Kouzlení s fantaskními barvami

24. května 2012, 17:24 - Petr Frinta
24. května 2012, 17:24

Velký sál pražské Lucerny rozhýbe ve středu 22. června George Clinton. Sedmdesátiletý hudebník přezdívaný jako kmotr funku do Prahy přijíždí v čele slavné formace Parliament-Funkadelic, jejíž kořeny sahají do šedesátých let

Kampaň na probíhající turné George Clintona se točí okolo faktu, že společně se skladbami Jamese Browna patří jeho nahrávky k nejčastěji samplovaným a že obě jména představují jednu z ústředních inspirací pro hip-hopové hnutí. O Clintonovi samotném, jeho hudbě a jejích kvalitách však tyto superlativy pranic nevypovídají. První Clintonovy kroky důvěrně připomenou osudy mnoha vrstevníků. První – ryze vokální – skupinu The Parliaments založil v patnácti letech, v holičství, v němž si vydělával na živobytí. Po prvním úspěchu dal dohromady doprovodný ansámbl hudebníků a následně se stal profesionálním autorem značky Motown. Ta proslula uhlazenou produkcí, když do té doby ryze černý soul „přebalila“ pro bílé publikum. Ale také položila základy dnešní „mechanizované“ podoby hudebního průmyslu. Najatí autoři psali podle šablon písničky, které v podobných aranžmá doprovázeli stále stejní studioví hráči, měnila se pouze jména a hlasy interpretů. Z Motownu si Clinton přinesl nejen obchodní know-how, ale i touhu vydat se v hudbě jiným směrem.
Zlaté časy jsou pro Clintona nerozlučně spjaty se sedmdesátými lety. Pod odlišnými názvy vedl dvě mohutná uskupení, na nichž participovali titíž hudebníci. Pod hlavičkou Parliament (kosmetickou úpravu názvu si vyžádal rozchod s někdejším vydavatelem) pokračoval v tradičnějších šlépějích. Tedy v hudbě s mohutnou orchestrací a důrazem na harmonické vokály, která balancovala mezi soulem a funkem a v níž doznívala éra Motownu. Zato zlobivé alter ego Funkadelic představovalo rozdivočelý, především instrumentální výlet za hranice obvyklého. Sestava obou souborů průběžně kynula, až překročila hranici tří desítek členů.

Co je to ten p-funk?

Mezi legendy se Clinton naštěstí nezapsal jen revolučním konceptem dvou kapel v jedné. Charakteristickému zvuku, jehož byl hlavním autorem, se záhy začalo přezdívat p-funk. Zřejmě již nelze vystopovat, jak pojmenování vzniklo a co přesně „pé“ v jeho názvu znamená, zda stylovou čistotu, rodiště většiny zúčastněných (Plainfield), anebo něco docela jiného. Podstatné je, že se škatulka dodnes používá nejen pro nahrávky obou souborů, ale i nesčetných projektů jejich členů, jejichž přehledná diskografie by zřejmě byla delší než páteční zácpa na dálnici směrem na Brno. P-funk je především synonymem pro barevnost. Výrazná basa a úsporné bicí jsou poznávacím znamením funku. V Clintonově podání k nim přibyla svéhlavá dechová sekce od Jamese Browna „vypůjčených“ The Horny Horns, v nichž poprvé zazářila hvězda legendárního saxofonisty Maceo Parkera. To vše by ještě nebylo nic neobvyklého, pokud by sestavu nerozšířilo několik kytaristů (na turné jich hrálo až sedm!), každý se zcela odlišným rukopisem. Společné měli snad jen to, že kytara pro ně nepředstavovala prostředek k rutinnímu omílání ustálených figur. Byla nástrojem v pravém slova smyslu, na nějž lze s pomocí efektů vykouzlit libovolný zvuk. Proto také tolik čarování se zvukem, improvizací a pohrávání se styly!
Klasicky vzdělaný Bernie Worrell vnesl do celku kapku tradičního jazzového klavíru, ale také touhu experimentovat s převratnou novinkou sedmdesátých let – syntezátorem a jeho fantaskními duhovými barvami. A aby odstínů nebylo málo, Clinton jako jeden z prvních hudebníků začal naplno využívat možností dodatečného studiového kouzlení s páskami.

Čtyři hodiny slávy

Ani revoluční alba, ani turné, která vešla do dějin, nemohla zabránit tomu, že se před kapelníkem hromadily obtíže. Spoluhráči, doprovázející jej od počátků, mu houfně dávali vale: cítili se příliš upozaděni nově přicházejícími kolegy. Neúnosným se stal právní status kolosu. Kvůli smluvním závazkům museli někteří členové vystupovat inkognito, koncem sedmdesátých let bylo třeba jednou provždy rozplést klubko autorských práv smotané ze tří verzí projektu, čtyř vydavatelství a více než čtyřiceti muzikantů. V důsledku to neznamenalo nic jiného než přerušení činnosti obou projektů a Clintonovu střídavě úspěšnou sólovou dráhu v osmdesátých letech. S tu většími, tu menšími ohlasy probíhaly pokusy oživit slávu Parliament a Funkadelic, jejichž hvězda postupně slábla, především proto, že jejich nahrávky byly obtížně dostupné.
Zpět na výsluní vynesl Clintona až zájem mladé generace hudebníků na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Rockové kapely jako Primal Scream nebo Red Hot Chilli Peppers čerpaly inspiraci i z „černé“ hudby a k jeho jménu zákonitě musely zabloudit. Koncem osmdesátých let nabrala na síle i hip-hopová subkultura. Jak Clinton poznamenal v dobovém rozhovoru, nahrávky Funkadelic představovaly DNA, z níž tento žánr s podobným důrazem na barevnost, podobně tvořivým slovníkem a podobnými rytmy vyrostl.
Chlubit se Clintonem coby hostem se stalo známkou vytříbeného vkusu a činily tak i rapové hvězdy formátu Tupaca Amaru, Dr. Dre nebo Outkast. V devadesátých letech začaly znovu vycházet dávné nahrávky Clintonových projektů, s patnácti nejvěrnějšími spoluhráči byl v roce 1997 uveden do rokenrolové síně slávy a do stejného desetiletí se datuje i oživení legendárního dvojtělesa.
V uplynulých letech koncertují oživení Parliament-Funkadelic takřka bez přestání. Na programu jsou až čtyřhodinová vystoupení, během nichž se na pódiu střídají dvě desítky muzikantů a která se prokousávají nekonečným katalogem nahrávek. Na otázku, proč reinkarnaci Clintonova nejslavnějšího projektu provází renomé skvělé koncertní kapely, dává jednoznačnou odpověď americký hudební publicista Joel Francis: „Lidé si zvykli na několikahodinové taneční show. Ale mají už po krk DJ’s, chtějí živou kapelu a osobnost s názorem a charismatem.“ A toho se jim na koncertech Parliament-Funkadelic dostává vrcholnou měrou: každý večer zní jiná sada písní, pokaždé v odlišném podání. Novodobá verze kapely má blíže k taneční hudbě, vstřebává i prvky hip-hopu. Je konvenčnější, ale onen neopakovatelný náboj originality, který Clinton do funku jednou provždy vetknul, pulzuje každou písní.

George Clinton (70)

Žijící legenda funku. Stejného věhlasu jako „otec-zakladatel“ žánru James Brown však nikdy nedosáhl. Na rozdíl od Brownových totiž jeho nahrávky cílily příliš mimo střední proud a často zůstávaly nesrozumitelné pro specifický druh humoru nebo naopak pro příliš odtažitá témata, která přetřásaly (v sedmdesátých letech například problematiku klonování). Clintonova image dědečka navíc byla pro většinu posluchačů příliš výstřední, obálky alb přespříliš připomínaly punkovou a metalovou estetiku. A kvůli nekonečným peripetiím s autorskými právy byla řada desek po léta nedostupná.
Clintona s Brownem spojuje nejen příslušnost k žánru. Clinton si od služebně staršího kolegy „vypůjčil“ doprovázející hudebníky, jejichž talent nechal naplno rozvinout. Společný osud měly i skladby obou průkopníků: staly se oblíbeným zdrojem podkladů pro hip-hopovou generaci.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče