Krev je jejich práce

24. září 2007, 00:00 - Filip Černoch
24. září 2007, 00:00

A protože ani v tomto podnikání se konkurence neodstraňuje pěti couly chladného železa mezi žebra, prorazit není lehký oříšek.

Historický šerm Šermířský trůn uchvátilo Česko a pravděpodobně žádná jiná země nemá tolik ozbrojenců. A protože ani v tomto podnikání se konkurence neodstraňuje pěti couly chladného železa mezi žebra, prorazit není lehký oříšek.

Který z podnikatelů by při návštěvě berňáku netoužil sevřít v ruce vyhlazené topůrko válečné sekery a rychlým švihem poslat úředníkovu hlavu na poslední krvavou cestu? Dnes jsou sice zbraněmi spíš paragrafy v rukou právníků, stále však ještě existují podnikatelé, kteří by podobný nápad mohli uskutečnit s vlastním nádobíčkem.

„Odhadem může být v Česku zhruba pět set skupin provozujících různá šermířská vystoupení, čistý byznys je to však maximálně pro pět z nich. Výsledkem tohoto nadšeného a ne vždy kvalitního amatérizmu je pak velmi napjatá situace na trhu. Na něm se totiž snaží přežít jak profesionálové se špičkovým a velmi drahým vybavením a s náročně secvičenou produkcí, tak i nadšenci s kostýmy z praporoviny a nejistým šermem, vystupující na hradech za potlesk a párek v rohlíku,“ mapuje s nadsázkou situaci prezident České asociace šermířů a člen jedné z největších domácích skupin Merlet Roman Spáčil.

Tato zvláštní konkurence podle něj občas láme vaz i široké škále kvalitních „poloprofesionálů“, kteří příjem z šermu kombinují s civilním zaměstnáním. „Podobně je tomu i v zahraničí. Zatímco ještě před několika lety jsme jezdili po Německu, Rakousku nebo Itálii poměrně často, postupně výdělky klesaly na polovinu i čtvrtinu. Nelze konkurovat těm, kteří vystoupí jen za samotnou možnost nechat se vidět v cizině,“ konstatuje Spáčil. Nemluvě o tom, že nekvalitní a amatérské výkony leckterých skupin mohou pořadatele akcí a vlastně i diváky odradit od ochoty kdykoliv v budoucnu o šermířích uvažovat.

Na druhou stranu situaci komplikuje i rozpačitý přístup samotných zákazníků. Pokud se totiž Češi v řadě oblastí naučili vyhledávat kvalitu a smířili se s nutností ji zaplatit, zde to tak úplně pravda není. „V podstatě jsou tři skupiny klientů. Pro jedny je zásadní cena a ani případné fiasko je neodradí najmout co nejlevnější lidi znovu. Druzí se po jedné špatné zkušenosti poučí a třetí vyžadují rovnou špičkovou show. To je příklad hlavně firem, které si nás najímají na různé teambuildingové aktivity, firemní večírky nebo propagační akce,“ popisuje své zkušenosti Jan Dupal z uznávané brněnské skupiny Štvanci, jejíž desetičlenné jádro tvoří z poloviny čistí profesionálové.

Hrady už pro nás nejsou

Nejčastějším řešením komplikované situace je to, co by ekonom popsal jako diverzifikaci aktiv, šermíři spíše střelbou po všem, co se pohne. Uživit se prostě dokáže jen ten, kdo exhibice doplní celou řadou dalších výdělečných aktivit.

„Třeba naše skupina využívá svého léty shromažďovaného vybavení a s asi čtyřmi tisíci kusy provozuje půjčovnu. Máme i dvě vlastní zbrojířské dílny, nedávno jsme z nich kompletně vybavili jeden maďarský hrad zbraněmi a zbrojí. Navíc fungujeme i jako šermířská škola a stejně jako řada našich kolegů i jako umělecká agentura. Takže děláme celé akce na klíč, včetně najímání dalších hudebníků, kejklířů, koní, cateringu a podobně,“ shrnuje Spáčil. Podobná nabídka, doplněná třeba o historický tanec, výukové programy pro školy nebo některé další specialitky, je k nalezení prakticky u všech jejich zavedenějších kolegů.

Obecně se zástupci komerčních týmů shodují na tom, že jejich chlebíček tvoří hlavně poměrně stálý příjem plynoucí z firemních zakázek. Šťastnou, ale velmi nejistou trefou do černého jsou potom vystoupení ve filmu a vše doplňují zmíněné podpůrné aktivity. Finančně nepříliš lukrativní vystoupení na hradech a zámcích – případně menší akce pořádané městy – jsou v jejich kalendáři označeny jen minimálně. Domácí skupiny zde totiž mívají jak lepší kontakty a fanouškovské zázemí, tak nabízejí nižší cenu.

Jak ujet konkurenci

Pochopitelně jako v každém podnikání, i v šermířských vystoupeních je výhodou originalita a schopnost nabídnout „něco navíc“. „Třeba naší devizou jsou vystoupení s koňmi, které v Česku skoro nikdo nedělá a díky nimž doslova ujíždíme konkurenci. I mnohé pěší zakázky jsme získali od klientů, kteří nás předtím někde viděli v sedle,“ pochvaluje si Jan Dupal. „A pochopitelně nedocenitelní jsou koně při castingu do filmu. Což byl případ třeba Johanky z Arku, ve které nakonec pracovalo deset francouzských, pět slovenských a pět českých jezdeckých šermířů, z nichž čtyři byli z naší skupiny,“ dodává spokojeně.

Práce se zvířaty má pochopitelně i svou odvrácenou stránku. Narostou výdaje za krmení, ošetřování, další výzbroj i dopravu, zvýší se i nároky na šermíře samotné. Při turnajových vystoupeních, kdy se jedoucí rytíři snaží jeden druhého srazit dřevcem z koně, není pro amatérizmus místo. Slabý jezdec nebo nevycvičený kůň je zde rizikový stejně, jako hraní ruské rulety s automatickou pistolí. Nemluvě o kaskadérských vystoupeních, kde koně musí padat, probíhat ohněm nebo za sebou někoho vléct na laně. Už proto si dobře vycvičené zvíře hodnotí majitelé klidně na sto tisíc korun a vzdávají se ho jen neradi.

A nezabij hlavního hrdinu!

Oč ale šeřmíři stojí nade vše, je získat dlouhodobou pracovní smlouvu s blyštivým logem Hollywood. Není to nic nemožného, Česko je oblíbenou filmařskou destinací a zahraniční režiséři naše kvalitní lidi často a rádi využívají. „Natáčení je jednoduše nádhera, obzvlášť když třeba můžete spolupracovat na choreografii, vymýšlet technické provedení scén nebo různé kaskadérské prvky,“ říká Roman Spáčil, který má s filmy bohatou zkušenost.

„A samozřejmě jde i o peníze. Třeba půlroční práce na Letopisech Narnie II, kterou jsme skončili minulý týden, nás uživí celý rok. Bohužel se ale na stříbrné plátno nelze příliš spoléhat. Čeští filmaři peníze nemají a ze zahraničí někdy nemusí třeba rok dva nic přijít,“ dodává šermíř.

I přes určitou prestiž, kterou si české skupiny v zahraničí vydobyly, stále začíná každý nový film castingem, v němž musí šermíři vždy znova prokazovat své kvality. „Na rozdíl od komparzu, ve kterém může být a běžně bývá třeba několik desítek obyčejných šermířů a úplných amatérů, musí hrající šermíři skutečně něco umět. Třeba právě ta Johanka z Arku. Veliká jezdecká bitva, nás dvacet jezdců zápolí s Millou Jovovich a za námi další komparzisté na koních. A od nás se čeká, že budeme nejen věrohodně a bezpečně bojovat a umírat, ale že zároveň nezraníme žádného herce,“ přibližuje podmínky natáčení Jan Dupal. „Zatímco nás totiž může nahradit nějaký kolega, vyřazený hlavní hrdina filmu znamená obrovské peníze za každý ztracený natáčecí den. Nemluvě o tom, že už byste si nikdy nikde nezahráli,“ dodává Dupal.

Hlavní je se nezmrzačit

Kaskadérství je samozřejmě podstatnou součástí práce jakéhokoliv šermíře, natož pokud pracuje i v sedle. Ne náhodou tak existují také lidé, kteří se na ony nebezpečné kousky v této branži přímo zaměřují.

„Stejně jako při souboji meči, je u všech těch pádů nebo rozbíjení stolů tělem potřeba zkombinovat dvě věci. Za prvé, divák musí vidět efektní a působivý výstup, kterému rozumí a uvěří. A za druhé, předvádějící to musí nezraněný přežít,“ popisuje s nadhledem šéf týmu Agilitas Jiří Hrbáček. Ten se kromě spolupráce s šermířskými skupinami nebo předváděním kaskadérských show zabývá třeba i poradenstvím pro divadelní a filmové herce.

„Cílem dobře předvedené akce je zaujmout běžného diváka, který už v televizi viděl leccos. Je to jako s hospodskou rvačkou. Ve filmu stokrát omleté téma, ale když se k ní připletete v noci někde na nádraží, tak je to jiné. Nemluvě o tom, když k ní přidáte třeba oheň nebo rozbíjení lahví o hlavu,“ doplňuje Hrbáček.

Dřevěný hrad za peníze eu

Pochopitelně, neúprosná pravidla podnikání se dotýkají i celé té široké škály skupin a jednotlivců, kteří zatím nedosáhli na špičku šermířského byznysu, ale už dávno opustili bezejmenou základnu věčných amatérů. „Odstartovat šermířský byznys na Jesenicku pro nás bylo o to větší výzvou, že jde o odlehlý a často odepisovaný kus republiky,“ říká Petr Šalplachta z Šermířského spolku Jeseník. „Samozřejmě bylo nutné tomu přizpůsobit i způsob naší práce, kdy nám výdělek plyne především z naučných historických představení pro školy. Prakticky každý vyučovací den máme někde zakázku, ve volném čase zase vystupujeme na slavnostech pořádaných okolními městy a obcemi. Naopak zřídka pracujeme pro firmy, kterých je v okolí přece jen méně,“ popisuje Šalplachta.

Spolek zároveň využívá řady dotačních možností Evropské unie a na nevýdělečné bázi šerm popularizuje. „Třeba ve spolupráci s polským městem Byczyna jsme se zapojili do programu Interreg. Za peníze z něj získané vznikl historický dřevěný hrad, který bude sloužit jak ke komerčnímu využití, tak k pořádání různých šermířských workshopů a vzdělávacích akcí pro bojov-

níky z Česka, Polska, Ukrajiny i Běloruska,“ představuje netradiční projekt šermíř Šalplachta.

Stavba, umístěná na ostrůvku u jednoho z polských jezer, která by měla pojmout až

350 diváků, disponuje hotelem, kovářskou dílnou či zbrojnicí. „Jen je škoda, že kvůli opatrnictví a určité laxnosti českých úředníků se nám nepodařilo vybudovat zrcadlový projekt i na naší straně hranice. Ale rozhodně se nevzdáváme,“ odhodlaně shrnuje Petr Šalplachta.

Hotový člověk je nad zlato

Šermířské umění a záliba v historii se tedy zjevně dokáží prosadit i v těch nejméně pravděpodobných částech republiky. Neobvyklý koníček už navíc dávno opustil své někdejší dřevní začátky a pro řadu lidí se stal také vzrušujícím způsobem podnikání. Nemluvě o všech dalších živnostech, které za sebou táhne. Ať už jde o platnéře, zbrojíře, švadleny nebo další řemesla.

Na druhou stranu ale nový byznys trpí i řadou nemocí. „Hodně zlá je situace s novými lidmi. Zaučení nového člena týmu trvá tak asi dva roky a je velmi finančně náročné. Celou dobu se navíc nováček musí nějak civilně živit, což samozřejmě hodně lidí odradí. Proto se každá skupina snaží získat už zkušené a znalé šermíře, ale to jde většinou jen jejich přetáhnutím z jiného týmu,“ konstatuje Jan Dupal.

„Totéž se týká i žen. Neplatí totiž občasná představa, že děvčatům stačí pouze dobře vypadat a hezky se obléct. Pokud je totiž například mezi pěti jezdci jediná žena, všichni sledují jen ji. Totéž v boji. Takže naše členky musí být minimálně stejně dobré jako jejich kolegové,“ přiznává šermíř poctivě.

„Nepříjemná je i nejistota. Prakticky nikdy nevíte, co bude za pár týdnů, sehnat zakázku na rok dopředu je skoro nemožné. Jinak řečeno, je to nádherná práce, ale na zbohatnutí to není. Nejlépe to dokumentuje fakt, že naše skupina existuje už od roku 1987 a až letos se budeme stěhovat do vlastních prostor,“ shrnuje finanční realitu tohoto podnikání Roman Spáčil.

I přes všechny obtíže se však šerm stal pro tyto lidi nejen podnikáním, ale i způsobem života. „Nepracujeme pro stabilního zákazníka. Někdy děláme ve třicetistupňovém mrazu a někdy v padesátistupňovém vedru. Ale máme práci, která je každodenním zážitkem sama o sobě. Nikdy vám nedovolí zůstat stát na místě, zakrnět, vyschnout,“ říká uznávaný šermíř Petr Nůsek z agentury A.R.G.O.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče