Lepší než na nejlepších místech

10. května 2011, 21:18 - Alena Prokopová
10. května 2011, 21:18

Satelitní přenosy z nejprestižnějších scén světa lákají stále více diváků

Když newyorská Metropolitní opera v prosinci roku 2006 spustila projekt MET: Live in HD, ani sami pořadatelé netušili, jak jejich experiment dopadne. Série šesti živých satelitních přenosů si vytkla za cíl zprostředkovat vybraná představení z newyorského operního svatostánku, Lincolnova centra, do kin v Severní Americe, Evropě a Japonsku.
Od té doby čím dál více divadelních žánrů díky signálu přenášenému osmi satelity pokrývá všechny kontinenty. V roce 2009 se k opeře připojil balet, loni činohra. Ve všech případech se o osvětu zasloužily přední divadelní scény, které se snaží – stejně jako Metropolitní opera – nabídnout světu to nejlepší ze svého programu. Deník Los Angeles Times dokonce označil přímé přenosy za novou uměleckou formu. V připravované sezoně 2011/2012 se přímé přenosy plánují už přibližně pro 1500 kinosálů v 46 zemích světa. Nově půjde například o Egypt, Portugalsko a Španělsko.
V Česku budou přímé přenosy k vidění už v téměř třiceti českých a moravských městech. Většinou jde o kina, ale třeba v Brně jako kinosál slouží Mahenovo divadlo. V Praze zase nemusíte jít „do kina na operu“ jen do žižkovského Aera, ale můžete zavítat i do spřáteleného Světozoru v centru. Nebo si můžete vybrat mezi intimním prostorem kina MAT a prostornými multiplexy společnosti CineStar, která vlastní celkem jedenáct vícesálových kin.

Podařené oživení

Technologicky i umělecky ojedinělý projekt Metropolitní opery v kinech měl obrovskou odezvu: beznadějně vyprodané sály a nadšené ohlasy v médiích dokázaly, jak atraktivní je spojení klasické operní formy s nejmodernější technikou. Vzniká tím umělecký tvar, v němž hraje důležitou roli nejen možnost zprostředkování vysokého umění nejširší veřejnosti, ale i divácký komfort. Formát HD (High Definition) totiž nabízí vysoké rozlišení – obraz převyšuje kvalitou formát DVD a zvuk je přenášen v luxusním prostorovém šestikanálu.
Prožitek publika živého přenosu se od vjemů diváka sedícího v divadelním hledišti přece jen liší. Je stejně intenzivní, co se týče vnímání uměleckých kvalit představení, navíc ho však obohacují různé typy záběrů zprostředkované digitálními kamerami rozmístěnými kolem jeviště. Detaily tváří účinkujících a využití střihu pak přenos zásadně odlišují od jevištní inscenace.
Kombinace bezchybně zvládnutého filmového řemesla a výsostného interpretačního umění zpěváků, režisérů, dirigentů a hudebníků nabízí podívanou, kterou si nemohou dopřát ani diváci na nejlepších místech v Metropolitní opeře. Není proto divu, že si přenosy MET: Live in HD získaly oblibu dokonce i v těch newyorských kinech, která od opery dělí jen několik bloků.
Projekt, jenž měl původně oživit uvadající ekonomickou situaci slavného operního domu, získal uznání nejen mezi diváky, ale i mezi odborníky. V roce 2009 Metropolitní opera získala cenu Emmy Award za zásluhy na rozvoji technologie Hight Definition a na jejím celosvětovém využití v kinech a divadlech.

Aero a spol.

Do projektu se v globálním měřítku zapojily další instituce disponující náležitě technicky vybavenými sály – kina, kulturní centra, univerzity a školy. Původní počet šedesáti kin na severoamerickém kontinentu, v nichž se s přenosy v prosinci 2006 začínalo, se o rok později zdesateronásobil. Akci tehdy přijalo za svou třiadvacet zemí z Evropy, Asie a Austrálie, které za sezonu 2007/2008 přitáhly k opeře celkem 920 tisíc diváků. Úspěch přiměl iniciátory akce k nové strategii – k opakování přenosů ze záznamu pod marketingovým názvem Encore (Přidáváme).
V roce 2007 se k projektu připojila – jako první ve střední a východní Evropě – česká distribuční společnost Aerofilms, která se orientuje především na hodnotné a atraktivní hrané i dokumentární filmy. V pražském kině Aero zahájila v prosinci svou první „divadelní“ sezonu. Předcházely tomu několikaměsíční technické přípravy spojené se zajištěním speciální techniky pro příjem digitálního vysílání v rozlišení HD a dekódování zvuku do šesti prostorových kanálů. „V kině Aero se neustále snažíme o nové formy a dramaturgické tvary, které by nabouraly zaběhnuté představy o kině jako takovém,“ komentoval rozšíření programové nabídky dramaturg kina Ivo Andrle.
Aero flexibilně využilo netradiční marketingové postupy zaměřené na specifickou cílovou skupinu, operní publikum, a povedlo se mu navíc zaujmout i diváky, kteří v opeře nikdy nebyli a kteří vážnou hudbu nepovažují za svou zájmovou sféru. Výlučné operní publikum se naopak dostalo do prostředí artového kina, které ožilo jeho specifickými reakcemi – ovacemi ve stoje na konci dějství či výkřiky „bravo“ po vydařených áriích.
V rámci každodenního provozu kina představují přímé přenosy příliv adrenalinu (důležitá je především celková synchronizace projekce včetně ručně spouštěných českých titulků reagujících na momentální dění). Od klasického filmového představení se přímé přenosy odlišují i po finanční stránce: vzhledem k jejich náročnosti může být vstupenka až čtyřikrát dražší než lístek na normální film. Divákovi ovšem situaci ulehčuje možnost zakoupit si sezonní abonmá.
Se svou iniciativou nezůstalo Aero v rámci Čech ojedinělé: už během první sezony se k němu začala přidávat mimopražská kina. Jejich počet stále vzrůstá a Aerofilms pokračuje v jednáních o přímých přenosech a reprízách s dalšími kiny a v dalších českých městech. Přímé přenosy probíhají také ve slovenských kinech, především v multiplexech společnosti Cinemax, partnersky provázané se CineStarem.

Činohra a balet: pokryto

Podobně jako v případě opery diváky přitahuje na balet a činohru kina možnost „být při tom“ a participovat na představení. A to včetně přestávky a případných technických kolapsů – takových, jaký nastal výpadkem složité technologie třeba při přenosu Krále Leara. Účastník přímého přenosu baletu a činohry má rovněž možnost vychutnat si kromě samotného představení i úvodní slovo v podání známé zahraniční herecké či tvůrčí osobnosti, která divákům představí vznik a přípravy inscenace. Baletní historie přímých přenosů začala v roce 2009 díky pařížským oslavám stého výročí založení Les Balettes Russes, během nichž byla v původní choreografii provedena čtyři zásadní díla legendárního souboru. Úspěšný přenos připravil cestu Baletu Pařížské opery, jehož vedení se rozhodlo uvést sérii přenosů v průběhu sezony 2010/2011 přímo z domovského Palais Garnier. Podobně jako u dramaturgie operních představení, i v tomto případě šlo o kombinaci klasiky typu Labutího jezera (v nepřekonatelné verzi Rudolfa Nurejeva) s modernou (balet Caligula spojující hudbu Čtvera ročních období Antonia Vivaldiho a elektroakustickou tvorbu současného skladatele Louise Dandrela).
Na sklonku roku 2010 se k přední francouzské baletní scéně přidal i moskevský Bolšoj balet, který sází hlavně na tradiční, klasické klenoty svého repertoáru – barvitou vánoční podívanou Louskáček, romantickou perlu Giselle a neoklasickou taneční hříčku Class Concert či na temperamentního Dona Quijota, kterého pro soubor podle Cervantesovy předlohy vytvořil Marius Petipa v roce 1969.

Děti ráje na konec

Loni v prosinci se k projektu přímých přenosů přidalo londýnské Národní divadlo. Pod hlavičkou NT Live (National Theatre Live) mohli diváci zhlédnout modernu i klasiku. Vedle inscenace Shakespearova Hamleta v režii ředitele divadla a příležitostného filmaře Nicholase Hytnera si pozornost získal Král Lear s fenomenálním Derekem Jacobim v titulní roli, jehož ovšem Michael Grandage s lakonickou vervou inscenoval v komorním prostoru divadla Donmar Warehouse v Covent Garden. Dalším souborem, který pořadatelé přizvali ke spolupráci, bylo mezinárodní uskupení Complicité s ceněnou hrou Mizející číslo.
Kromě britské verze amerického muzikálu o legendě afrobeatu Felovi Kutim nazvaného FELA! v choreografii Billa T. Jonese se událostí sezony stala dramatizace klasického románu Mary Shelleyové Frankenstein. Pod atraktivní incenací je podepsán známý filmový režisér Danny Boyle (mimo jiné držitel Oscara 2009 za milostné drama Milionář z chatrče). V aktualizovaném příběhu o monstru a jeho stvořiteli se v hlavních rolích střídají dva herci – Jonny Lee Miller a Benedict Cumberbatch (známý coby titulní představitel nedávno vysílané televizní minisérie Sherlock).
Danny Boyle, který do své inscenace i samotného přenosu vnesl atraktivní „filmové“ prvky, ovšem zdaleka není jediným filmovým režisérem, kterého projekt představil v roli divadelníka. Během přenosů z Metropolitní opery diváci několikrát dostali možnost srovnat operní rukopis takových filmařských legend, jako je Ital Franco Zeffirelli (jehož Bohéma je velkolepou, ikonickou podívanou), Američanka Julie Taymorová (která Mozartovu Kouzelnou flétnu osvěžila živými vizuálními efekty), nebo Číňan Zhang Yimou (jenž do Prvního císaře zapracoval i prvky bojového umění). Efektně působil přístup nedávno zemřelého režiéra Anthonyho Minghelly, který svou verzi Madam Butterfly zahájil dráždivým, několikaminutovým prologem založeným na mlčící postavě. O tom, že divadlo si s filmem nepodává ruku jen v přímých přenosech, ale i přímo na jevišti, svědčí inscenace Baletu Pařížské opery Děti ráje, inspirovaná stejnojmenným filmem režiséra Marcela Carného a básníka Jacquese Prevérta.
Právě Děti ráje po Wagnerově Valkýře (14. května) a Čechovově Višňovém sadu (30. června) uzavřou 9. července divadelní sezonu. Na další přímé přenosy se tak diváci mohou těšit na podzim. I během prázdnin se ovšem mohou radovat třeba ze záznamu Pucciniho skvostné Toscy nebo z Verdiho Dona Carla.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče