Kuponoví baroni: do nebíčka i do peklíčka

02. května 2006, 00:00 - MARTINA MARTINOVIČOVÁ, PETR BÝM, ERICH HANDL, DUŠAN ŠRÁMEK
02. května 2006, 00:00

PŘÍBĚHY PRIVATIZAČNÍCH HRÁČŮ Před patnácti lety vypukla kuponová privatizace. V červnu 1991 bylo založeno Centrum kuponové privatizace a v červenci zahájilo celou akci vydáním seznamu podniků. První vlna pak vypukla v říjnu. Výsledky kuponovky jsou dnes dobře známy, co ale dělají její aktéři?

PŘÍBĚHY PRIVATIZAČNÍCH HRÁČŮ Před patnácti lety vypukla kuponová privatizace. V červnu 1991 bylo založeno Centrum kuponové privatizace a v červenci zahájilo celou akci vydáním seznamu podniků. První vlna pak vypukla v říjnu. Výsledky kuponovky jsou dnes dobře známy, co ale dělají její aktéři? Někteří zbohatli, jiní chodí po soudech nebo jsou dokonce ve vězení.

Největší česká reality show - kuponová privatizace - vytvořila zvláštní druh podnikatele - kuponového magnáta. Stát se jím bylo poměrně jednoduché. Žádné licence, žádné podmínky, stačila registrace na ministerstvu financí. Jedinou věcí, kterou úředníci požadovali, byl milion korun na bankovním účtu. „Nikdo ale neprověřoval, zda ty peníze jsou skutečné - stačilo půjčit si je na jeden den a ukázat bankovní výpis. Byly to zřejmě nejliberálnější podmínky v celé historii finančního podnikání,“ říká jeden z iniciátorů kuponovky Dušan Tříska. Tak tehdy vzniklo během pár týdnů několik stovek investičních fondů.

Kdo je zakládal? Z velké části to byly banky, z toho jen jedna zahraniční - rakouská Creditanstalt. Vedle nich pak soukromé osoby. „Podnikaví lidé všeho druhu, i ti, kteří byli aktivní za komunistického režimu. Lustrační zákon se vztahoval pouze na státní správu. Mohu si sice myslet, že se měl vztahovat i na podnikatelskou sféru, ale Federální shromáždění bylo tehdy jednoduše proti. Je nutné si však uvědomit, že komunistů bylo přes milion, nešlo je jen tak vystřelit na Měsíc,“ říká další ze známých privatizačních postav, ekonom Tomáš Ježek.

„Mezi kuponovými hráči byli jak bývalí členové Státní plánovací komise, tak mladí lidé nepoznamenaní minulým režimem,“ doplňuje ho Tříska. „Ze soukromých fondů byli nejagresivnější Harvard, PPF a Expandia. To byly společnosti založené mladými kluky, kteří do toho šli s velkým elánem a nasazením,“ tvrdí Tříska. A vedle nich šli do hry další dravci - herci, zpěváci, emigranti, bývalí funkcionáři i celkem obyčejní lidé, kteří se nebáli rizika.

Jak dopadly obě privatizační vlny, je známo. Rozdělil se majetek za 430 miliard korun, celkem se jednalo o akcie 2300 podniků. Získalo je více než osm milionů lidí. I obyčejný smrtelník na tom mohl vydělat, při špičkových burzovních cenách roku 1994 se daly akcie za jednu kuponovou knížku prodat až za půl milionu korun. Většina lidí, kteří investovali s fondy, však získala okolo deseti tisíc, mnozí nedostali nic. Ale jak dopadli kuponoví magnáti?

JISTOTA DESETINÁSOBKU

Nejviditelnějším byl po dlouhá léta šéf Harvardských fondů Viktor Kožený. Stal se legendou s přívlastky vizionář a hybatel kuponové privatizace, ale také zloděj, podvodník a pirát z Prahy. „Měli jsme s ním smůlu, byl to od první chvíle lidsky neuvěřitelně nepříjemný člověk. Naštval každého, koho potkal,“ vzpomíná Tříska.

Kožený se vrátil z emigrace v USA hned počátkem devadesátých let, a to se znalostmi získanými studiem na Harvardské univerzitě a zkušenostmi z kapitálových trhů. Do hry vstoupil hned s několika fondy, které řídila jeho společnost Harvard Capital & Consulting. Ale hlavně s barnumskou reklamou a se slavným sloganem „Jistota desetinásobku“, který zabral. Své body Koženému svěřilo 800 tisíc držitelů investičních kuponů. Záhy se ukázalo, že sliby desetinásobného inkasa z kuponové knížky, tedy zhruba 10 000 korun, nebyly nijak přehnané. Tím spíše, že Kožený investoval nikoli do vybraných podniků, ale rovnoměrně napříč celým trhem.

Nicméně s jídlem roste chuť a Kožený se spojil s dalšími, nepříliš renomovanými investory (třeba Michaelem Dingmannem) a začal skupovat celé skupiny podniků - přitom se ovšem choval k penězům fondů jako ke svému osobnímu majetku. Stížnosti se množily a začala i soudní řízení - Kožený byl odsouzen například za to, že neoprávněně „svým“ fondům účtoval takřka sedm milionů dolarů za inzerci, ovšem tu měl podle soudu platit z běžných poplatků za správu fondů. Od Koženého se také postupně začaly odtahovat i politické elity, a tak v polovině devadesátých let opouští Česko. Jeho novým bydlištěm se staly Bahamy, kde ovšem pobývá jako irský občan. A pokračoval v podobném stylu: zjevně rizikové, ale nikoli nereálné projekty doprovázel okázalými soukromými večírky za miliony korun (z Česka v roce 1995 údajně odjížděl s majetkem 200 milionů dolarů).

A zase uspěl. Především v USA získal takřka půl miliardy dolarů na nákup ázerbajdžánské státní ropné společnosti. Ta nakonec vůbec nebyla k prodeji a proti Koženému se objevily žaloby i v USA. Bahamský exil, který ho dobře chránil před českou justicí, se najednou ukázal nespolehlivý. Dnes je Kožený už několik měsíců v bahamském vězení a čeká na rozhodnutí tamějšího soudu: nikoli o vině, ale o vydání do USA, kde čelí žalobě z úplatkářství.

„Potměšile doufám, že ho nakonec odsoudí Američané za korupci. Ale zároveň vidím, že to obvinění je vykonstruované. Azerbajdžán je jednou z nejzkorumpovanějších zemí světa. To ti Američané, kteří Koženému dávali peníze na investice, přeci museli vědět už předtím,“ říká Tříska. A překvapivě si myslí, že v Česku Viktor Kožený nekradl. „Tvrdím, že neokradl ani jediného účastníka kuponovky. Než stačil vyplatit všechny podíly, tak mu soudy zmrazily majetek a byla proti němu rozpoutána kampaň. Přesto však splnil své závazky ve velkém rozsahu,“ prohlašuje.

Jiného názoru je ale Tomáš Ježek: „I v době, kdy byl Kožený vychvalován Václavem Klausem, jsem před ním v televizi varoval. Falešným mýtem je, že svou kampaní, která přilákala velké množství akcionářů, zachránil kuponovou privatizaci. Kdyby jich bylo méně, na jednoho by připadl větší podíl a proces koncentrace majetku by pak netrval tak dlouho,“ míní.

NEJBOHATŠÍ ČECH

Když byl Viktor Kožený na vrcholu své kariéry, nebylo toho ještě moc slyšet o Petru Kellnerovi. Před patnácti lety spoluzaložil skupinu PPF a také začal hrát o kupony. Pro první vlnu měla PPF čtyři fondy, které v květnu 1993 převzaly akcie podniků v nominální hodnotě necelých pěti miliard korun. Pro druhou vlnu založila dva fondy - Český UPF a Moravskoslezský UPF. Firma poté dala slib, že od každého z akcionářů fondů, který o to požádá, odkoupí jeho akcie za jedenáctinásobek vložené částky. Tento slib dodržela, i když ti, kteří neprodávali rychle, vydělali nakonec až třicetinásobek.

„Z těch soukromých velkých hráčů jen PPF přežila všechna ta vlnobití, která se přehnala touto zemí,“ hodnotí Dušan Tříska. A sám Petr Kellner? Jako vůbec první Čech pronikl nedávno do žebříčku nejbohatších lidí planety - se jměním ve výši tři miliardy dolarů (asi 75 miliard korun) se podle časopisu Forbes umístil na 224. místě. Ačkoliv PPF začínala se svými investicemi v České republice, velkým zdrojem výnosů pro ni bylo Rusko. Založené Fondy Petra Velikého a další výrazně pomohly k růstu jejího majetku a další expanzi v zahraničí. Kellner nyní spoluvlastní také Českou pojišťovnu, e-Banku či společnost Home Credit. Na rozdíl od Viktora Koženého je to vážený občan a bohatý muž.

SUCHÁNEK, KOCÁB, KRATOCHVÍL

Ne všichni si mnou ruce jako Kellner. Řada podnikatelů se později dostala do vleklých soudních sporů, ať už s akcionáři svých fondů, konkurencí nebo managementem spravovaných podniků. Prototypem takového případu je Jan Suchánek, respektive „jeho“ fondy YSE (Yan Suchanek Engineering). „Z těch fondů, za kterými nestály banky, a které dikům nic neslibovaly, jsme byli možná nejúspěšnější,“ tvrdí dnes Suchánek. „Nebylo to ale snadné, po prvních třech kolech první vlny naši konkurenti už všechny body realizovali a my stále nic. Stálo mne to hodně nervů, ale nakonec to vyšlo,“ dodává. Kdo totiž nakupoval v pozdějších kolech, získal akcie levně. „Oproti bankovním fondům jsme nakupovali třikrát efektivněji, myslím, že jsme byli výrazně lepší i než Harvardi či PPF,“ hodnotí strategii YSE fondů jejich zakladatel. Všechno se zdálo být v nejlepším pořádku. Fond získal majetek v hodnotě několika miliard korun a v druhé vlně si nevedl o nic hůře. Jenže dnes už je Suchánek ve zcela jiné situaci - hlavní náplní jeho pracovního dne je příprava nebo účast na řadě složitých soudních sporů, v nichž figuruje buď on sám nebo firmy, které řídil (více na straně 18).

Dalšími známými postavami, které čekaly vleklé soudy, byli hudebníci Michael Kocáb a Martin Kratochvíl. V roce 1991 založili investiční fond Trend a malovali si růžovou budoucnost bohatých kapitalistů. Jenže vše bylo jinak. Fond později prodali Miroslavu Hálkovi, který podle obvinění soudu připravil Trend v průběhu devadesátých let celkem o 1,4 miliardy korun. Týkalo se to prý i akcií obchodního domu Kotva, které skončily na účtu kyperské společnosti Forminster Enterprises. Fond proto skončil v roce 2000 v konkurzu.

Na Kratochvíla a Kocába poté překvapivě podal trestní oznámení správce konkurzní podstaty jejich bývalého fondu. Vinil je z vyvedení téměř půl miliardy korun. Oba umělce osvobodil soud až loni, kdy trestní oznámení odložil.

SPEKULANT NEMUSEL MÍT ANI FOND

V kuponovce se dokonce objevili investoři, kteří se ani neobtěžovali se zakládáním fondu. „Spočítal jsem si, že bych musel mít několik milionů na vznik fondu, tak jsem nakupoval knížky -načerno,“ říká Josef Novák z Prahy. Jméno je ovšem pozměněno, dodnes se totiž bojí, že by kvůli porušení zákona o investičních fondech mohl být popotahován. „Vím, že jsem ten zákon obešel, ale nikoho jsem neokradl, ani stát, ani své „klienty,“ tvrdí. Kuponové knížky vykupoval dva roky před vstupem privatizovaných podniků na burzu za osm tisíc korun. K ceně dospěl vydělením majetku privatizovaných podniků počtem diků. „Když se to vezme jenom podle ceny kuponové knížky, vydělal každý, kdo mi ji prodal, sedm set procent,“ říká.

Nápad na skoupení kuponových knížek dostal ještě před zahájením první vlny. „Prvním problémem, který jsem musel řešit, bylo sepsání smluv o koupi knížky. Ze zákona se totiž nedala prodat, a bylo nutné sepsání smlouvy o převodu akcií z účtu jejího majitele na můj účet. Až do konečného převodu akcií na můj vlastní účet hrozilo riziko, že by si to mohli prodávající rozmyslet a své akcie prodat ještě před tím, než by byla celá transakce dokončená,“ popisuje své obchody Novák.

Během první vlny tak skoupil několik desítek knížek. I když sledoval pravidelně všechny informace o kurzech kuponových bodů a stavu privatizovaných podniků, nakonec se rozhodl podle svého uvážení. „A dobře jsem udělal, ve finále jsem realizoval všechny kupony,“ chlubí se.

S jídlem roste chuť, a tak do druhé vlny šel již Josef Novák s několika stovkami knížek. „To už bylo větší sousto. Byly to nervy, protože jsem s asi polovinou kuponových knížek čekal až do pátého kola. Do té doby byl pořád převis,“ vzpomíná. Nespal ale ani stát. „Kvůli tažení proti »spekulantům« jsem nikde nemohl najít registrační místo v RM-systému, kde by mi investované body na účtech majitelů knížek převedli na můj účet. A to i přes skutečnost, že jsem měl k těmto převodům plné moci. Nakonec se mi to podařilo na jednom malém registračním místě v Praze,“ dodává.

Časově prý ale bylo nejnáročnější objíždění všech registračních míst po celé republice, odkud byli jednotliví vlastníci knížek. Novák si najal řidiče, s nímž celou republiku objížděl, protože na každém jednotlivém registračním místě, kde byl „jeho“ dik zaregistrován, musel předat plnou moc, aby výpisy chodily přímo jemu, a ne majiteli kuponové knížky. Stejně jako řidiče měl Novák najaté i lidi po celé republice, kteří mu knížky skupovali od jednotlivých držitelů.

A kolik mu celá kuponovka nakonec vynesla? Konkrétní být nechce, ale hovoří o několika desítkách milionů korun. Celá privatizace ho natolik chytla, že dnes na cizí účty investuje na americké burze. A zase načerno, protože zákony tento způsob investování nepovolují.

ŠESTILETÝ KRÁL SIS

S investičními body si nehráli jen podnikatelé, ale také manažeři bankovních fondů. Také oni představují nesourodou skupinu úspěšných a neúspěšných. Někteří pokračovali v kariéře, jiní odešli do soukromí. Například druhé největší firmě svého druhu v zemi - Spořitelní investiční společnosti (SIS) po celých šest let kraloval jediný muž - Miroslav Stehlík. Ze svého postu odešel až poté, co Českou spořitelnu, matku SIS, koupila rakouská Erste Bank.

Stehlík se ve svých 58 letech vrátil zpět ke své původní profesi. Stal se zaměstnancem elektrárenské společnosti ČEZ. Další mág českého kuponového byznysu - Josef Horák, dlouholetý generální ředitel První investiční a poté náměstek generálního ředitele IPB -setrval ve službách firmy téměř deset let. Poté odešel do soukromí věnovat se majetku získanému v restituci. A svému největšímu koníčku - lesnictví. Stalo se tak poté, co centrální banka uvalila na IPB nucenou správu, a ta posléze přešla pod křídla ČSOB.

ÚSPĚŠNÝ LET

Byli i manažeři, kterým kuponovka posloužila jako start pro další úspěšný let. Například místopředseda představenstva Investiční společnosti Creditanstalt Michal Větrovský. Začal svoji pracovní kariéru v ČSOB, stal se ovšem známým až v Creditanstaltu. Poté, co tuto společnosti převzala Agrobanka, zamířil jako náměstek a člen představenstva do České pojišťovny, kde si vysloužil pověst odborníka na obchody s finančními deriváty.

Odtud se přesunul do slavného „privatizačního“ představenstva Komerční banky, kam zamířil za svým kamarádem Radovanem Vávrou (dokonce se spekulovalo o tom, že šéfem banky měl být sám Větrovský). V souvislosti s privatizací Komerční banky do rukou fracouzské Societé Générale z postu odešel a zamířil do mezinárodní investiční banky Guttmann.

V kuponové privatizaci také začala stoupat hvězda Petry Wendelové. Ta po vzoru své matky přednášela statistiku na Vysoké škole ekonomické, odkud si ji vytáhl Kožený. Wendelová si získala brzo respekt odborné veřejnosti. Od Harvardů odešla však ještě dříve, než došlo na odplynutí majetku fondů. V kariéře pak pokračovala v makléřské a poradenské firmě Credit Suisse First Boston a později v Ernst and Young.

 KUPONOVÁ PRIVATIZACE V ČÍSLECH 1. vlna (pět nabídkových kol mezi květnem a prosincem 1992); zúčastnilo se 8,56 milionu občanů ČSFR a 429 investičních fondů; nabídnuto 1491 podniků s účetní hodnotou 277,7 miliardy korun. 2. vlna (šest nabídkových kol od března do prosince 1994); zúčastnilo se 6,17 milionu českých občanů a 353 fondů; nabídnut majetek 861 podniků s účetní hodnotou 149,3 miliardy korun.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče