Kryptokoalice

14. srpna 2009, 20:01 - Petr Nováček
14. srpna 2009, 20:01

Uzavírání skrytých koalic zamlžuje, kdo je kdo, a komplikuje voličům orientaci

Rodí se jako houby po dešti. Vypadají jako koalice, ale nejsou to koalice, nýbrž „strategická partnerství“. Nejprve je uzavřela TOP 09 s hnutím Starostové a nezávislí (STAN). Následovaly Strana zelených ve spolku se Stranou pro otevřenou společnost (SOS), KDU-ČSL s Evropskou demokratickou stranou (EDS) a posléze „trojspolek“ Věcí veřejných (VV), Sdružení nezávislých kandidátů – Evropských demokratů (SNK-ED) a Alternativy. Výčet nemusí být konečný. Lhůta pro podávání kandidátek do říjnových voleb do sněmovny končí 26. srpna a do té doby lze nějaká další „strategické partnerství“ ještě stihnout.
Dle renomovaného politologa Zdeňka Zbořila „to jsou podivná zakamuflovaná spojenectví. Kamuflují a dělají nějaké fúze, které by je měly už předem v očích voličů diskvalifikovat. U nás se ale moc nesleduje, jestli volby jsou, nebo nejsou zfalšované.“ Též vzděláním politolog a také právník Milan J. Hamerský, někdejší čelný funkcionář před časem se rozpustivší Liberálně reformní strany, zašel už před měsícem ještě dál. Prohlásil, že postaví-li kandidátku jedna strana a druhá na ni pouze dodá své členy, pak se „Nejvyšší správní soud… bude muset vyrovnat s posouzením, kdy se spolupráce samostatných politických subjektů stává koalicí, a obchází se tím volební zákon“. Hamerský se domnívá, že po 10. říjnu mohou být z tohoto důvodu podané žaloby zpochybňující výsledky či průběh voleb.
Uzavírání skrytých koalic je opravdu nemrav. Zamlžují, „kdo je kdo“, a voličům komplikují orientaci. Vinny však nejsou ani tolik strany, jež nyní uzavírají „strategická partnerství“, jako spíše platný volební zákon, který sice kandidování koalic umožňuje, ale zároveň koalování brání takzvaným progresivním kvórem. Samostatně kandidující politické straně či politickému hnutí stačí pro nárok na poslanecké mandáty získat aspoň pět procent všech odevzdaných hlasů. U koalice dvou stran či hnutí je to deset, u tří stran patnáct a u čtyř a více koalovaných subjektů dvacet procent. O „vylepšení“ původně „měkčího“ kvóra pro koalice (pět, sedm, devět, jedenáct procent) se zasloužily hlavně ČSSD a ODS. Ostatním stranám tím znemožnily se proti nim před volbami zblokovat a ohrozit jejich postavení.
Proto s výjimkou Čtyřkoalice (KDU-ČSL, Unie svobody, ODA, Demokratická unie), jejíž volební prognóza se v roce 2001 přiblížila k 30 procentům a progresivní kvórum ji nelimitovalo, u nás vznikají buď koalice silné strany a outsidera, například ODS a KDS či Levého bloku KSČM a Demokratické levice ČSFR v roce 1992, anebo kryptokoalice, jejíž průkopnicí se stala v téže době Liberálně sociální unie (LSU). Ta tehdy ve volbách (do ČNR) získala 6,52 procenta hlasů a šestnáct mandátů, ačkoli LSU tvořily čtyři subjekty – Československá strana socialistická, Strana zelených, Zemědělská strana a Hnutí zemědělců – a navíc měla i individuální členy! Vydávajíc se za politické hnutí, ač byla koalicí, obešla nástrahu progresivního kvóra. Pokusy dodatečně zbavit LSU mandátů vyzněly naprázdno, poněvadž o tom tehdy nerozhodoval soud, nýbrž parlamentní strany. Mnohým z nich přišly mandáty „turistů“, kteří k nim z rozpadající se LSU přeběhli, velmi vhod.
Pokračovat ve šlépějích LSU umožňuje i současný volební zákon. Píše se v něm, že „za kandidátní listinu podanou koalicí se považuje ta, kterou všechny společně kandidující politické strany a politická hnutí jednoznačně na kandidátní listině jako koaliční označí, uvedou, kdo je členem koalice, a stanoví její název“. Čili vzato z druhého konce, pokud se jako koalice samy neoznačí a strana A prostě zařadí na kandidátku někoho ze strany či hnutí B, C a tak dále, legislativní vlk se nažere a partajní koza zůstane celá. Kandidujíce „na hromádce“ proto mají teoretickou šanci ve volbách uspět i strany, jež by „sólo“ nepřeskočily pětiprocentní zátaras. Jen teoretickou, protože volební výsledek takové kryptokoalice se pouze výjimečně přiblíží matematickému součtu dvou- či tříprocentních preferencí zúčastněných stran. A to i v případě, že jsou si jejich programy velmi podobné. Leckoho napadne, proč vlastně existují samostatně a už dávno se nesloučily? Pragmatická vypočítavost nevadí jen „jádru“ skalních voličů, jež však tyto strany nemají nebo si je – viz TOP 09 – ještě nestačily vytvořit. Problém se „strategickým partnerem“ může však mít i KDU-ČSL, která stabilní voličské „jádro“ má. Na kandidátce tradicionalistické křesťanské strany působí předsedkyně Evropské demokratické strany Jana Hubáčková, bývalá velvyslankyně, europoslankyně a liberálka každým coulem, jako příchozí z jiné planety. Intelektuální Praze by to nevadilo, ale v Královéhradeckém kraji, kde nakonec kandiduje, má KDU-ČSL zázemí v té jeho části, jež je katolická téměř „po moravském způsobu“. „Strategické partnerství“ s liberální stranou Jany Hybáškové zde může zapůsobit příliš novátorsky.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče