Kup si mě!

26. června 2008, 18:18 - Karel Hvížďala
26. června 2008, 18:18

Indiskrétní snímky dvou známých žen vyvolaly charakteristické reakce

V minulých dnech jsme mohli vidět dvě sporné, sice odlišné, ale přec podobné fotografie a v souvislosti s nimi číst dvě diskuse na shodné téma. Bulvární deník Aha!, který vydává v Česku Ringier, otiskl ve čtvrtek 12. června 2008 na první stránce fotografii nahé herečky Jiřiny Bohdalové na balkoně tureckého hotelu, kde byla na výletě celebrit. A o týden dříve, 5. června, otiskl prestižní německý renomovaný týdeník Die Zeit na titulní straně svého barevného magazínu fotografii paní kancléřky Angely Merkelové v koupelně, kde je zabalená v bílém ručníku a fénuje si vlasy. Obě fotografie představují zásah do privátní sféry, ale zajímavější než tyto fotografie je již zmíněná diskuse, která se na toto téma vede. Jedno mají ale snímky společné: je zřejmé, že už nejde o věrohodnost ani etiku, ale pouze o pozornost. Snímky a titulky mají do světa vykřikovat: Kup si mě!
U nás se v souvislosti s fotografií sedmasedmdesátileté paní Bohdalové z Turecka hovoří hlavně o tom, že ve Spojených státech by nikdo takovou fotografii neotiskl, jak napsal Miloš Čermák v Lidových novinách, protože by to mohlo odpuzovat čtenáře od snídaně. V MF Dnes zase volal advokát Václav Vlk po tom, že by měla paní Bohdalová podat žalobu a noviny Aha! by jí měly zaplatit vysokou sumu jako zadostiučinění. Zároveň by dotyčná měla žádat morální satisfakci, a to vyžadovat otištění nahých fotografií zodpovědných redaktorů a vydavatelů. Prý by tak měla učinit už jen proto, abychom se od nich u soudu dozvěděli, proč je jejich soukromí svaté. Daniel Köppl, šéfredaktor časopisu Marketing a média, zase vyčítal paní Bohdalové, že po zveřejnění reagovala moc emocionálně, místo aby věc srazila do propadliště dějin humorem a ironií. Reakce jsou vlastně podobně bulvární jako přístup redakce Aha!. Paní Bohdalová se ale soudit nebude, jen její advokáti (Lžičař a Kříž) odeslali dopis Michaelu Ringierovi, který kromě bulváru vydává v Německu velice nóbl časopis zabývající se politickou kulturou Cicero a sám vystupuje jako kultivovaný sběratel starých obrazů. Chtějí ho na chování jeho zaměstnanců alespoň upozornit.
Věcně u nás doma na kauzu reagoval jen advokát Tomáš Sokol v Hospodářských novinách, kde napsal: „Právo na čest a důstojnost či právo na soukromí porušují některá média zcela běžně. Takže tu na jedné straně máme ústavu a zákon, právní předpisy, které zmíněné hodnoty mají chránit. A na straně druhé ty, kteří na to srdečně a veřejně kašlou. Zřejmě díky tomu, že společnost nedokáže nebo nechce problém efektivně řešit.“ To je skutečně vážný problém a nebezpečná diagnóza společnosti.
Úplně jinak se o problému diskutuje v sousedním Německu. Už i proto, že Die Zeit diskusi vyprovokoval, a tím problém předjímal, aby upozornil na jeho nebezpečí. Otiskl inscenované fotografie s názvem Paparazzi. Snímky dvojníků známých osobností od fotografa Christiana Lesemanna, na nichž kromě zmíněné Angely Merkelové v koupelně najdete fotbalového brankáře Olivera Kahna ve spodkách, jak si žehlí košili, či papeže hrajícího si na zahradě v lehátku s gameboyem. Z obsáhlého článku či spíše eseje vyplývá celkem jednoznačně, že za zveřejňováním podobných fotografií není jen snaha uspokojit u lidí voyeurismus, který způsobil anglické princezně smrt a řadě osobností problémy. Známé jsou přece i fotografie bývalého francouzského prezidenta Chiraka v sepraných spodkách či princezny Diany ve spodním prádle v posilovně. Německý bulvár Bild, který má náklad téměř čtyři miliony výtisků, ČTK potvrdil, že by takové fotografie také zveřejnil, a anglický The Sun, jehož se prodá v Anglii denně 3,2 milionu exemplářů, by dle agentury učinil totéž.
V čem je tedy rozdíl mezi dikusí, kterou vedeme my a kterou vedou Němci? Hlavně v tom, že my se necháme každou provokací vyprovokovat k tomu, že začneme odpovídat na stejně nízké úrovni a kromě Tomáše Sokola míjíme podstatu. V Německu se píše: všechny takovéto fotografie jsou vzkazem prominentům, hvězdám a celebritám, že publikum už nechce být dál podváděno PR agenturami, tiskovými manažery, spindoktory a vizážisty, kteří vytvářejí umělý obraz svých svěřenců a novou, digitální krásu. Lidé na fotografiích, které se dostanou na veřejnost, nemají vrásky, mateřská znaménka, váčky pod očima, mají zkrášlené koutky úst, umělý lesk v očích, dodatečně vybělené zuby, ženy zvětšená ňadra a sametovou pokožku bez flíčků.
Bohužel v účinku se však dle psychologů všichni tito specialisté mýlí. Čím víc se používá digitální krásy a čím víc se cenzuruje skutečnost, tím větší je zájem o fotografie od paparazzi fotografů. A to platí i v Česku. Horší je, že vinou nefungující justice si u nás každý postižený musí pomoci sám, jak napsal Tomáš Sokol.
Naše nebezpečí jsou tedy dvě: neschopnost hlubší a podstatnější sebereflexe a slabá vůle k zabezpečení řádného fungování státu. Bohužel ale i renomovaný Die Zeit ve svém boji za opravdovost fotografií se stal trochu nedůvěryhodným, když na titulu nepřiznal, že nejde o paní kancléřku, ale dvojnici: rovněž lákal čtenáře podvodem. Dopouštěl se vlastně téhož, co vyčítá tvůrcům „digitální krásy“. Nejserióznější listy dnes proto za slovo foto dávají do závorky buď M, aby upozornili, že jde o montáž, nebo D, že jde o dvojníka.
Sociologové v této souvislosti hovoří ale i o tom, že za tento masivní posun v manipulaci s obrazem nemůže jen digitální věk, ale vůbec změna reality: dnešní svět je mnohem abstraktnější než dříve. V šedesátých a sedmdesátých letech bylo možné fotografovat studentské protesty a zabývat se sociální fotografií a záběry ztvárňovaly realitu. Jenže jak je možné vyfotografovat globalizaci, nanotechnologie a vůbec celou technologickou proměnu světa? Už i města jako Šanghaj na nás dělají dojem virtuálních konglomerátů.
Hlavní paradox je ale v tom, že díky tomu, že se média vyvázala z kulturního provozu a jsou už jen čistým byznysem, vytvářejí umělý svět i svými texty, a tím po neautentických fotografiích přímo volají. Sama média mohou za to, co kritizují. A kdo se chová jinak, je považován za emigranta: utíká z trhu.
Taky bychom mohli říci: fotografie jsou věrohodné vždy stejně jako časopisy a noviny, v kterých vycházejí. A dnešní média, aby se dobře prodávala, realitu neúnosně zjednodušují, protože si nemohou dovolit spotřebitele zatěžovat.
Život se proměnil v piktogram. Nové obrazy provokují nové obrazové zvyklosti a ty zase podněcují, vznik dalších nových obrazů. Tento řetězec nakonec může vyvolat v lidech nevoli, která zase způsobí návrat k realitě. Snad. Potřeba neustálé změny je dle sociologů naše jediná naděje, zvlášť proto, že se stává stále více intenzivní.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče