Léčba muchomůrkou

13. února 2009, 00:00 - Pavel Páral
13. února 2009, 00:00

Měnová politika ČNB má v Evropě dlouhodobě vysoký kredit.

Po chvilce klidu, kdy se zdálo, že většina ekonomické veřejnosti siuvědomuje výhody existence samostatné české koruny, se opět spustiladebata, zda by nám euro v dobách krize opravdu nebylo dobré jako kotvana rozbouřeném moři. Jako bychom snad až příliš rychle zapomněli, kde se ta bouře vzala a jak smetla ekonomiky, jejichž parametry neodpovídaly jednotnému střihu měnové politiky Evropské centrální banky. Jako bychom neviděli tragickou situaci zemí, jako je Španělsko či Irsko, kde splasknutí cenové bubliny nafouknuté extrémně levnými penězi tištěnými ve Frankfurtu, hrozí řetězovými bankroty velké části ekonomiky a drastickým nárůstem nezaměstnanosti, protože nutnému poklesu cen aktiv nelze pomoci devalvací národní měny.

Zívající prodavačky

Ano, je pravda, že českému průmyslu, zejména tomu automobilovému, zatím koruna oslabená o více než dvacet procent vůči euru, příliš nepomáhá. Je to tím, že firmy se zajistily někde na úrovni 25 korun za euro a nyní mají pocit, že spíše prodělávají. Je to však jen otázka času, kdy se blahodárný vliv oslabení měny projeví.

Jak začnou dobíhat smlouvy o zajištění kurzu, dostanou exportní firmy pořádný stimul. Co se bude dít, jemožné vidět už nyní na moravsko-slovenské hranici prakticky v každém obchodě. Na české straně Slováci s plnými nákupními koši, na slovenské nudou zívající prodavačky. Jestliže cena pracovní síly vyjádřená v eurech spadne téměř o čtvrtinu, musí se to na konkurenceschopnosti ekonomiky projevit, ať už chceme nebo nechceme.

Úplně stejným způsobem spadly eurové ceny nemovitostí. Jestli jsme si vědomi toho, že příčinou krize byla nadměrná úvěrová expanze, kdy extrémně nízké úrokové sazby a deficitně hospodařící vlády hnaly ceny téměř všech aktiv do nebeských výšin, tak víme, že jedinou cestou z krize je návrat k těm správnýma realistickým cenám. Jen tak vznikne prostředí, kde mohou podnikatelé podnikat se ziskem, a tudíž se kola privátní ekonomiky opět roztočí. A ceny buď musíme snížit nominálně v korunách, což je nesmírně bolestivé, zvláště je-li zásadní cenou, která tímto snížením musí projít, cena pracovní síly, neboli mzda. Nebo si v případě malé exportně zaměřené ekonomiky pomůžeme devalvací, která umožní zachovat domácí relace a cenovou hladinu posune vůči zahraničním měnám.

Samozřejmě, nic není zadarmo a za výhody vlastní měny musíme zaplatit. Platíme kurzovým rizikem, kdy je obtížné čerpat zahraniční půjčky, a to zejména v době, kdy v celé Evropě řádí finanční krize a navíc na finančních trzích shánějí půjčky finančně nejsilnější vlády. Zároveň je pod drobnohledem hospodářská politika české vlády a trhy úzkostlivě sledují konání ČNB (na snímku guvernér ČNB Zdeněk Tůma), od níž se čeká maximální důvěryhodnost.

Je však otázkou, zda právě tohle je ten náklad, který by nám měl opravdu vadit. Vždyť racionální a hospodárná politika vlády i kvalitní a důvěryhodná měnová politika jsou základním předpokladem dlouhodobého a udržitelného růstu, a jestli si někdo myslí, že to v dobách krize neplatí, tak ho život zpravidla velmi rychle vyvede z omylu.

Euro za tři roky?

Nutno dodat, že zejména měnová politika ČNB má v Evropě dlouhodobě vysoký kredit. Na rozdíl od jiných postkomunistických zemí je zahraniční dluh vlády i privátní sféry v České republice zanedbatelný a celková zadluženost státu je i přes schodkové hospodaření posledních socialistických vlád stále ještě přijatelná. Hrozí ovšem, že v záchvatech boje s krizí politici podlehnou celosvětové nákaze a o tuto klíčovou výhodu českou ekonomiku připraví. Žel, i velká část ekonomické veřejnosti nyní podlehla přesvědčení, že lékem na krizi vyvolanou nestřídmým půjčováním soukromým podnikatelům za nízké úroky bude ještě nestřídmější půjčování si státu. Je to asi jako léčba otravy muchomůrkou smaženicí z muchomůrek dvou.

Pak bychom samozřejmě potřebovali vyměnit korunu za euro. Jenže je zdemalý, nebo spíše velký problém. Ani v ideálním případě zavedení eura nebude trvat méně než tři roky. Ideální případ navíc nenastane, protože přestaneme plnit velkou část maastrichtských kritérií. Takže i při nejlepší vůli bychom euro mohli mít tak v roce 2015.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče