Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Šlechtic vpravdě renesanční

16. prosince 2011, 07:35 - Robert Šimek
16. prosince 2011, 07:35

Český šlechtic, diplomat, spisovatel a hudební skladatel byl jednou z nejvšestrannějších osobností přelomu 16. a 17. století. Napsal knihu Cesta z Království českého do Benátek, po bitvě na Bílé hoře ale upadl v nemilost a roku 1621 byl jako jeden z 27 českých pánů popraven na Staroměstském náměstí.  

Foto: Flickr.com

„Ach, můj milý Bože, jaké země jsem projel, v jakých nebezpečenstvích býval, za kolik dnův chleba nevídaje, a ze všeho mi můj milý pán Bůh pomohl; a nyní ve své milé vlasti nevinně umříti musím. Odpustiž pane Bože mým nepřátelům!“ Tato slova pronesl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic těsně před smrtí na popravišti. Bylo mu tehdy 57 let a za život toho stihl opravdu hodně. Bojoval s Turky, navštívil Svatou zemi, působil na dvoře Rudolfa II. a účastnil se stavovského povstání. K tomu navíc psal a komponoval. Z jeho hudebního díla se sice dochoval jen zlomek, přesto je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů české vrcholné renesance.

Tyrolská výchova

Narodil se roku 1564 na hradě Klenová v západních Čechách. Základní vzdělání získal v Plzni a ve 12 letech odešel na otcovo přání do Innsbrucku, kde se stal pážetem na dvoře arciknížete Ferdinanda III. Tyrolského. Tento syn císaře Ferdinanda I. byl přísný katolík, ale také velký příznivec vědy a umění. Kryštof Harant na jeho dvoře získal široké humanistické vzdělání a poznal zde také své budoucí kulturní vzory. Naučil se latinsky, řecky, německy, italsky, španělsky a problém mu nedělala ani francouzština a hebrejština. Velké znalosti získal i v zeměpise, historii, literatuře, právu, vojenství a především v hudbě, která se stala jeho velkým koníčkem.

Roku 1579 doprovázel Ferdinanda Tyrolského do Benátek a o šest let později se s výpravou, která vezla Rudolfovi II. Řád zlatého rouna, vrátil do Čech. V té době mu zemřel otec a brzy také matka, spolu s bratry se proto ujal správy rodinných statků. Roku 1588 se oženil s Evou Kateřinou Černínovou z Chudenic. Odstěhoval se k její rodině do Touškova, kde se manželům narodily děti Lidmila Kateřina a Vilém Humprecht.

Cesta do Svaté země

Roku 1593 se Harant zapojil do války s Turky. V poli strávil čtyři roky a jako poručík menšího oddílu prokázal velkou zdatnost i vojenský talent. Do Touškova se vrátil roku 1597, rodinné pohody si ale neužil. Jeho žena zemřela na mor a obě děti si k sobě vzala její sestra do Plzně.

Možná i pod vlivem této události se tehdy třiatřicetiletý šlechtic rozhodl uskutečnit cestu do Svaté země, o které už předtím dlouho uvažoval. Se švagrem Heřmanem Černínem a jeho sluhou se v dubnu 1598 vypravili na cestu do Benátek. Odtud vypluli přes Krétu na Kypr a dostali se až do palestinské Jaffy. Na oslech se pak vydali do Jeruzaléma, kde navštívili svatá místa, včetně Božího hrobu. Odtud se vypravili na horu Olivetskou, do Jericha, k Mrtvému moři, do Betléma a k řece Jordánu.

Jejich další cesta vedla do Egypta. Do Gazy šli pěšky, pak se nalodili na člun, který je odvezl do delty Nilu. Odtud odpluli do Káhiry a poté se s karavanou vydali k Suezu a Rudému moři. Putování ovšem nebylo snadné a šlo při něm často o život. Při návratu z hor Sinaj a Oreb výpravu přepadla skupina Arabů a čeští šlechtici jen zázrakem vyvázli bez zranění. Z Káhiry odjeli na mezcích do Alexandrie, odkud se pak vydali zpět do Benátek. Heřman Černín zde zůstal, Kryštof Harant pokračoval do Plzně za dětmi. Dostal se k nim v říjnu 1599, děti ale ještě téhož roku také podlehly moru.

V Rudolfově přízni

V Plzni se Harant osobně seznámil s Rudolfem II., který zde nějaký čas pobýval. Císař ho za jeho zásluhy povolal ke dvoru, udělil mu titul tajného rady a roku 1601 ho jmenoval svým komorníkem. V té době ovšem vrcholila Rudolfova psychická nemoc, proto trvalo tři roky, než všechna jmenování vešla v platnost.

Roku 1603 se Harant podruhé oženil. Vzal si Barboru, vdovou po Karlu Škopkovi z Bílých Otradovic a na Pecce, čímž získal polovinu hradu Pecka nedaleko Jičína. Jeho dvorský plat mu na údržbu přilehlého panství jen stěží stačil, několikrát proto žádal také o zapůjčení některých vysokých úřadů, například o novoměstské hejtmanství v Praze. Úspěšný ale nebyl, protože se Rudolfovým rádcům zdál málo nábožensky pevný.

Věnoval se tedy hlavně psaní a dával dohromady svůj cestopis, který pak roku 1608 vyšel pod typicky renesančním názvem „Putování aneb Cesta z Království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země Judské, a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a svaté panny Kateřiny, v pusté Arábii ležící“. Harant ho vydal vlastním nákladem a u císaře si vyžádal zákaz přetisků kýmkoli jiným.

Z Pecky do Madridu

Harantova druhá žena Barbora, se kterou měl dceru Rozinu Alžbětu, zemřela roku 1607 při porodu i s druhým dítětem. Roku 1609 se proto Kryštof Harant potřetí oženil, tentokrát s Annou Salomenou Hradišťskou z Hořovic. Z tohoto manželství měl syny Jana Viléma, Leopolda Jiřího, Václava Rudolfa a dceru Sybilu. Anna Salomena byla navíc výborná obchodnice, roku 1612 dokonce odkoupila zbývající část Pecky a rodina tak konečně mohla využívat celý hrad.

Během vpádu pasovských vojsk do Čech roku 1611 stál Harant na straně Rudolfa II. a věrný dvoru zůstal i za panování jeho bratra Matyáše. Stal se dokonce dvorním radou, po čase byl ale ze všech funkcí odvolán a bez odpovídající penze propuštěn. Vrátil se na Pecku, kterou nechal renesančně přestavět a v následujících letech se zde věnoval převážně hudební tvorbě.

Do zahraničí se vydal ještě jednou. Roku 1614 byl císařem Matyášem vyslán do Španělska, aby tam odevzdal Řád zlatého rouna z pozůstalosti Rudolfa II. Dostal se až do Madridu, kde při audienci splnil tento úkol. Poté se vypravil do Santiaga de Compostella a na zpáteční cestě znovu navštívil oblíbený Innsbruck.

Hurá na Vídeň!

Roku 1618 přišel v Harantově životě zásadní zlom. Přešel totiž od katolické víry k protestantské, což byl pravděpodobně důsledek náboženského vývoje, kterým procházel už od cesty do Palestiny. Přidal se na stranu českých stavů proti vládě Habsburků a roku 1619 byl jmenován vojenským komisařem.

Když se Jindřich Matyáš Thurn rozhodl zaútočit na Vídeň, Harant se stal velitelem jeho dělostřelců. Thurn měl jen zhruba 15 tisíc mužů, což na dobytí rakouské metropole nestačilo, počítal ale s tím, že se k němu přidají hornorakouští stavové. Češi dorazili k Vídni v červnu 1619, k žádné vojenské podpoře ale nakonec nedošlo. Stavovské dělostřelectvo mělo jen 10 děl, žádná obléhací. Přesto se Harantova střelba stala pověstnou, dokonce se prý trefoval do oken císařského hradu. Cíl ovšem splněn nebyl a Vídeň bez problémů odolala.

Po návratu do vlasti se Harant zúčastnil generálního sněmu a hlasoval také pro volbu Fridricha Falckého českým králem. Po jeho korunovaci v listopadu 1619 byl jmenován královským komorním a dvorním radou a poté prezidentem České komory.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564–1621)

Narodil se roku 1564 na Klenové v rodině drobného šlechtice Jiřího Haranta. Od 12 let byl vychováván v Innsbrucku, kde získal široké humanistické i hudební vzdělání. Po návratu do Čech bojoval čtyři roky proti Turkům a roku 1598 se vydal na cestu do Svaté země. Od roku 1601 působil na dvoře Rudolfa II. a později i jeho bratra Matyáše. Roku 1614 byl vyslán s diplomatickým poselstvím do Španělska, z habsburských služeb ale brzy vystoupil a připojil se ke stavovskému povstání. Po bitvě na Bílé hoře byl zatčen a 21. června 1621 popraven. Napsal knihu Cesta z Království českého do Benátek a byl autorem řady hudebních skladeb, z nichž se dodnes dochovaly dvě moteta a jedna mše.

S hlavou na špalku

Bitvy na Bílé hoře roku 1620 se osobně neúčastnil. Po jejím skončení proto počítal s tím, že jeho potrestání nebude přísné. Na základě císařova nařízení byl ale začátkem roku 1621 zatčen a uvězněn spolu s dalšími vůdci stavovského povstání na Pražském hradě. Od března zasedal mimořádný hrdelní soud, který připravil rozsáhlou obžalobu. Harantova vina podle ní spočívala v tom, že porušil přísahu danou císaři, podílel se na volbě Fridricha Falckého, přijal od něho úřad prezidenta České komory, zúčastnil se Thurnova tažení do Rakous a dal střílet do oken císařova sídla. Harant se sice hájil, soud ale jeho argumenty nepřijal a v sobotu 19. června vynesl stejně jako u dalších obžalovaných rozsudek smrti.

Následujícího dne byli všichni odsouzenci shromážděni na Staroměstské radnici. Ve skutečnosti to nebylo 27 českých pánů, ale pouze tři páni, sedm rytířů a 17 měšťanů. V pondělí 21. června v pět hodin ráno ohlásila dělová salva začátek popravy. První byl z vězení vyveden hrabě Šlik, po něm Václav Budovec. Harant přišel na řadu jako třetí a kat Mydlář jedinou dobře mířenou ranou meče ukončil jeho život. Tělo i s hlavou bylo poté odvezeno na Pecku, kde byl pohřben.

Zpět do řady

Většina majetku Kryštofa Haranta byla následně zkonfiskována, Pecku se ale vdově Anně Salomeně podařilo udržet. O čtyři roky později se provdala za manželova švagra a někdejšího společníka z asijské cesty Heřmana Černína. Ten byl ovšem během stavovského povstání velkým odpůrcem protestantů a jejich popravu vítal. Rodina se vrátila ke katolické víře a synové byli dáni na výchovu k jezuitům, přestože to Harant před smrtí výslovně zakázal.

Jeho synovec Kryštof Vilém přešel v závěru třicetileté války k Habsburkům a završil oslnivou kariéru jako císařský generál. Roku 1680 brutálně potlačil povstání sedláků, shodou okolností nedaleko Bezdružic. Když jím řízená komise poslala na popraviště desítky odsouzených, dostalo jméno Harant v češtině onen hanlivý význam, který má dodnes. Kryštofovým pravnukem Františkem Pavlem roku 1728 rod vymřel po meči.

 

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče