Ledaři z Braníku

04. února 2011, 04:14 - Robert Šimek
04. února 2011, 04:14

V minulosti se k chlazení piva používal přírodní led, který se v Praze těžil přímo ze zamrzlé Vltavy. Teprve počátkem 20. století vznikly v Braníku Akciové ledárny, které led uchovávaly po celý rok a zásobovaly jím hospody v širokém okolí.

Foto: ČTK

Akciové či Společenské ledárny vznikly na přelomu 19. a 20. století na popud pražských majitelů hospod, kteří v době neexistence ledniček potřebovali chladit nápoje i potraviny. Společnost zpočátku vlastnila ledařský podnik v Praze na Štvanici, dlouholetým používáním a zanedbáváním oprav ale původní dřevěná lednice postupně přestávala plnit svou funkci a bylo třeba hledat jiné řešení.

Pozemky na Štvanici ledárnám nepatřily, pro stavbu moderních ledárenských budov si proto podnik zvolil nové místo v Braníku, které vyhovovalo všem stanoveným požadavkům. Leželo těsně při břehu Vltavy, vzdálenost mezi lednicí a ledovým přístavem nebyla větší než 25 metrů a řeka byla v těchto místech ještě čistá a zabezpečovala dostatečné množství ledu. Dlouhodobé statistiky meteorologického ústavu dodnes potvrzují, že průměrná roční teplota v této lokalitě je zhruba o tři stupně nižší než na jiných místech Prahy.

Stavbou ledáren byla v říjnu 1909 pověřena firma Václava Nekvasila z Karlína, s podmínkou, že budovy budou úplně hotovy do ledařské sezony na přelomu let 1910 a 1911. Hlavním projektantem se stal pražský architekt Josef Kovařovič, který stavby navrhl ve stylu pozdní geometrické secese.

Branické ledárny (1910-1954)

Stavbu ledáren, které měly uchovávat až 20 tisíc tun ledu z Vltavy, provedla v letech 1909 až 1910 karlínská firma Václava Nekvasila podle projektu Josefa Kovařoviče. Financování zajišťovalo společenství pražských restauratérů. Nařezaný vltavský led byl vyvážen třemi dopravníky do haly lednice, která měla stěny o tloušťce až 2,5 metru se vzduchovou izolační mezerou. K lednici patřily ještě budovy dvou strojoven, skladiště na ledařské nářadí, kovárna, kotlárna, stáje, kanceláře a byty zaměstnanců. Užívání ledáren skončilo roku 1954, kdy vznikla Slapská přehrada a Vltava přestala zamrzat. Prostory byly následně využívány jako skladiště a tomuto účelu slouží dodnes.

O plynulý chod ledáren se v minulosti starali takzvaní ledaři, což byli dělníci, kteří v létě často pracovali také jako voraři. Zajímavostí je, že v dobách socialismu spadala jejich práce oficiálně do „lázeňské a rekreační činnosti“. S ukončením provozu ledáren pak zaniklo i toto povolání a slovo ledař se dnes už používá pouze pro člověka upravujícího ledovou plochu na zimním stadionu.

Lednice z kamene

Jádrem celého objektu se stala hala železobetonové konstrukce s důmyslným systémem větrání, fungující na principu obrovské ledničky. Nosná konstrukce patřila k raným realizacím železobetonového stavitelství u nás. Interiér měl podobu trojlodní haly o ploše 52 × 43,9 metru a výšce 14 metrů. Hranolová budova, připomínající svými zkosenými stěnami a zesílenými nárožími egyptský chrám, tvořila samostatnou klimatickou jednotku, jejíž větrání a tepelná izolace umožňovaly celoroční skladování ledu. Silné obvodové zdi obsahovaly vzduchovou mezeru, která spolu s korkovým obkladem udržovala nízkou teplotu a izolační funkci plnila také dvouplášťová stropní konstrukce. Podlahy byly kryty dřevěnými trámovými rošty. Správa ledáren sídlila ve vile na severní straně areálu a další objekty ve stejném architektonickém pojetí pak sloužily jako stáje pro 120 koní, seník, kovárna, kolárna, uhelna a sklady.

Led vyřezávali ledaři ze zamrzlé hladiny Vltavy a přibližovali ho dlouhými tyčemi do laguny před ledárnou. Odtud byl vyvážen třemi unikátními dopravníky přímo do lednice, která byla plněna obvykle 38 dní. Uvnitř se kusy ledu slily v monolitický blok, z něhož se pak po celý rok vyřezávaly kvádry, které se rozvážely na koňských potazích do pražských hostinců, kaváren, řeznictví a cukráren.

Od ledu k bramborám

Provoz ledáren byl ukončen roku 1954 v souvislosti s výstavbou Vltavské vodní kaskády. Ta způsobila, že Vltava v zimě přestala zamrzat, a to i za největších mrazů. Funkci objektu pak zcela nahradily domácí ledničky a výroba umělého ledu.

Uvolněné prostory ledáren začaly sloužit jako sklady materiálu a zeleniny. Po roce 1989 získal v rámci malé privatizace již značně zchátralé objekty provozovatel velkoobchodu s potravinami Oldřich Pešek. Na koupi ledáren si vzal úvěr, který ovšem nestačil splácet, a roku 1998 se jeho firma ocitla v konkurzu. O areál měla zájem Praha 4, která zde chtěla vybudovat centrum volného času, navazující na cyklistické stezky i na nedaleká tenisová a volejbalová hřiště. V objektech měly být tělocvičny, kluziště, půjčovny, opravny a prodejny sportovního zboží, občerstvení i restaurace. Uvažovalo se také o supermarketu a o výstavbě výškové administrativní budovy včetně rozsáhlých parkovišť.

Vše ale nakonec dopadlo jinak, protože v dražbě získala ledárny obchodní společnost Nika. Ta však pro změnu nezaplatila stanovenou částku, takže objekty nakonec za 15,6 milionu korun připadly druhé v pořadí, společnosti Atlante Invest. Nový vlastník v současnosti pokračuje v obchodní politice předchozího majitele Peška a objekty ledáren pronajímá. V budoucnosti má snad v plánu přeměnit areál na hotel. Zatím však do údržby unikátní technické stavby, zapsané roku 1999 do seznamu nemovitých kulturních památek, příliš neinvestoval a budovy lednice i koníren smutně chátrají.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče