Kyselý zlatý déšť

25. ledna 2008, 21:48 - Pavel Hanslíček
25. ledna 2008, 21:48

Investoři z ropných a asijských zemí mají k dispozici téměř sedm bilionů dolarů

Dvě až tři miliardy dolarů každý den. Právě tolik investují podle studie poradenské firmy McKinsey v příštích pěti letech na globálním finančním trhu petrodolaroví investoři a asijské centrální banky. Tato studie publikovaná McKinsey Global Institute (MGI) loni v říjnu se věnuje petrodolarovým investorům, asijským centrálním bankám, hedgeových fondům a private equity firmám - čtyřem typům investorů, kteří hrají na světovém finančním trhu stále důležitější roli. Objem jejich aktiv se od roku 2000 ztrojnásobil a na konci roku 2006 dosáhl 8,4 až 8,7 bilionu dolarů, tedy asi pět procent celkové hodnoty světových finančních aktiv. Nejvíce nových peněz na světový finanční trh přinášejí investoři ze zemí těžících ropu a asijské centrální banky. MGI jejich aktiva loni odhadoval na 6,5 až 6,9 bilionu dolarů s tím, že do roku 2012 by se měla zvýšit na 11 až 14,2 bilionu dolarů. Zároveň jsou tito hráči významným zdrojem kapitálu, zatímco hedgeové fondy a private equity firmy hrají především roli zprostředkovatelů.

Rostou s cenou ropy.

Petrodolaroví investoři jsou s kapitálem 3,4 až 3,8 bilionu dolarů největším hráčem mezi novými investory. Za vzestup vděčí prudkému zdražení ropy od roku 2002. Jde o širokou skupinu státních investičních fondů, soukromých investorů a centrálních bank těchto států. Šest zemí Perského zálivu (Bahrajn, Kuvajt, Omán, Katar, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty) je s kapitálem 1,6 až dva biliony největším zdrojem petrodolarů. Další arabské země těžící ropu, jako jsou Alžír, Írán, Libye, Sýrie a Jemen, drží 330 miliard dolarů zahraničních aktiv. Prostředky zbylých velkých producentů černého zlata, tedy Norska, Ruska, Nigérie, Venezuely a Indonésie, se odhadují na 1,5 bilionu.

Pestrý obrázek.

Zmiňovaní investoři přitom nejsou jednolitou skupinou, studie McKinsey rozlišuje šest různých typů investorů (viz box 1). Největší pozornost přitahují takzvané suverénní fondy, jež spravují vládní peníze a obhospodařují šedesát procent zahraničních petrodolarových aktiv. Zbytek vlastní movití individuální investoři koncentrovaní hlavně v Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech. Zajímavý je však nejen objem, ale hlavně složení portfolia petrodolarových investorů. Zatímco v době prvního ropného boomu v sedmdesátých letech se skládalo především z rezerv centrálních bank a bankovních vkladů, nyní je mnohem pestřejší. Šestačtyřicet procent tvoří akcie, 42 procent investice s nízkým rizikem a zbylých dvanáct procent vysoce výnosná a zároveň riziková aktiva. Jde například o investice do společností neobchodovaných na burze, hedgeových fondů a nemovitostí. Pro srovnání, více než polovinu portfolia drobných amerických investorů tvoří nízkorizikové investice, například bankovní vklady a cenné papíry s pevným výnosem a jen tři procenta riziková aktiva.

Tři scénáře.

Vývoj objemu zahraničních aktiv investorů ze zemí těžících ropu v následujících letech bude úzce souviset s vývojem ceny této suroviny. Při padesáti dolarech za barel jejich aktiva v roce 2012 dosáhnou hodnoty 5,9 bilionu dolarů. Udrží-li se však cena černého zlata kolem sedmdesáti dolarů, tak se celková zahraniční aktiva petrodolarových investorů zvýší dokonce na 6,9 bilionu dolarů. V případě poklesu cen černého zlata na třicet dolarů tato částka dosáhne v roce 2012 hodnoty 4,8 bilionu dolarů. Poslední scénář se však nezdá být pravděpodobný, neboť ceny ropy nyní atakují stodolarovou hranici. Nárůst množství petrodolarů ve světové ekonomice však v budoucnosti ovlivní vyšší domácí investice a spotřeba uvnitř zemí těžících ropu. Projeví se i rozvoj alternativních paliv. V následujících deseti až dvaceti letech tyto faktory téměř jistě omezí objem kapitálu plynoucího z petrodolarových států do zahraničí, nicméně v dalších pěti letech se to zřejmě nestane. Právě rostoucí finanční síla těchto investorů vyvolává obavy vlád západních zemí. Trnem v oku politiků je především to, že strategie suverénních fondů není vždy úplně čitelná (viz EURO 2/2008 a 3/2008).

Opatrní asijští obři.

Druhým významným zdrojem peněz jsou asijské centrální banky, které studie McKinsey označuje za opatrné giganty světového finančního trhu. Jejich zahraniční rezervy dosahovaly na konci roku 2006 výše 3,1 bilionu dolarů, což bylo 64 procent celosvětového objemu veškerých zahraničních rezerv. Hlavním zdrojem růstu aktiv asijských centrálních bank jsou stále se zvyšující přebytky zahraničního obchodu těchto zemí. Přitom asijská aktiva vykazují ještě větší míru koncentrace než petrodolaroví investoři. Jen centrální banka Číny držela na konci roku 2006 celkem 1,1 bilionu dolarů v rezervách. Pro srovnání, čínské zahraniční rezervy se v roce 2006 rovnaly 80 procentům veškerých aktiv všech sedmi tisíc existujících hedgeových fondů. Za Čínou nezůstávají pozadu ani další asijské státy. Japonsko mělo 875 miliard dolarů v zahraničních rezervách a následujících šest největších hráčů (Hongkong, Indie, Malajsie, Singapur, Jižní Korea a Tchaj-wan) obhospodařovalo další téměř bilion dolarů. Jestliže přebytky běžných účtů asijských zemí přetrvají v současné výši, hodnota zahraničních rezerv jejich centrálních bank dosáhne v roce 2012 částky 7,3 bilionu dolarů. Rezervy však narostou i v případě, že přebytky budou postupně klesat. V takovém případě by se zahraniční rezervy asijských ekonomik měly zvýšit na 5,1 bilionu dolarů v roce 2012.

Koncentrace škodí.

Od petrodolarových investorů se asijské centrální banky odlišují nejen koncentrací prostředků, ale hlavně složením investic. Dosud totiž většinu svých rezerv konzervativně investovaly především do amerických státních obligací a dalších dolarových aktiv, která tvoří 65 až 70 procent jejich portfolií. Tím snížily podle odhadu McKinsey dlouhodobé úrokové sazby v USA o 55 základních bodů, tedy o více než půl procenta. Jen sama Čína se postarala o 41 základních bodů (základní bod je setinou procenta – pozn.red.). Zbytek zahraničních aktiv asijských centrálních bank připadal především na eurové vládní dluhopisy.
Takové masové soustředění aktiv však vytváří pro asijské ekonomiky vysoké náklady obětované příležitosti. Studie McKinsey je odhaduje ročně na sto miliard dolarů, které by mohly národní banky získat navíc v případě, kdyby investovaly jinam. Kromě toho příliš velká koncentrace na dolarové investice vytváří nebezpečí, že při dlouhodobém poklesu kurzu měny USA utrpí asijské centrální banky významné ztráty.

Fondy jdou do rizika.

Širší diverzifikace pomůže náklady obětované příležitosti i rizika snížit, proto se vlády Číny, Jižní Koreje a Singapuru rozhodly přesunout až 480 miliard dolarů do státních investičních fondů. Vlastní suverénní fond s názvem Government of Singapore Investment Corporation má již od roku 1981 například Singapur. Tento fond spravuje aktiva ve výši 150 miliard dolarů a loni ohlásil, že hodlá jejich objem zdvojnásobit. Jižní Korea založila Korea Investment Corporation v roce 2005. V Číně vznikla China Investment Corporation (CIC), která má mít k dispozici 200 až 300 miliard dolarů. Celkově tak objem peněz v asijských suverénních fondech v blízké budoucnosti dosáhne 700 miliard dolarů. Tyto fondy přitom mohou investovat i do více rizikových aktiv. Prvním signálem v tomto směru bylo, když čínská CIC získala podíl v americkém private equity fondu Blackstone za tři miliardy dolarů.

Dlouhodobé investice.

Petrodolaroví investoři a asijské centrální banky však na globální finanční trh nepřinášejí jen nové peníze, ale i významnou změnu přístupu. Na rozdíl od tradičních hráčů, jako jsou pojišťovny, investiční a penzijní fondy, mohou s prostředky nakládat dlouhodobě a nehrozí jim riziko, že jejich investoři budou chtít průběžně vybírat kapitál. Proto mohou investovat do dlouhodobějších projektů a také více rizikových aktiv včetně hedgeových fondů a private equity firem. Toto tvrzení platí především pro petrodolarové země, ale i asijské centrální banky plánují investovat prostřednictvím suverénních fondů větší část peněz do aktiv s vyšším rizikem.

Na Ameriku zapomeňte!

Další změna pravděpodobně nastane v oblasti určení investovaných peněz. Studie McKinsey předpokládá, že v následujících letech se finančníci ze zemí těžících ropu více než dosud zaměří na trhy v Asii, na Středním východě a v dalších rozvojových zemích včetně severní Afriky. V Asii bude v důsledku vytváření vlastních suverénních fondů zůstávat i více peněz z rezerv asijských centrálních bank. Kapitálové toky mezi rozvojovými zeměmi tedy porostou a na vyspělé státy může zbýt méně peněz. Již nyní se objevují významné investice uvnitř regionu. Například telekomunikační společnost ze Spojených arabských emirátů Etisalat získala v roce 2006 za 2,6 miliardy dolarů podíl 26 procent v pákistánském telekomu Pakistan Telecommunication Company. Loni v červnu se zase Saudi Basic Industries dohodla s čínskou společností Sinopec na investici ve výši miliardy dolarů do petrochemické továrny v severní Číně. Existuje řada dalších podobných transakcí. Jestliže v současnosti roční kapitálové toky mezi státy Rady pro spolupráci zemí v oblasti Perského zálivu (Gulf Cooperation Council, GCC, sdružující Bahrajn, Kuvajt, Omán, Katar, Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty – pozn.red.) činí patnáct miliard dolarů, tak do roku 2020 mají dosáhnout 290 miliard dolarů. Růst v GCC přitom zřejmě způsobí rozvoj ekonomiky i v sousedních zemích včetně některých států severní Afriky. Navíc petrodolaroví investoři budou motorem růstu zatím omezeného trhu pro finanční produkty islámského bankovnictví (viz box 3).

Ropná šestka Studie McKinsey rozlišuje šest různých typů petrodolarových investorů:

Centrální banky. Jejich hlavním cílem je stabilizace domácích měn, nikoli maximalizace výnosů. Proto drží zahraniční rezervy především v hotovosti a v dlouhodobých dlužních státních cenných papírech zejména vlády USA. Největší prostředky má s odhadovanými 250 miliardami dolarů centrální banka Saúdské Arábie.

Suverénní státní fondy. Státní investiční fondy exportérů ropy. Jejich cílem je investovat výnosy z černého zlata do světových finančních aktiv. Proti centrálním bankám mají více diverzifikovaná portfolia sahající od cenných papírů společností obchodovaných na burze, papírů s pevným výnosem, nemovitostí, bankovních vkladů až po investice do hedgeových a private equity fondů. Největším suverénním fondem je Abu Dhabi Investment Authority s celkovými aktivy 875 miliard dolarů, dalšími například Norway Government Pension Fund nebo Russia Oil Stabilisation Fund.

Vládní investiční korporace. Na rozdíl od suverénních fondů jde o menší a více zacílené investory zaměřující se na konkrétní projekty, zatímco suverénní fondy spíše vyznávají portfoliový přístup. Mnoho z těchto korporací funguje podobně jako private equity firmy a přímo nakupují a řídí jednotlivé společnosti. Vládními investičními korporacemi jsou například společnosti ze Spojených arabských emirátů, Dubai International Capital, Istithmar a Mubadala. Istithmar například loni v září koupil za 942 milionů dolarů prodejce luxusních oděvů Barneys v New Yorku.

Velmi bohatí jednotlivci. Bohaté jednotlivce investující na globálním finančním trhu najdeme s výjimkou Norska ve všech zemích vyvážejících ropu. Tito investoři využívají finanční zprostředkovatele v Londýně, Švýcarsku a dalších finančních centrech. K nejvýznamnějším bohatým soukromým investorům patří saúdský princ Valíd bin Talál označovaný jako arabský Warren Buffet s kapitálem 20,3 miliardy dolarů. Dalšími aktivně investujícími boháči jsou Kuvajťan Násir Charafí s jedenácti miliardami dolarů, Etiopan Mohammed Amoudi a Abdal Azíz Ghurajr ze Spojených arabských emirátů, oba s asi osmi miliardami dolarů.

Státní podniky. Některé státní podniky v zemích vyvážejících ropu získávají přímo nebo nepřímo vládní peníze, které potom investují v zahraničí. To platí zejména na Středním východě, kde je velikost domácích trhů omezená. Akvizicím těchto firem se dostává značné pozornosti. Příkladem je loňské převzetí divize výroby plastů General Electric společností Saudi Basic Industries za 11,6 miliardy dolarů nebo nákup britského lodního dopravce P&O společností Dubai Ports World za 8,2 miliardy dolarů. Přitom v letech 2005 a 2006 jen státní podniky ze zemí GCC utratily za zahraniční akvizice přes sedmdesát miliard dolarů.

Soukromé společnosti. Příkladem jsou kuvajtská Mobile Telecommunication Company, National Bank of Kuwait (navzdory názvu jde o soukromou instituci – pozn. red.) či egyptská Orascom Group. Petrodolaroví investoři a asijské centrální banky zvyšují rizika pro vývoj světové ekonomiky Inflace cen aktiv. Dodatečné peníze, které přinášejí petrodolary a asijské centrální banky, mohou zvyšovat ceny některých aktiv a umožňovat až příliš velký objem půjček. Přestože studie McKinsey vznik cenové bubliny nepotvrdila, upozorňuje na možný vznik inflace u nemovitostí. Právě růst cen nemovitostí výrazně předstihl v letech 2000 až 2005 růst světového hrubého domácího produktu. Hodnota realit v rozvinutých ekonomikách se v tomto období zvýšila o třicet bilionů na sedmdesát bilionů dolarů. Navíc asijské centrální banky a petrodolary stály za historicky nejnižší hodnotou úrokových sazeb za posledních deset let. To umožnilo rozsáhlé půjčky korporacím i spotřebitelům včetně hypoték lidem se špatnou úvěrovou minulostí.

Neekonomické motivy státních investorů. Existuje domněnka, že asijské centrální banky a petrodolarové státní fondy mohou sledovat i politické motivy. To by mohlo snížit tvorbu hodnoty v cílových zemích, a také zkreslovat tržní signály zaručující efektivní fungování finančních trhů. Navíc vlády a regulátoři trhu z USA a Evropy sledují s obavami, že v jejich významných domácích společnostech získávají vliv státní investiční fondy z jiných zemí. Například může vznikat riziko, že motivem akvizice není maximalizace zisku, ale omezení konkurence pro firmy ze zemí původu kapitálu nebo získání nových technologií. Proto vzniká tlak na zvýšení míry informovanosti ze strany těchto nových investorů. Jako model může sloužit vládní norský penzijní fond The Government Pension Fund, který jako jediný suverénní petrodolarový fond zveřejňuje složení portfolia.

Šaría po evropsku Dynamicky rostoucí součást finančního trhu představují islámské finanční produkty, které jsou v souladu s islámským právem šaría. Na konci roku 2006 trh islámských finančních produktů dosahoval hodnoty 500 miliard dolarů – šlo většinou o vklady v bankách a investiční fondy. Asi sedmdesát miliard dolarů tvořily islámské dluhopisy s názvem „sukuk“. Jejich objem se přitom během posledních čtyř let ztrojnásobil. Přitom podle odhadu ratingové agentury Standard & Poor's dosáhne do roku 2010 objem vydaných sukuků hodnoty 170 miliard dolarů a hodnota celého trhu islámských finančních produktů asi čtyř bilionů dolarů. Proto začíná být islámské finančnictví zajímavé i pro společnosti z nemuslimských zemí. Například britské banky se staly průkopníky inovací pro islámské finanční produkty. Britský úřad pro dohled nad finančním trhem udělil licenci instituci s názvem European Islamic Investment Bank, která se bude zabývat vytvářením západních investičních nástrojů v souladu se šaríou. Navíc i nemuslimští věřitelé začínají získávat kapitál prostřednictvím islámských dluhopisů. Ty vydaly například společnosti Asian Development Bank, Nestlé a německá spolková země Sasko-Anhaltsko.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče