Legenda na rozcestí

25. května 2012, 16:20 - Kristýna Balajová
25. května 2012, 16:20

Slavná funkcionalistická budova na pražském Masarykově nábřeží se dočkala celkové rekonstrukce. Stane se Mánes špičkovou galerií?

Spolkový dům Mánes, přes osmdesát let stará výstavní instituce, nebyl v posledních letech v dobré kondici. Místo, kde se od třicátých let minulého století odehrávalo to nejzásadnější, co pražský svět umění nabízel, se po roce 2000 stalo dějištěm především průměrných a podprůměrných výstav. O diskotékách, ať už countryových nebo latino, ani nemluvě. Léta se v galerii se slavnou tradicí pořádají výstavy jen tomu, kdo dokáže zaplatit zhruba dvousettisícový měsíční nájem. Výsledek – výjimečné umění se tu objeví jen jednou za čas.

Mánes navíc neživoří, jen co se programu týče. Dům vystavěný na mostní konstrukci mezi pevninou a Slovanským ostrovem slavným Spolkem výtvarných umělců Mánes je na první pohled zchátralý a zbědovaný necitlivými opravami z osmdesátých let. Teď by se ale podle dnešního majitele domu, Nadace českého výtvarného umění (NČVU), mělo všechno obrátit k lepšímu: v dubnu začala rozsáhlá rekonstrukce, která prý domu vrátí jeho bývalou slávu. Nadace věří, že Mánes má potenciál stát se opět jednou z nejvýznamnějších galerií svého druhu v Evropě. Část české výtvarné obce ale zůstává značně skeptická. Není totiž úplně jasné, jestli se nadaci podaří na velkolepý projekt sehnat potřebné finance. A jestli zrovna ona je tím, kdo dokáže naplnit sliby o kvalitním výstavním programu.

Vzácná shoda

Dům Mánes, o který se vedly léta ostré majetkové spory, je stále výbušným tématem. Spolek výtvarných umělců Mánes se dodnes nevyrovnal s tím, že mu budova zabavená komunisty v padesátých letech nebyla kvůli děravému restitučnímu zákonu vrácena. A současný majitel domu, Nadace českého výtvarného umění, je ze všech stran kritizován, že Mánes ani jiné svěřené galerie provozovat neumí a pro české umění málo dělá. Přesto se na jednom shodnou všechny jinak znesvářené strany včetně těch nejostřejších kritiků nadace a jejího působení v českém výtvarném světě: nedávno zahájená rekonstrukce může domu jedině prospět.

Dům opravený podle návrhu studia HM Architekti a vybavený interiéry podle architektky Daniely Polubědovové by se měl zbavit socialistických stavebních „nánosů“ a zároveň přiblížit své původní podobě ze třicátých let. Získá materiální zázemí, bez něhož se dnes žádná významnější galerie neobejde, kvalitní osvětlení, klimatizaci a bezbariérový přístup. A budou obnoveny i jeho komerční funkce, které výtvarnému spolku Mánes pomáhaly splácet výstavbu domu a výstavní provoz. Nadace slibuje, že díky tomu naopak přestanou mít komerční ráz jí pořádané výstavy: „Dům byl postaven s vědomím, že si na svůj provoz musí vydělat. Fungovala tu rozsáhlá restaurace, obchody a také kavárna. My se k téhle koncepci částečně vrátíme, a tudíž dokážeme provozovat galerii zcela nekomerčně,“ říká Martin Pavala, předseda správní rady NČVU.

V Mánesu sice už nevznikne původní autosalon a další obchody, nicméně bude obnovena velkorysá restaurace a kavárna. Až do sedmdesátých let, kdy byla francouzská restaurace zrušena a místo ní vznikl ve spodním patře druhý výstavní sál, bylo totiž v domě podstatně živěji i po gastronomické stránce. V létě se sedávalo na vzdušných terasách, které dům volně propojovaly s ostrovem. Stoly mánesácké francouzské restaurace zabíraly i cíp Žofína. Kromě restaurace vznikne v suterénu budovy multifunkční dvojsál, který bude možné podle potřeby propojit v jeden prostor. I v něm budou probíhat výstavy nebo se bude pronajímat. Kavárnu architekti umístili vedle hlavního výstavního prostoru v přízemí, s hlavním galerijním prostorem bude propojitelná díky otočné zdi.

Návrat elegance

Podobný přístup jako k dispozičnímu řešení projektanti zaujali také k vybavení interiérů. Nebude nostalgické v tom smyslu, že by původní mobiliář přímo kopírovalo, přitom na ně ale naváže. „Chtěli bychom navázat na esprit novátorství, který tato stavba v době svého vzniku jednoznačně evokovala a stále evokuje. Nebudeme proto vytvářet repliku minulosti, ale s veškerou pokorou k budově samotné chceme vnést do těchto unikátních prostor otisk nové doby,“ říká architektka Daniela Polubědovová. V návrhu se například už neobjevují podlahy z linolea, které bylo ve třicátých letech neobvyklým materiálem s nádechem exkluzivity, zatímco dnes je spíše známé jako obyčejná krytina předsíní a nemocničních chodeb. V horním patře, v galerii, vstupních prostorách a kavárně bude podlaha z bituterazza, monochromního a jemně strukturovaného materiálu, který působí neutrálním, ale zároveň noblesním dojmem. Dole, v restauraci a multifunkčních sálech, by měly být podlahy dřevěné.

Stěny restaurace budou s největší pravděpodobností laděny dozelena, v kavárně zase převáží modrá. Stejně jako v původním Mánesu, kde zdi restaurantu zdobily kožené tapety v modré a šedostříbrné barvě, se uplatní spíše studené tóny. A stejně jako ve třicátých letech se na okna restaurace vrátí drapérie, jíst se bude pod kazetovým stropem, zdobeným malbami Emila Filly a opět zde ožije původní kruhový taneční parket .„Charakter domu je poměrně přísný. Rádi bychom v realizaci interiéru použili materiály, tvarosloví a barevnost, která vytvoří pro návštěvníky přívětivé a zároveň inspirativní prostředí současné evropské galerie,“ říká autorka vznikajícího návrhu. Konkrétnější zatím být nechce i proto, že volba vybavení bude záviset na finančních možnostech investora. A ty dost možná nebudou nijak skvělé.

Čekání na mecenáše

Nadace českého výtvarného umění by podle svého názvu měla být s to sama umělce a umělecký provoz finančně podporovat. Realita je ale jiná. Subjekt, který ze zákona nesmí podnikat a nemá jinou možnost než získávat prostředky z pronájmu svého majetku nebo z výnosů základního jmění, dokáže opravu svého nejvzácnějšího domu financovat jen z menší části. Proto se také práce léta odkládaly. Stavba byla nakonec letos zahájena i přesto, že čtyři měsíce předtím doslova vybouchla několikaměsíční jednání s potenciálními sponzory.

Zhruba třetinu z celkové ceny ve výši 120 milionů korun uhradí nadace z vlastních zdrojů, na zbytek si zatím bere překlenovací úvěr. Zároveň nadále intenzivně hledá nové sponzory a grantové možnosti, protože tak velké zadlužení by mohlo na několik desetiletí ochromit její činnost. Restaurace a kavárna sice snad budou vydělávat, na splátky i provoz to však nebude dost. „Chystáme žádost o dotaci z Norských fondů, které jsou určeny na opravu kulturních památek. Výzva pro letošní rok bude asi v červnu. Kromě toho dál intenzivně hledáme sponzory, doma i v zahraničí. Konkrétnější ale zatím být nemohu,“ shrnuje Martin Pavala možné alternativy.

Jak se v nadaci za poslední léta přesvědčili, doba je špatná. Zatímco naděje na získání zhruba třiceti milionů korun z Norských fondů tu je, se štědrými mecenáši to bude horší. Nadaci se sice původně podařilo dohodnout s Martinem Romanem z ČEZ, který měl na opravu Mánesa společně s dalším sponzorem z řad českých vrcholových manažerů přispět 100 milionů korun. Jak se ale ukázalo, spíše než o sponzorský dar šlo ,mecenášům‘ o skrytou koupi slavného domu. Jako protihodnotu si nárokovali většinu ve správní radě, která rozhoduje o veškerém dění v nadaci a vládne nad jejím majetkem. NČVU byla ochotná přenechat byznysmenům v radě přesně polovinu míst, na většinu ale odmítla přistoupit.

A umění? Uvidíme

Samotnou rekonstrukci nejisté finanční zázemí investora už nejspíše neohrozí. Nedostatek peněz v budoucnu zadlužené nadace by ale mohl zhatit její plány na razantní proměnu výstavního provozu. Hlavní galerijní prostor má po plánovaném dokončení oprav, tedy od podzimu příštího roku, fungovat jako kunsthalle – síň bez vlastní sbírky, kde se střídají různé výstavy. Připravoval by je tým profesionálů a vybraní autoři by podle současných plánů nadace už nemuseli za výstavy v Mánesu platit. Martin Pavala zatím počítá se zhruba pěti dvouměsíčními výstavami do roka, z nichž jednu nebo dvě by si nadace ráda dělala ve vlastní režii. Na přípravě dalších projektů pak hodlá spolupracovat s renomovanými pražskými galeriemi. Padají opatrné zmínky o Rudolfinu, Muzeu Kampa nebo Centru současného umění DOX.

Na rozdíl třeba právě od DOX by Mánes neměl vystavovat výhradně současné umění, ale také umění moderní a občas by se tu mohla objevit i výstava umění starého. Na konkrétní jména je zatím Pavala opatrný, některá nakonec ale přece zmiňuje: „V rámci současného umění se chceme orientovat na směry, které nejsou tak úplně módní. Chceme do českého i mezinárodního kontextu uvádět lidi, kteří tady jsou, ale z nějakých důvodů nejsou tak trendy a nevystavují na benátských bienále. Určitě bychom chtěli udělat výstavu třeba malířce a básnířce Blance Jakubčíkové.“ Co se světového umění týče, tam se nadace „trendy“ jménům vyhýbat nechce. Počítá se prý s takovými hvězdami, jako je Gerhard Richter, Matthew Barney, Anselm Kiefer, Anish Kapoor nebo Olafur Eliasson. Nutno podotknout, že dostat do Česka například Richterovu výstavu se zatím nepodařilo žádné české výstavní síni – náklady jsou prostě příliš vysoké.

Velká finanční náročnost podobně ambiciózních výstavních projektů je ale jen jedním z důvodů, proč někteří kunsthistorici vnímají plány nadace s rezervou. Druhým zdrojem pochyb je pochroumaná pověst nadace, která v posledních deseti letech nedokázala v Mánesu zajistit kvalitní výstavní program a v letech 2002 až 2008 stejně komerčně a nekoncepčně provozovala Galerii Václava Špály. „Je možné, že se podaří Mánes proměnit v kunsthalle dobré pověsti. Ale vzhledem k tomu, že tak vedení nadace už dávno neučinilo, nevím, proč by měla být rekonstrukce budovy nějakým spouštěčem,“ říká například Terezie Nekvindová, historička umění z Vědecko-výzkumného pracoviště pražské Akademie výtvarných umění. Tento názor s ní sdílí Vlasta Čiháková Noshiro, kunsthistorička a předsedkyně sdružení výtvarných kritiků a teoretiků, která do roku 2000 pro nadaci pořádala v Mánesu výstavy. Pak se ale rozešli ve zlém, Čiháková dokonce vedení NČVU zažalovala kvůli údajným chybám v její správě.

Vedení nadace kritiku částečně odmítá, částečně případnou odpovědnost přehrává na své předchůdce. Martin Pavala například namítá, že v rozporu s tím, co se o nadaci traduje, provozovala Špálovu galerii i v dobách její slávy. Konkrétně v devadesátých letech, kdy prostor pronajímala za symbolickou cenu uznávanému kurátorovi Jaroslavu Krbůškovi. A na kritiku dění v Mánesu je podle něj ještě brzy: „Zpočátku se nevěřilo, že se podaří dát Mánes do pořádku. A ejhle – rekonstrukce začala. Tak teď se zase bude říkat, že nedáme dohromady program. Prosím, ať si říká, kdo chce, co chce. Vyvracet to nikomu nebudu. Povíme si to za dva tři roky.“

Historie spolku Mánes

1887 Vzniká Spolek výtvarných umělců Mánes. Brzy se stal hybatelem toho nejzásadnějšího, co se v českém umění konce devatenáctého století a prvních desetiletí století dvacátého dělo. Organizoval zásadní výstavy, vydával umělecký měsíčník Volné směry. Jeho prvním předsedou byl Mikoláš Aleš, mezi členy patřili architekti Jan Kotěra, Otakar Novotný a Josef Gočár, malíři Jan Preisler, Emil Filla, Václav Špála, sochař Stanislav Sucharda nebo fotograf Josef Sudek.

1902 Spolek Mánes organizuje legendární výstavu francouzského sochaře Augusta Rodina. Pro tento účel staví podle Kotěrova návrhu provizorní dřevěný pavilon pod Kinského sady. V následujících letech přiváží Mánes do Prahy neméně zásadní výstavy maleb Edvarda Muncha a francouzských impresionistů.

1930 Mánes staví vlastní spolkový dům na nábřeží u Slovanského ostrova. Stavba vyvolávala mnoho emocí: jedním důvodem byla její výrazně moderní funkcionalistická podoba, nerespektující ráz okolní zástavby. Část veřejnosti také nesouhlasila s likvidací historických Šítkovských mlýnů, které musely Mánesu vyklidit prostor. S destrukcí objektu nesouhlasili i někteří členové spolku a na protest z něj vystoupili.

1956 Spolek Mánes byl zlikvidován ústředním Národním výborem hlavního města Prahy. Jeho majetek byl převeden na Český fond výtvarných umění, předchůdce dnešní Nadace českého výtvarného umění.

1990 Dvaadvacet původních členů obnovuje Spolek výtvarných umělců Mánes. Jen o málo později začíná boj za navrácení jeho bývalé spolkové budovy. Soudy po více jak deseti letech rozhodly, že spolek neprokázal kontinuitu s původním Mánesem a dům zůstal v majetku Nadace českého výtvarného umění. Nový SVU Mánes nepochodil ani s ústavní stížností.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče