Le Monde je na prodej

09. června 2010, 12:46 - Tibor Posa
09. června 2010, 12:46

(Renomovaný francouzský deník se ocitl před krachem)

perex
Lze požadovat nezávislost po někom, kdo vloží přes sto milionů eur do novin, které by jinak čekala jistá smrt? Lze v dnešní době vůbec hovořit o nezávislosti, když veškeré produkty mediálního trhu, dokonce i ty, jež jsou určeny jen pro zábavu, mají nějaký cíl?

text
Jeden z nejrenomovanějších světových deníků je v úzkých: o francouzském listu Le Monde se proslýchá, že pokud nynější prodej nevyjde, bude muset už v létě požádat o ochranu před úpadkem. Zájemců o koupi je více než dost. V polovině června redakce zveřejní své stanovisko, kdo by podle ní dokázal listu zajistit jeho tak pečlivě střeženou nezávislost.

Experiment skončil O Le Mondu bylo vždy známo, že ho už od jeho založení v roce 1944 směrovali zde pracující novináři hlavně doleva. Setkal jsem se s jedním francouzským kolegou, který na to nebyl zvyklý, a proto redakci, která se v novinářských kruzích těší velké vážnosti, raději opustil. Ovšem to neznamená, že by deník, jenž vychází odpoledne, zobal z ruky francouzským socialistům. Nejvíce konfliktů s mocí měl Le Monde v osmdesátých a devadesátých letech, v éře prezidenta Mitterranda: procesy trvající několik let, obžaloby kvůli vyzrazování státního tajemství, odhalování skandálů kolem odposlouchávání… Právě to byly průvodní znaky boje za nezávislost.
Le Monde je stále dobrá značka. Ve většině svých článků a reportáží usiluje o věrohodnou, kvalitní novinařinu, která se snaží zachovávat vyváženost. Hubert Beuve-Méry, jenž v horečné atmosféře osvobození po druhé světové válce noviny zvané Svět založil, dbal na to, aby byla nezávislost novinářů zakotvena také právně. Redakční komise byla dlouhá desetiletí také hlavním vlastníkem a právě ona vybírala a pověřovala šéfredaktora. Pověřovací právo si udržela až do současnosti.
Jak mohla situace dospět tak daleko, že podle některých hlasů z redakce list v červenci už nebude schopen vyplácet mzdy? Pokud se ovšem do té doby nezjeví zachránce. Toho, kdo si bude ochoten sáhnout tak hluboko do kapsy, aby se mohl stát většinovým vlastníkem natolik výjimečného a prestižního listu, přivítá ze strany novinářů místo oslavného jásotu nejspíše mlčení.
Při předchozím částečném odprodeji v roce 2004 připomínala situace v redakci útok na mraveniště: všichni se sdružovali, novináři v nejrůznějších skupinkách lobbovali za jednotlivé kandidáty, organizovaly se stávky, pokud získá v Le Mondu akcie ten či onen kandidát, ačkoli se prodej týkal pouze minoritních práv. Teď přichází řada na větší podíl ve výši zhruba 60 procent.
Podle sdělení francouzského tisku je jedinou zprávou kolem Le Mondu, že žádné zprávy nejsou: všichni jen s lhostejnou rezignací čekají, co bude dál. Ekonomické faktory zacpaly pusu i těm nejvášnivějším zastáncům nezávislosti. Nejcitelnější je tak zřejmě pocit úžasu, že jeden experiment trvající přes 65 let dospěl ke svému konci. Jak že znělo upozornění bývalého šéfredaktora Jeana-Marii Colombaniho v souvislosti s chaosem, který bylo možné tušit už dřív? „Buď přijmeme zdaleka ne dokonalou, avšak reálnou nabídku (jež se týkala tehdejší privatizace), nebo přijmeme zodpovědnost za to, že přivedeme celý podnik před obchodní soud, což se rovná přiznání krachu.“

Zaspali dobu Co vedlo k tomu, že se tento prestižní světový deník octl na pokraji druhé z obou Colombanim nastíněných možností? Pracují snad dnes pro list méně talentovaní novináři než před pár lety? Vůbec ne. Prostě se změnily návyky čtenářů, čemuž se Le Monde začal přizpůsobovat až s notným zpožděním. Navíc se list pustil do nesmírně nákladné výstavby vlastní tiskárny přesně v době, kdy už se všeho kolem zmocňovala digitalizace. Přestože si lze za poslední dva roky všimnout významných změn ve struktuře listu, mnozí dodnes nechápou, proč se musí prolistovat až na třetí nebo čtvrtou stranu, zajímají-li je hlavní zprávy dne.
Zvážit by bylo třeba i odpolední vydávání. Na stránkách listu totiž čtenáře nutně vítají včerejší zprávy, které si už mohli přečíst někde jinde. V dnešním světě není možné nabídnout konkurenci tak významnou výhodu. Kdo někdy pracoval ve zpravodajství, ten ví, že během noci přichází jen nepatrné množství zpráv, na něž může být zvědavý evropský čtenář. Právě ty pak musejí odpolední listy v ranních hodinách trochu „nafouknout“, nejsou-li jiné světové zprávy.
Dokáže Le Monde podat novinky, které nejrůznější elektronická média a internetové stránky už dávno přetřásly předchozí večer a které byly už poněkud pasé i pro ráno vycházející noviny, skutečně v tak originální podobě? Sotva. Přestože je to evidentně velmi drahý způsob novinařiny, bylo by třeba posílit síť zpravodajů, již se nacházejí po celém světě: stane-li se něco zajímavého, měl by list přinést zprávy okamžitě z místa událostí, a navíc s takovými detaily, které se jiným nepodaří získat. Na této tradici může Le Monde stavět.

Kdo utopí velké peníze? Deník je pouze jednou složkou balíčku, jež je nyní na prodej, i když jak sdělil současný šéfredaktor Éric Fottorino, právě tento list je jediným členem skupiny ve ztrátě. Ve skupině Le Monde najdeme mimo jiné televizní magazín, týdeník zahraniční politiky, časopis o životním stylu, internetové vydání deníku a tiskárnu. Ty by ještě jakž takž přežily, jenže deník produkuje ztrátu. Podle odborníků činí schodek 20 až 25 milionů eur ročně. Jeden rok by se to ještě dalo překousnout, problém je, že Le Monde je nevýnosný už deset let. Denně se prodá zhruba 240 tisíc výtisků – toto číslo zahrnuje noviny koupené v trafikách a objednávky hotelů, restaurací, leteckých společností a předplatitelů. Klesá i počet výtisků prodaných na stáncích (jen letos o čtyři procenta). Kde je dnes 600 tisíc prodaných čísel Le Mondu?
Letošní ztráty jsou odhadovány na sedm milionů eur, přičemž vloni klesly vzhledem k předchozímu roku o 20 procent příjmy z reklamy, když dosáhly 40 milionů eur. Podle odborníků by list potřeboval záchranný balíček v hodnotě minimálně 100 milionů eur, jen tak by mohl několik let pokrývat ztráty, zatímco by prováděl technologické i personální změny. I v případě úspěšné přeměny se v Le Mondu budou několik let peníze jen utápět.
Proč se tedy současných pět zájemců tolik snaží, aby získali většinový balík akcií? Jak konstatoval týdeník Le Point, jsou to skutečně jen zájemci a ani jeden z nich dosud nevznesl oficiální nabídku. V těchto dnech se prý dokonce ukázalo, že Clauda Perdriela, někdejšího předsedu dozorčí rady Le Mondu a současného vedoucího skupiny Nouvel Observateur, při pohledu na předložená čísla přešla chuť.
Mezi uchazeči figuruje také španělské nakladatelství Prisa, majitel středo-levicově zaměřeného madridského deníku El País a již vlastník patnácti procent akcií Le Mondu. K nadějným uchazečům patří také francouzský triumvirát Pigasse–Bergé–Niel, jenž tvoří slibnou společnost: Matthieu Pigasse je prezidentem banky Lazard, Pierre Bergé všeobecně známým podnikatelem, zatímco miliardář Xavier Niel vlastní mediální skupinu Iliad. Mají peníze i talent k řízení tak velkého podniku, tak co víc chtít? Podle zpráv už jejich neoficiální nabídka překročila sto milionů eur. V redakci získali kladné body za to, že míní i nadále ponechat volbu vedení na zaměstnancích redakce. Chtějí důrazně oddělit obchod od vnitřních záležitostí redakce, díky čemuž by mohl zůstat neporušený fíkový list nezávislosti – tak to alespoň dosud tvrdí.
Dále se mluví o italském mediálním magnátovi Carlu De Benedettim, u něhož prodej Le Mondu taktéž vzbudil zájem. V následujících dnech se ukáže, postaví-li se do ringu za velký francouzský deník také švýcarský Ringier. Ten momentálně studuje obchodní ukazatele a brzy se rozhodne, zda se boje zúčastní. Ringier vykazoval zisk dokonce i v loňském roce krize, a to díky svým investicím ve východní Evropě. Jeho postavení ještě posílila spolupráce s německým Springerem. Navíc vlastní podíl v Le Mondu už nyní, a i když jde jen o dvě procenta, není to pro něj vůbec neznámá půda.
Je tu však ještě jeden problém: ve Francii dosud platí Léotardův zákon z roku 1987, podle něhož nemůže majitel pocházejí ze země, která není členem Evropské unie, vlastnit ve francouzském celostátním médiu více než 20 procent. Švýcarsko členem unie není a podíl, o nějž se nyní jedná, o hodně převyšuje 50 procent. Prezident Sarkozy slibuje změnu této pasáže už dlouho. Že by se však nyní kvůli Ringieru pustili jeho podřízení horempádem do změny zákona?
Pařížská redakce se žádného uchazeče neobává kvůli jeho národnosti. Mnohem více se bojí toho, že v pozadí některého kandidáta stojí nějaký významný francouzský politik, jenž se v budoucnu pokusí zúročit své mediální kontakty v boji o prezidentské křeslo. To by se pak slavný Le Monde octl doopravdy v rouše Adamově.

* BOX
Kupředu vstříc kvalitě! Poslední dobou si lze u některých francouzských novin povšimnout zajímavé změny. Oproti dosti konzervativním redakčním zásadám „kvalitních“ novin se tyto listy – Le Parisien, France Soir, ovšem můžeme připomenout i Le Journal de Dimanche (JDD) – nebojí používat mnohem odvážněji obrovské titulky a celostránkové reportáže okořeněné vynikajícími fotografiemi, jak je běžné v případě anglosaského tisku.
Majitelé těchto novin zřejmě odhadli, kudy vede cesta k záchraně. Bulvární trh je zcela přesycen, takže chtějí-li si aspoň trošku škrtnout, musejí sestoupit tak hluboko, kam až jim lidé a vkus dovolí. Pak je tu ještě druhá cesta: propašovat nebo vrátit na své stránky prvky kvalitní novinařiny. Dnes už ve francouzském tisku není „trapné“ odvolávat se jako na zdroj na zmíněné tři listy. Například JDD přináší téměř každou neděli článek, díky němuž může počítat s mezinárodním zájmem.
Ačkoli je zatím předčasné vyvozovat nějaká ponaučení, zda to skutečně k něčemu povede, již dnes je zřejmé, že se právě takovýto konkurenční boj rozvinul mezi deníky Le Parisien a France Soir. Posledně jmenovaný se poté, co doslova vstal z prachu, snaží dosáhnout obratu pomocí ruského kapitálu: miliardářský synek a pětadvacetiletý šéfredaktor a majitel v jedné osobě Alexandr Pugačov má 50 milionů eur na to, aby deník inovoval a udělal z něj úspěšné noviny. „Nový“ France Soir vyšel více než před dvěma měsíci. Jeho rival Le Parisien se mezitím, jak se zdá, vydal správnou cestou, když Pugačovu listu přepustil takřka polovinu redakce. Kromě toho ovšem navázal externí spolupráci s tak renomovanými autory, jejichž jméno je už samo o sobě zárukou kvality. Počáteční představy, podle nichž se měl počet prodaných výtisků oproti původnímu dvacetitisícovému nákladu zdesetinásobit, se sice ukázaly dosti nadnesené, i tak se však list dostal na sto tisíc, a jak se zdá, tuto hranici si dokáže i udržet. Podle všeho tedy přece jenom existuje vrstva lidí, kteří už mají dost uměle nafouklého světa celebrit.
*

Překlad: Jiří Zeman

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče