Král vlaků, vlak králů

21. listopadu 2007, 11:05 - Petr Šafarčík
21. listopadu 2007, 11:05

Jel jsem Orient-Expressem z Londýna do Benátek

Čas lze opravdu zastavit. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži, když jsem se zařadil mezi padesátku Čechů, kteří letos prožili jízdu slavným Orient-Expressem na trase z Londýna do Benátek. Nechci zatěžovat informacemi, které si každý může najít v kterémkoliv propagačním materiálu. Jde mi o detaily, které mě osobně zaujaly. Právě ty rozhodují o tom, zda se téměř třicetihodinová cesta stane nezapomenutelným zážitkem. Ostatně detaily jsou vždy rozhodující.

Zralé hostesky, oběd v Londýně
První část cesty vede z Londýna do Folkestonu oblíbeným vlakem britské královny matky, British Pullmanem. Na Victoria Station si cestující poopraví zažitý názor, že správné hostesce je maximálně osmnáct let a její míry se blíží ideálu špičkových topmodelek. Hosteskou může být i zralá plnoštíhlá Angličanka. Musím ale přiznat, že k VIP salonku Venice-Simplon-Orient-Expressu se dokonale hodila. Každý vagon nablýskaného British Pullmanu má své jméno, a tak jsme zhruba půl hodiny před plánovaným odjezdem ve čtvrt na dvanáct usedli na svá místa ve vagonu GWEN. Křesla byla noblesní, nicméně pro muže mé váhové kategorie přece jen trošku užší. Naštěstí délka cesty do Folkestonu stačila tak právě na oběd, který sestával ze tří chodů. Obzvláště kuřecí prsíčka byla mimořádně vydařená. Sommelier se velmi poctivě staral o doplňování sklenic vína, na výběr bylo francouzské Chardonnay a italské Pinot Grigio. Záhy jsme zjistili proč.

Eurotunnel poprvé… a naposled
Nejslabší článek celé trasy: Eurotunnel do Callais. Nejveselejším zážitkem z Folkestonu byl příjezd. Když přijíždí Pendolino do Ostravy, zpívá Richard Krajčo „Praha je dál…“, když přijíždí British Pullman do Folkestonu, vítá cestující kapela ve žlutých mundúrech charlestonem. Vše ostatní už bylo takové malé trápení. Dvakrát prodloužená půlhodinová pauza před „naloděním“ autobusu do plechových krabic sloužících k průjezdu tunelem náladě neprospěla. Bezcílné bloudění prázdným Eurotunnel Shopem je zřejmě důkazem toho, že tunel při přepravě pod kanálem La Manche netrpí zrovna zácpami. Ponurou atmosféru autobusu s vypnutými světly orámovala svými dvěma výstupy hosteska. „Čeká vás mimořádný zážitek,“ přivítala nás při nástupu do autobusu. „Jel někdo tunelem poprvé?“ zeptala se na závěr. „Ano. Poprvé… a naposled,“ odpověděla za námi sedící americká turistka.

Vrchol výletu, večeře v Paříži
Impozantní nástup do slavného krále vlaků a vlaku králů dal rychle zapomenout na dílčí nepohodu z tunelu. Nastoupená sestava číšníků před jedním z restauračních vozů dávala tušit mimořádné kulinářské zážitky. Při nástupu do vagonu nás sympatický francouzský průvodčí Thibault přivítal lámanou češtinou, vždyť Orient-Express zavítá čtyřikrát ročně i do Prahy. Kufry nás čekají již v kabině a na první pohled bylo zřejmé, že využití čtyřicetiprocentního příplatku za spojení dvou kabin v jedno apartmá se ukázalo jako prozíravý krok. Dostatek prostoru a pohodlí umocnil celkový prožitek několikanásobně! Cestující se ani nestihne pořádně rozkoukat a už si personál upřesňuje, zda preferujeme dřívější, či pozdější čas večeře. Tři restaurační vozy přece jen nestačí najednou obsloužit všechny účastníky zájezdu. Možná více z nedočkavosti než z hladu volíme dřívější, tedy osmou hodinu večerní. Slavnostní večer je opravdovým vyvrcholením výletu! Italští číšníci ve fraku vedení vrchním Giussepem předváděli hotový koncert. Naši dva obsluhující, Mirko a Franco, nám postupně servírovali pět večerních chodů. Nechybělo nic z vyhlášené francouzské kuchyně a celkovému vychutnání napomohla půlhodinová zastávka v Paříži. Omezila tak riziko potřísnění vynikajícím francouzským červeným vínem, které za jízdy možná přece jen trochu hrozilo. Po takové večeři nelze vynechat drink v piano baru. Se skleničkou koňaku v ruce, ve společnosti pánů ve smokingu a dam v dlouhých róbách a za decentního doprovodu pianisty se rázem ocitnete v pravém, nefalšovaném počátku minulého století…

Probuzení v Lichtenštejnsku, oběd v Innsbrucku
Přestože se z piano baru příliš brzy do postele neodcházelo, ranní nádherná alpská scenerie za okny nás dlouho spát nenechala. Snídaně se podávala v kabině, a než se člověk prokochal nejkrásnějším úsekem celé trasy, byl čas na polední oběd, jemuž předcházela další půlhodinová zástavka, tentokrát v Innsbrucku. Že byl oběd opět skvělý, snad ani nemusím opakovat. Pomalu je ale již cítit blížící se konec cesty. Při pohledu z okna bylo i bez pasové kontroly jasné, že jsme se přesunuli do naší cílové země. „Rakousky pečlivě“ upravené louky a stráně vystřídaly „italsky přirozeně“ zarostlé. A protože i Orient-Express umí nabrat drobné zpoždění, po šesté hodině jsme doráželi do již setmělých Benátek. Po rozloučení s profesionálním a velmi přívětivým italsko-francouzským personálem se nás ujaly další hostesky, tentokrát již věkově bližší našim, a doprovodily nás na „water taxi“. Jinak se v Benátkách do hotelu přesouvat ani nesluší.

Tady se čas zastavil
Ani se nám nechtělo věřit, že jsme ve vlaku strávili téměř půldruhého dne. Kromě povinné četby, Vraždy v Orient-Expressu od Agathy Christie, jsem si do příručního zavazadla přibalil knihu svého kamaráda Oty Černého, Brankám bylo 50. Toto jinak velmi příjemné čtení o někdy i smutných osudech našich sportovních velikánů dokazuje, že čas opravdu nelze zastavit. Přesto jsem objevil minimálně jedno místo na světě, kde se zastavil. A stálo to za to.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče