Krize ještě neznamená válku

20. května 2010, 16:38 - Mgr. Pavel Pokorný
20. května 2010, 16:38

Vztahy Pekingu a Washingtonu by mohly fungovat na základě principu...

Celý podtitul:

Vztahy Pekingu a Washingtonu by mohly fungovat na základě principu „vzájemně zaručeného ekonomického zničení“

Toto století bude patřit Číně. Myslí si to kdekdo a průzkumy potvrzují, že podobně uvažuje i stále více obyvatel USA – pořád světové mocnosti číslo jedna. Zdá se, že vzestupu Číny na globální scéně nemůže nic zabránit, jedině snad samotní vládci nejlidnatější země. Z nedávné ekonomické krize se Peking rychle otřepal a HDP Číny již opět roste dvouciferným tempem, o čemž vyspělé státy mohou jen snít. Naopak legitimita a autorita USA, epicentra finančních otřesů, poněkud zeslábla. Tato situace navozuje nejen otázku, kdo bude nadále vládnout světu, ale je i příčinou změn v americko-čínských vztazích.

Čína nechce být supervelmoc Když ponecháme stranou opulentní akce jako letní olympijské hry v Pekingu či současné EXPO v Šanghaji dávající na odiv ekonomickou prosperitu země, Číňané nemají prozatím chuť spoluvládnout s Američany světu, a tím méně ho měnit. Skupina G2, idea čínsko-amerického tandemu ražená již v roce 2007 historikem z Harvardu Niallem Fergusonem a zpopularizovaná před rokem Zbigniewem Brzezinskim, se ještě nerealizuje. Čínský premiér Wen Ťia-pao loni v květnu odsoudil koncepci G2 jako „špatnou a nepodloženou“; dává před ní přednost „multipolaritě“. Nezúčastněný pozorovatel by si byl mohl představovat, že Číňané jsou polichoceni, když jsou náhle pozdvihováni tak vysoko. To se ale rovná neznalosti jejich zájmů, soustředěných na fenomenální úsilí o ekonomický růst a o vnitřní (politickou) stabilitu. G2 pro ně znamená, že se Číně nabízí, aby nahradila SSSR v sovětsko-americké dvojici z konce studené války. Čína si oficiálně nedělá nárok na status supervelmoci, chce být považována za rozvojovou zemi, jak to odpovídá statistikám HDP na obyvatele – 3677 dolarů pro Čínu, 46 442 dolarů pro USA. Čína taky vyrábí jen 7,1 procenta světového HDP.
Být supervelmocí vytváří očekávání a povinnosti, napsal v lednu francouzský list Le Monde. Supervelmoc musí mít konvertibilní měnu, cítit se povolána být světovým četníkem. I když se Peking nezdráhá půjčovat vojáky OSN ani vysílat válečné lodi do Adenského zálivu, jeho priority jsou jinde. Čínští představitelé vědí, jaké napětí by takový postoj vyvolal v Asii, že Japonsko, Indie i další mocnosti – nemluvě o Rusku – by pohlížely velmi špatně na to, že Peking se s Washingtonem ujímá otěží nad světem.
To však neznamená, že Čína neukazuje svůj rostoucí vliv v globální politické aréně. Vzpomeňme například na prosincový summit o klimatu v Kodani, kde se Peking postavil do čela odporu rozvojových zemí k západním návrhům na redukci uhlíkových emisí. A z nějaké funkční úmluvy tudíž sešlo. Jak tehdy konstatoval Le Monde ve svém komentáři, „pokud se v dnešním světě nedohodnou na zásadních otázkách nejprve Čína a USA, nic moc se nemůže dít“. A právě v tom může být problém, protože komunikace Pekingu s Washingtonem v posledních měsících poněkud drhne.

Komunistický kapitalismus funguje Čínským komunistickým šéfům se ve světle recese potvrdilo, že jejich model, který odmítá volný trh amerického stylu ve prospěch státem řízeného kapitalistického systému, funguje. A dokonce lépe než ten à la Amerika. Dalším poučením z krize bylo především to, že příliš pevná vazba na americkou ekonomiku a další západní trhy přináší nepřijatelně vysokou míru rizika. Možným řešením je dle Pekingu postupně se vyvazovat z ekonomické závislosti především na USA a založit ekonomický růst více na vlastní, čínské spotřebitelské základně. Samozřejmě s maximální opatrností.
Vedení v Pekingu jednoduše přestalo věřit, že americká moc je pro čínskou ekonomickou expanzi (a potažmo pro budoucnost komunistické strany, což je neméně důležité) nenahraditelná. Americký dolar, komerční know-how ani návyky amerických spotřebitelů již nejsou pro čínský rozvoj tak prioritní. S tímto vědomím také roste množství rozepří v americko-čínských vztazích, které by se dříve asi řešily jinak. Jen z poslední doby jde o případ společnosti Google, která de facto opustila Čínu kvůli cenzuře a kyberútokům. Nejasný výsledek má vzájemné dohadování o sankcích proti Íránu kvůli jeho jadernému programu. Peking jde i „vlastní cestou“ v otázce uměle podhodnoceného kurzu jüanu. Revalvují Číňané svoji měnu, nebo ne? Každopádně s tímto krokem nespěchají. Dalším horkým tématem je průmyslová špionáž. Podle amerických a evropských high-tech společností se Čína už ani nesnaží předstírat, že dodržuje mezinárodní pravidla v oblasti ochrany duševního vlastnictví.
Ne že by Američané zůstávali v „provokacích“ pozadu. V únoru se prezident Barack Obama sešel s dalajlamou, o měsíc dřív zase Washington oznámil plán prodat Tchaj-wanu zbrojní techniku v hodnotě 6,4 miliardy dolarů. Reakce Číny byla ostrá a v případě ostrova, který považuje za svůj, přímo zuřivá: Peking pohrozil zavedením sankcí v délce 20 let a hodnotě 400 miliard dolarů vůči americkému výrobci letadel Boeing, který dominuje čínskému leteckému trhu. Pokud by Boeing o tyto obchody přišel, některé z nich by bezesporu spadly do klína evropskému výrobci letadel Airbus a postupem času by jejich větší část získaly rozvíjející se čínské společnosti. To by Američany opravdu hodně bolelo.

MAD není bláznivý USA přes svou finanční křehkost zůstávají první ekonomikou světa, přeborníkem v technologické inovaci a hlavně jedinou vojenskou supervelmocí. V tom mají stále navrch, což Číně bere choutky na násilné výboje v oblasti jihovýchodní Asie včetně napadení Tchaj-wanu. Přestože Peking zvýšil svůj armádní rozpočet v letech 2003 až 2009 třikrát až na 70 miliard dolarů, představuje to pouhých třináct procent toho, co na podobné účely za rok utratí USA. Čína se nemůže rovnat jaderné síle USA – dle odhadu Federace amerických vědců měla k lednu 2010 asi 240 jaderných hlavic, zatímco USA disponuje zhruba 9400 hlavicemi. Pentagon však tvrdí, že je Čína jedinou velkou jadernou mocností, která nadále svůj arzenál zvětšuje. Její armáda rozmisťuje nové balistické rakety a vyvíjí generaci atomových ponorek schopných odpalovat rakety s jadernými hlavicemi, tvrdí pozorovatelé. Další potenciální ohnisko sváru.
Dá se tedy jen s mírnou nadsázkou říci, že ve vzájemném vztahu nepřestává platit slavná doktrína z dob studené války zvaná MAD (Mutually Assured Destruction) – takzvaný princip „vzájemně zaručeného zničení“.
USA s Čínou jsou však na sobě vzájemně závislé především ekonomicky. Hospodářství a životní úroveň Číňanů rostly v posledních dvaceti letech tak rychle právě díky této vazbě a ekonomika USA na spolupráci s Čínou také nepřicházela zkrátka. Nyní spíše než vojenský konflikt hrozí konflikt hospodářský. Jak udržet v tomto obchodu století stabilitu?
Politolog Ian Bremmer se v březnovém čísle časopisu Prospect inspiroval právě doktrínou MAD a parafrázoval současný vztah USA a Číny jako „vzájemně zaručené ekonomické zničení“ (Mutually Assured Economic Destruction). Tedy druh závislosti, která si žádá určitou minimální úroveň spolupráce i v situaci, kdy pod povrchem vře řada politických, ekonomických a bezpečnostních sporů. Amerika stále potřebuje Čínu, aby jí pomohla s financováním jejího dluhu. Čína prozatím stále potřebuje americké spotřebitele, aby se jí nezvýšila nezaměstnanost. Jak dlouho jim to vydrží?

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče