Leonardův boj s časem

06. ledna 2012, 12:23 - Petr Přibyl
06. ledna 2012, 12:23

Umělec je pánem všech věcí, které mohou vyvstat v mysli člověka; jestliže chce vidět okouzlující krásu, vytvoří ji; jestliže věci hrůzné či směšné, tísnivé nebo rozechvívající, je v jeho moci je udělat, zapsal sebevědomě v pojednání o malířství jeden z nejznámějších renesančních umělců. Jeho dochované malířské dílo paradoxně čítá jen asi dvacet maleb, jež jsou mu připisovány. Přesto si většina alespoň průměrně poučených lidí s jeho jménem okamžitě vybaví nejméně dvě, Monu Lisu a Poslední večeři.

Neklidná mysl

Leonardo da Vinci se narodil 15. dubna 1452 v toskánském Anchianu, nedaleko Vinci. Vyrůstal ve Florencii, kde proběhla jeho umělecká formace: v medicejské kolébce renesance byl nejpozději od roku 1469 žákem malíře a sochaře Andrey del Verrocchio. Učil se kreslení, malbě, sochařství, poznával základy mechaniky, architektury, studoval pravidla kompozice a centrální perspektivy. Podílel se, podobně jako jeho nadaní spolužáci Sandro Botticelli, Pietro Perugino a Domenico Ghirlandaio, na zakázkách svého mistra. První známé Leonardovy malby ze sedmdesátých let – Madona Dreyfusova, Madona s karafiátem, podobizna Ginevry de‘Benci (asi 1474–1475) nebo postavy andělů ve Zvěstováních či Kristova křtu, kde Leonardo s Andreou del Verrocchio spolupracoval – nesou zřetelný vliv skvělé umělecké přípravy v učitelově dílně. Přes nepochybný talent i společenské uznání (již roku 1472 je Leonardo zapsán ve florentském malířském cechu) se mladý umělec nerozhodl pro jednoznačnou kariéru malíře. Neklidná mysl a mnohostranné zájmy, jež dělaly v dětství těžkost jeho otci i učitelům, ho orientovaly víc než k filosofii a literatuře, typickým disciplínám humanistických vzdělanců a umělců, k přírodním vědám, tedy k mechanice, fyzice, matematice a astronomii. Stejně jako neoplatonská medicejská akademie, vyhledávaná mnoha jeho druhy (později ovlivnila i mladého Michelangela), jej ve Florencii lákala společnost matematika a astronoma Piera Paola Toscanelliho. Tato intelektuální ambivalence předurčila celou Leonardovu uměleckou kariéru. Stovky kreseb a studií, tisíce stran poznámek a popisů jeho deníků se věnují nejen povaze, možnostem a limitům umělecké tvorby, ale velice detailně se zabývají zkoumáním hmotného světa. Jak věci jsou, fungují, jak se hýbají a mění v závislosti na podmínkách? Otázkám odpovídají podrobné anatomické studie, nákresy letu ptáků, stavebních i válečných strojů, skici krajin, vodních toků, mračen. Paralelně zaznamenával gesta a fyziognomii lidí, hledal spojení mezi „hnutím mysli“, výrazem, povahou člověka; výmluvným svědectvím mnoha těchto tázání je nedokončená malba Klanění tří králů (1481–1482), předznamenávající výtvarná řešení, jimiž se Leonardo zabýval celý zralý život.

Od jednoho experimentu ke druhému

Když v roce 1482 na doporučení Lorenza Medicejského vstoupil do služeb milánského vévody Ludovika il Mora, své dovednosti sebevědomě přednesl v doprovodném listu: nabízel zkušenosti konstruktéra, inženýra a stavitele a teprve potom „v dobách míru“ rovněž umění malíře a sochaře, člověka znalého zhotovování různých „umělých“ scén. V Miláně Leonardo pokračoval ve svých studiích mechaniky a geometrie, navrhoval terénní úpravy a vodní díla. Především zde ale vytvořil obě verze fascinující kompozice Madony ve skalách (asi 1483–1485; 1491–1499/1506–1508), portrét Hudebníka (1486–1487), podobiznu mladé ženy zvanou La belle ferronnière (kolem 1493–1494) a portrét milenky Ludovika Sforzy, mladičké Cecilie Galleraniové, tajemné Dámy s hranostajem (kolem 1489–1490). V nich již zcela uplatnil vlastní techniku malířského šerosvitu, obdivované sfumato.
Pod tíhou dalších úkolů však nikdy nedokončil sugestivní malbu Kajícího sv. Jeronýma, komplexně promýšlenou podobně jako obraz Madony ve skalách, nerealizovaný také zůstal monumentální bronzový jezdecký pomník Franceska Sforzy, připravovaný desítkami kreseb a sochařských skic (1491–1499). Hotový terakotový model „ohromného koně“ byl vlivem válečných událostí opuštěn a nakonec zničen. Souběžně s prací na pomníku přijal roku 1494 zakázku milánského konventu S. Maria delle Grazie, aby v refektáři kláštera namaloval fresku s námětem Poslední večeře. Jako i v několika dalších případech, experimentoval při práci s technikou malby, což mělo za následek její časnou degradaci. Rozsah poškození znásobený pěti staletími podrobně ukázalo poslední restaurování proslulého díla (1982–1999). Pro milánské vládce provedl Leonardo také dekorace dnes pouze částečně zachovaných interiérů v Castello Sforzesco, a především navrhl scénografie svatebních slavností Giana Galeazza Sforzy (1490), jeho sestry Anny Marie (1491) a Ludovika il Mora (1494) – fascinující podívané s doprovodem hudby a světelnými a mechanickými efekty. Ve stejném čase se rovněž obíral konstrukcí tamburu milánské katedrály a teoretickými studiemi dokonalé architektury, s nimiž souvisí i známá „modulární“ kresba vitruviánského člověka – postava muže stojícího v čtverci a opsané kružnici.

Na hranici

Obsazení Milána francouzským vojskem Ludvíka XII. ukončilo vládu Sforzů v Lombardii a Leonardo po několika měsících město opustil. Prošel Mantovu, Benátky, Řím, ve funkci vojenského inženýra a kartografa pracoval v Romagni pro Cesareho Borgiu. V roce 1503 u něj florentská rada objednala monumentální nástěnnou malbu Bitvy u Anghiari (1503), která však, podobně jako Michelangelova protějšková Bitva u Casciny, zůstala nedokončená. Skici a dnes nezachovaný karton k neexistující malbě však inspirovaly umělce po celá staletí. V téže době začal Leonardo ve Florencii malovat i svůj patrně nejznámější obraz, jednu z ikon evropské kultury, podobiznu mladé ženy se zpytavým výrazem, Monu Lisu.
Další roky působil Leonardo ve francouzských službách znovu v Miláně (1506–1513), odkud jej povolal do Říma kardinál Giuliano de’Medici. Po jeho smrti stárnoucí malíř přijal pozvání Františka I. a s titulem „prvního malíře a mechanika“ francouzského krále pracoval na zámku Cloux u Amboise, kde 2. května 1519 zemřel.
Dědicem jeho rozsáhlých studií, deníků i maleb – mezi nimi obrazu Sv. Anny s P. Marií, Ježíškem a beránkem (asi 1510–1513) – se stal nejmladší a poslední z jeho žáků Francesco Melzi, který je odvezl zpět do Lombardie. Dnes jsou tyto částečně tematicky uspořádané rukopisy rozptýlené po celém světě. V průběhu staletí však podobně jako Leonardovy malby i obrazy jeho především milánských žáků – Giovanniho Antonia Boltraffia, Marka d’Oggiona, Salaìho, zmíněného Melziho a dalších – významně utvářely vývoj a měřítka evropského umění.
Leonardo považoval umění za vědu poznávání, jejímž nástrojem je správné vidění a zobrazení. Sebejistě uváděl, že umělec z poznání a imaginace tvoří svým dílem nové, jiné světy, v nichž mu nezůstává nic skryto. Svými obrazy a kresbami dosáhl samé hranice této ambice. Notoricky známý, záhadný úsměv jeho nejproslulejšího modelu však vědomě zrazuje platnost této „metodologie“: základní, konečné, univerzální je neuchopitelné. Nelze je změřit, konstruovat ani vypočítat, lze na ně poukázat. Toto poselství obsažené v Leonardových malbách stále překonává čas.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče