Král od smetáku

27. prosince 2010, 13:38 - Milan Vodička
27. prosince 2010, 13:38

Po pětadvaceti letech v CNN skončil se svými rozhovory. A nikdo už nebude jako on

Když poprvé vystoupil v éteru, vypadalo to, že to bude taky naposledy. Nevydal ze sebe ani hlásku. Možná jen vteřiny ho dělily od návratu ke smetáku a předchozímu zaměstnání uklízeče. Zachránil ho až ředitel rozhlasové stanice, který doslova rozkopl dveře a bez ohledu na to, že je ve vysílání, zařval: „Sakra, jsi v komunikačním byznysu, tak komunikuj!“ Mladý panic rozhlasového řemesla do té doby seděl ve studiu, jako by mu vyřízli jazyk.
Měl to být jeho velký den. Bylo devět hodin ráno a po rozhlasovém mikrofonu nadržený mladík pustil svůj oblíbený singl Swinging Down The Lane od Lese Elgarta – a začaly se mu třást ruce. Sevřel ho opravdový strach. Po chvíli začal stahovat zvuk a obrátil se k mikrofonu, aby začal. Jenže neřekl nic. Trvalo to minutu a on viděl, jak se sen rozplývá.
Pak tam vtrhl ředitel a když za sebou zase práskl dveřmi, mladík se rozhodl, že už nemá co ztratit a že bude sám sebou. „Dobré ráno, tohle je můj první den v rozhlase. Celý život jsem chtěl být v rádiu, modlil jsem se, aby ten moment přišel. Právě jsem dostal nové jméno. Jmenuji se Larry King. Je to poprvé, co jsem své nové jméno vyslovil a jsem vyděšený k smrti. Ale ředitel právě rozrazil dveře a řekl, jak jste sami slyšeli, že je to komunikační byznys. A tak mi držte palce. Pokusím se komunikovat.“
Takhle to začalo. Byl 1. máj 1957 a zrodila se hvězda. Ale nikdo to ještě nevěděl.

Radio gaga

Kromě zubatého úsměvu, brýlí, košile a hlasu, z něhož bylo slyšet, že před první operací srdce vykouřil tři balíčky cigaret denně, byly jeho obchodní značkou kšandy. Zřejmě to byla natolik fascinující záležitost, že když se v českém televizním pravěku v 90. letech objevovali noví moderátoři rozhovorů, sáhli po nich automaticky také. Jen si vzpomeňte na krátkou epizodu Luboše Beniaka nebo na začínajícího oplácaného mladíčka jménem Václav Moravec, který býval k vidění na jakési dávno zapomenuté stanici. Larryho Kinga však dělalo něco jiného než kšandy.
Nejdřív to byl hlad po mikrofonu, sen chudého dítěte z Brooklynu. Sedmiletý Lawrence Zeiger, jehož matka uprchla před bolševiky z Běloruska, byl, jak o mnoho let později zpíval Freddie Mercury, „radio gaga“. „Když mi bylo pět, ležel jsem v posteli, koukal na rádio a chtěl být v rádiu. Nějak mě magicky přitahovalo. Když mi bylo sedm nebo osm, představoval jsem si, že dělám totéž co hlasatelé. Vstal jsem a ohlašoval pořady a písně. Pak jsem začal komentovat baseballové zápasy. Na těch skutečných jsem seděl v zadní řadě a komentoval dění jako pro rozhlas. Kamarádi nekoukali na hřiště, ale na mě.“
Když skončil střední školu, protloukal se, jak se dalo. Otec už byl mrtvý a on musel vydělávat. Ale sen ho pálil dál. Byl poslíčkem, rozvážel mléko a střídal další práce, jenže pořád chtěl do rozhlasu.

Chlapče, jeď na Floridu

Jednou byl úředníčkem na přepážce ve firmě na Broadwayi, číslo popisné 1440. Firma sídlila dole a ve dvaadvacátém patře byla rozhlasová stanice WOR. Mladý Zeiger několikrát denně jezdil výtahem nahoru a tvářil se, že je hlasatel. Tak strašně chtěl být rozhlasákem, že otec jeho nejlepšího přítele Herbieho považoval za nutné vyjít si s ním na procházku, aby mu tu nemoc rozmluvil: „Tak ty chceš do rozhlasu? Jsi pitomý? Jsi blázen? Najdi si něco, co má budoucnost.“ Ale dopadlo to jinak.
V budově narazil Larry na hlavního hlasatele stanice CBS Jamese Sirmonse. Šel americky rovnou na věc: „Dobrý den. Vždycky jsem chtěl pracovat v rádiu, co byste mi poradil?“ „Chlapče, jeď na Floridu,“ řekl Sirmons. „Je tam hodně nových stanic. Neplatí moc. Proto zaměstnávají začátečníky jako ty nebo staré alkoholiky. Vyraž tam a zaklepej na dveře.“ A tak Larry Zeiger vyrazil.
Klepal na spoustu dveří a nic. Až narazil na malou stanici, kde mu ředitel nechal přečíst nasucho zprávy a pak prohlásil: „Teď volno nemám, ale určitě se něco brzy uvolní. Zatím tady můžeš zametat a máš mé slovo, že jakmile někdo bude odcházet, dostaneš jeho práci.“ Stalo se na jaře 1957. Co bylo dál, už znáte.
Jen ještě jeden detail. Když šel Larry Zeiger poprvé do studia, zeptal se ho ředitel, jestli má nové jméno. Zeiger nechápal. Ředitel mu vysvětlil, že Zeiger zní příliš „etnicky“ a publikum si ho nebude pamatovat, protože neví, jak ho hláskovat. Zeigera nic chytrého nenapadalo. Ředitel měl sebou Miami Herald a tam uviděl reklamu na Kingův velkoobchod s lihovinami. Řekl: „Co třeba Larry King?“ Larry Zeiger odpověděl: „To není špatné.“ „Okay, tak jsi Larry King. Do toho, chlapče. Zlom vaz.“
Budoucí král dostal své jméno.

Stachanovec mikrofonu

Larry King vysílal od devíti do dvanácti, v podstatě uváděl desky a dělal krátké rozhovory. Odpoledne dvakrát četl zprávy a jednou sport. Byl stachanovcem mikrofonu: kdykoliv mohl vzít dvojnásobnou šichtu, neváhal ani vteřinu. Bavilo ho to.
Pak majitel jedné restaurace dostal nápad: co kdyby King vysílal ráno přímo od něj. Bavil by se prostě s hosty. Stalo se. První rozhovor byl se servírkou. Za dva dny se stala velká událost. Dovnitř přišel slavný zpěvák té doby, Bobby Darin. To byl Kingův první velký úlovek. Pohotový rozhlasový moderátor měl brzy pořad v televizi a jeho hvězda stoupala. „Vydělával jsem padesát tisíc, ale žil jsem na osmdesát tisíc,“ vzpomíná na tu dobu King.
Pak přišel pád. Počátkem 70. let se King zapletl do sporu svých obchodních přátel a byl obviněn z krádeže. Dostal padáka ze všech pořadů, v nichž účinkoval. Byl na dně. Soud ho osvobodil, ale on musel roky pracovat na obnovení své pověsti.
Koncem sedmdesátých let ho nicméně opět políbilo štěstí. Stal se moderátorem noční show v celostátní televizi (čas byl šibeniční – vysílalo se od půlnoci do pěti ráno). A v roce 1985 ho oslovil Ted Turner, aby šel dělal rozhovory do CNN. První plat, který dostal, dělal 200 tisíc dolarů ročně. Pak to jistě bylo mnohonásobně víc. King například žije ve vile v Beverly Hills, která má hodnotu dvanáct milionů. Zaslouží si je, protože jeho pořad byl skoro celé čtvrtstoletí vývěsním štítem CNN, její obchodní značkou a on sám ikonickou tváří. Jak to dělal? To je právě to zvláštní.

Nebyl chrt ani pitbull

Zdálo by se, že to dělal levou zadní. Rád dával najevo, že na rozhovory se vůbec nepřipravoval a že nikdy nečetl jedinou knihu od lidí nebo o lidech, s nimiž dělal interview. Ale byla to řehole. Každý den od pondělí do pátku hodinový rozhovor. Auto ho ve čtyři vyzvedlo u jeho domu, pak v redakci následoval briefing a maskérna. V šest byl ve studiu a mohl začít. A jakmile přestalo na kameře svítit červené světlo, stál okamžitě ve dveřích a mizel domů. Zdánlivě lehkomyslný přístup k přípravě a úprky ze studia asi byly nutností, jinak by se z toho během těch let zbláznil. Někdy to tak skoro vypadalo, například když zaměnil dvě ženy George Harrisona nebo když popletl režiséra Romana Polanského s vrahem jeho ženy Charlesem Mansonem.
Navíc to, že se nepřipravoval, asi stejně nebyla čistá pravda. Když jste ho poslouchali, dobře věděl, na co se má ptát. Byl ale jiný než jsou dnešní novináři, kteří vedou rozhovory před kamerou. Vyčítali mu, že je měkký, že má „softballové“ otázky. I proto k němu chodili na rozhovor ti, kteří se jinam báli. Věděli, že King je grilovat nebude. Jenže v jeho zdrženlivosti byla metoda. Díky ní vytáhl ze zpovídaných často mnohem víc než draví kolegové, kteří na obrazovce s vervou hráli hlídací psy demokracie a štěkali přitom tak hlasitě, že zpovídaného ani nebylo slyšet.
King měl svůj přístup. Ptal se jako obyčejný člověk. Jako byste seděli ve vlaku hodinu v kupé třeba s Klausem, Rosenbergem nebo Obamou a měli chuť se bavit a drzost ptát se na úplně všechno. Nebyli byste připraveni, ale byli byste zvědaví. Nejdůležitější slovo je podle něj „proč“.
Teď skončil a má čas, aby rekapituloval desítky tisíc svých rozhovorů, osm manželství se sedmi ženami (jednu si vzal dvakrát), role ve dvaadvaceti filmech (21krát hrál sebe sama) a fotky amerických prezidentů, které měl u mikrofonu (bylo jich osm). Zpovídal hollywoodské hvězdy, sportovce, odborníky na mimozemšťany (jeho oblíbené téma), padouchy, miliardáře, a dokonce zločince v cele smrti. Bylo jich tolik, že se stal symbolem interview na planetě. A už ho nikdo nepřekoná.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče