bratři mafiáni“, znalce v oboru vzhledem k jeho věku i tomu, že ho v podstatě nikdo neznal, doslova šokovalo. Bratři Čorní však dokázali rozpoznat mladé nadějné dravce. Byli s ním spokojení a tušili, že má před sebou velkou budoucnost. Už v raném věku byl totiž proslulý velmi tvrdými metodami řízení a schopností dosáhnout cíle téměř za každou cenu. Na rozdíl od Čorných se však kupodivu dokázal držet v podstatě v rámci zákona. Vzdoroval snahám mnoha skupin organizovaného zločinu, které v devadesátých letech začaly podnikat a jimž v době vznikajícího ruského kapitalismu bylo vše dovoleno. Děripaska balancoval na hranici mezi zákonnými a mafiánskými metodami, což v devadesátých letech dělali s větším či menším úspěchem i další podnikatelé. Mistrem v tomto oboru byl například i Michail Chodorkovskij, který ovšem neměl štěstí a dnes je ve vězení na Sibiři. Stejně jako on tam mohl zbytek života strávit i Děripaska. Kdyby se ovšem včas nedokázal zalíbit Kremlu, ať už v něm vládl kdokoli, a dát najevo, že o žádné vysoké politické funkce nemá zájem.

Sílící vliv.

Devadesátá léta přála nejen odvážným, schopným a velmi drsným, ale i prozíravým mužům, kteří se dokázali ohnout, bylo-li to třeba, aby zachránili sebe i své miliardy.
Děripaska sice neměl o politické funkce zájem, ale v politice se orientovat uměl. Vliv i moc hliníkového krále - vlastně spíše cara - stále rostly. V roce 1999 se stal prezidentem průmyslové skupiny Sibirskij aluminij, vzápětí viceprezidentem Ruského svazu průmyslníků a podnikatelů a o rok později generálním ředitelem společnosti Russkij aluminij. „Rusal“, jak se firmě zkráceně poeticky říká, vznikl díky Děripaskově obratnosti. Dokáže totiž velmi snadno přesunovat miliardy. Spojil hliníková aktiva firmy Sibněfť se společností Sibirskij aluminij a okamžitě byl na světě mocný, bohatý a velkolepý Russkij aluminij neboli Rusal - největší hliníkový závod na světě a dodnes nejdynamičtěji se rozvíjející podnik v Rusku. Od roku 2007 je Děripaska nejen jeho generálním ředitelem, ale především jeho významným akcionářem.

Dobré vztahy s politiky.

Prosperující Děripaska skupuje v posledních dvou letech, co se mu zlíbí. A letos dokonce co do nákupů předstihl i státní plynárenský gigant Gazprom. Utratil 15,4 miliardy dolarů a získal významný podíl v mnoha firmách. Koupil například 30 procent akcií rakouského koncernu Strabag a deset procent cenných papírů německé společnosti Hochtief. Mimořádně pyšný je na svých necelých pět procent v General Motors, za které vydal 900 milionů dolarů. Konkurenti si stěžují, že jeho metody, jimiž pohlcuje ostatní podniky, jsou příliš tvrdé i na ruské poměry. Je tvrdý, nekompromisní a nelítostný. Musí takový být, neboť hraje velkou hru. Děripaska však má štěstí, které si zaslouží. Ví, kde je jeho místo, a jaký tónem má s kým hovořit. Politicky nikomu nepřekáží, a proto není důvod, aby se o své bohatství obával. „Neodděluji se od státu, nemám žádné separátní zájmy. Mám jen prostě štěstí,“ prohlásil nedávno Děripaska v rozhovoru pro Financial Times. A zdůraznil, že bude-li třeba, podělí se o své bohatství se státem. Věděl, že rozhovor s ním budou číst i v Kremlu. Děripaska ostatně udržuje s politickou elitou velmi úzké a dobré vztahy už od devadesátých let.

Na vzestupu.

V roce 2001 se dokonce oženil s Polinou Jumaševovou, vnučkou tehdy již bývalého prezidenta Ruska Borise Jelcina. Velký počet lidí ho podezíralo, že si sňatek připravil ještě v době, kdy byl dědeček nevěsty ve funkci, a že se nakonec navzdory své proslavené nelítostnosti ženě přece jen podrobil, přestože už nebyla vnučkou vládce Kremlu, ale jen VIP důchodce. Elitní pár si však nežije špatně. Má dvě děti a vilu v Británii ve stylu anglického empíru za 25 milionů liber. Děripaska má Velkou Británii rád - stejně jako mnoho dalších ruských oligarchů včetně jeho někdejšího partnera Romana Abramoviče. Oba navštěvovali Londýnskou školu ekonomiky, kde si zaplatili hodiny angličtiny. Oba se dodnes považují za přátele. Abramovič prý hovoří anglicky o něco lépe než Děripaska. Děripaska je však na vzestupu, kdežto Abramovič podle některých ukazatelů stagnuje.

Správný výběr.

Děripaska si totiž velmi dobře vybral. Cena hliníku je stabilnější než například niklu. A tak během několika posledních let inkasoval mladý oligarcha od svého Rusalu nejméně miliardu dolarů dividend. Měl tedy skromný základní kapitál potřebný k tomu, aby začal nakupovat, pohlcovat a spojovat. Není divu, že Rusal je jeho srdeční záležitost. Jeden neomalený novinář se ho v minulosti nejapně zeptal, zda by Rusal někdy prodal, což Děripasku vylekalo a odpověděl: „Co bych vlastně ještě mohl koupit, kdybych prodal Rusal? Na světě existuje maximálně 250 dobrých společností, které by bylo možné si pořídit a jež se udrží při životě nejméně dalších 75 let.“

Ještě bohatší.

Děripaska, tvrdý chlapec ze Sibiře, si dnes může dovolit koupit své mamince byt v Paříži a podle počasí ji přesouvat z Francie na Kypr, jak to vyhovuje jejímu unavenému organismu. A brzy jí bude moci pořídit další obydlí. Jeho holding Bazovyj Element totiž tvoří jádro budoucí olympijské korporace, která se už třese na velké zakázky v ruském letovisku Soči, kde proběhne v roce 2014 olympiáda. Komu jinému by měl Kreml přidělit výstavbu obrovských projektů, například nového letiště v Soči, než poslušnému a schopnému podnikateli Děripaskovi? Po olympiádě bude bezpochyby ještě mnohem bohatší než dnes. Děripaskův vklad do projektu Olympiáda v Soči bude stejný jako ruského státu. Hliníkový car si to může dovolit.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče