Korupce jako součást kultury?

17. března 2010, 11:14 - Jan Šula
17. března 2010, 11:14

V současné době by Česká republika potřebovala spíš gigaranec než jen balíček

Jakékoli balíčky či soubory opatření jsou zbytečné bez skutečné vůle společnosti a ochoty jejích vůdců se změnit. Za krátkou dobu existence České republiky byly nejméně tři takové iniciativy. Nevím, proč mě nepřekvapuje, že se vždy objeví před volbami. Poslední návrh je od ministra vnitra Martina Peciny. Ve výkladu balíčku náměstka ministra vnitra Richarda Nouzy na Euro Business Breakfastu 25. února na mne zapůsobilo pouze to, že se „ministerstvo vnitra musí konečně změnit z ministerstva důvěry v ministerstvo strachu a hrůzy“ – snad aby se lidé opět začali bát. K tomu prý má být balíček prvním krokem.
Vzhledem k datu se vskutku podařil. Oddechl jsem si, až když v diskusi náměstek Nouza trochu „povolil palečnice“. V pojetí ministerstva vnitra (MV) se totiž nemusejí bát slušní lidé – občané, kteří platí daně. Pro pochopení záměru, obsahu a formy balíčku je však třeba se také podívat do jeho (v)nitra. Je nutné však opatrně rozbalovat.

Problém korunního svědka

Záměrem navrhovatele balíčku je zvýšit šance pro usvědčení pachatelů korupčních trestných činů. Korunní svědek je nástroj spravedlnosti praktikovaný s různými výsledky zejména v severoamerickém (USA) právním, správním a státně organizačním systému u trestných činů s trestními sazbami několikanásobně vyššími než u stejných deliktů u nás. Obávám se, že právě tam hledala Evropa před časem a my nyní inspiraci – navzdory zásadní odlišnosti především v trestním právu procesním i jiné tradici a organizaci společnosti včetně rozlohy disponibilního území. Odvolávat se v argumentaci na dobré zkušenosti s tímto instrumentem v Itálii, Německu či Polsku je spíše navrhovatelovým přáním, jež je otcem myšlenky. V evropských právních kruzích – naštěstí více v justici než na ministerstvech vnitra – spojených s represivními složkami se spíše diskutuje o problémech, které rozhodování o postavení a nakládání s korunním svědkem přináší.
Za prvé, diskutuje se – a mělo by se i v ČR – kdo bude v soudním systému oprávněn učinit z ochotného pachatele trestného činu pravdomluvného, nezaujatého a věrohodného svědka. Za druhé, má rozhodovat o postavení takové osoby v trestním řízení soud, který rozhoduje o vině ostatních spolupachatelů? Tentýž soud jednoho z pachatelů o své vůli vyjme a přidělí mu jiné procesní postavení? Za třetí zůstává otázkou, nevznikne-li problém s nerovným postavením před spravedlností. Za čtvrté také není jasné, zda za daných okolností nebude námitka podjatosti svědka, případně soudu, spíše úspěšná. Nemluvě o zásadě volného hodnocení důkazů, které si soud tímto postupem sám opatřil a vybral proti ostatním obviněným. Za páté by se měla věnovat pozornost výběru instituce, jež bude primárně navrhovat pachatele, z něhož bude učiněn korunní svědek. Zejména je nutné zvážit, zda to může být například operativní složka policie, která na rozkrytí dané trestné činnosti pracuje a za kladný výsledek je také pozitivně hodnocena. Takové řešení by mohlo mít za následek pokušení fabrikace důkazu. Za šesté jedním z důležitých důvodů, proč se institut korunního svědka neobjevil v předchozích materiálech, byla územní nedostatečnost ČR k vytvoření nové, bezpečné identity a místa pobytu. Nebyl například ani ve společném návrhu organizace boje proti ekonomické a organizované kriminalitě a legalizace výnosu z trestné činnosti zpracovaném v letech 1993 až 1994 Službou ochrany ekonomických zájmů a Národní drogovou informační službou, který již tehdy obsahoval víc než dnešní balíček.

Omezení

Řešení této následné fáze využití korunního svědka by vyžadovalo celoevropskou spolupráci zainteresovaných národních systémů včetně vytvoření základní jednotné evropské právní úpravy i návazných prováděcích státních legislativ. Nic z toho dnes neexistuje. Nemluvě o právní úpravě nových identit, jejich nového sociálního zajištění a integrace do sociálně-právního systému členských zemích EU.
Navrhovatel balíčku také sám vyjmenovává omezení, která vylučují pachatele z možného postavení korunního svědka. Dle něho jím nemůže být pachatel, jehož trestný čin je závažnější než ostatních pachatelů, nebo se podílel na trestné činnosti, při které byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví. Definice toho, co se v tomto případě rozumí slovem podílel, je důležitá. Rozum velí vzít při konstrukci podmínek korunního svědectví v úvahu i možné motivace vytipované osoby stát se tímto svědkem. Je otázkou, zda bude někdo riskovat, že ho ostatní pachatelé v budoucnu zavraždí nebo jinak zničí jen proto, aby se vyhnul relativně nízkému trestu odnětí svobody, z nějž navíc může být po polovině za dobré chování propuštěn. Budeme-li se pohybovat při využívání institutu korunního svědka ve sférách trestné činnosti s nízkou sazbou, pochybuji, že se nějaký najde. U korupčních trestných činů sazby nízké jsou, a tak pravděpodobnost využití korunního svědka je výrazně nižší.

Agent provokatér

Je těžké vymyslet „agenta provokatéra“, který nesmí provokovat. Nejde-li navrhovateli o něco jiného, než říká, a skutečně chce zavést do policejní práce činnost agenta, jak ji popisuje, cosi mu uniklo. Tento institut agenta jsme totiž v policejní organizaci již zavedený měli a nepochybně i máme. V policejní hantýrce se jim říká „nelegálové“. Současný název útvaru, který se o ně stará, je politicky korektnější, a proto veřejnosti nic neříká. Je však třeba říct, že tento institut fungoval, byl účinný a pravděpodobně to platí i dnes. Část balíčku, ve které jeho navrhovatel neustále opakuje, proč chce, ale nemůže zavést agenta provokatéra, je hrou na princeznu Koloběžku. Měl by však přestat takto lavírovat a jednoznačně říct, zda chce, nebo nechce zavést agenta provokatéra. Navrhovatel balíčku i většina znalé veřejnosti si dovedou představit výsledky kontroly politiků a státních úředníků řízenou provokací. Potěšení z výsledku se ale bude lišit. Není však důvod nějak šetřit tyto zaměstnance – poslance, ministry, „nepolitické“ úředníky – které si občané platí, aby za ně spravovali věci veřejné. Možné tedy je, že silný hlas, který je současně pro i proti nasazování agentů „provokatérů“, je jen politicky korektním farizejstvím a že ve skutečnosti jde o preventivní právní ochranu před provokací poskytovanou chabým charakterům, jež opakovaně selhávají. Jednou z možností, jak to vyřešit, je rozšířit činnost současných policejních agentů i na oblast trestných činností, ve kterých dosud nepůsobili – včetně testování integrity. Tedy i na oblasti trestných činů korupčních či soutěžních a konkurzních pletich nebo zneužívání pravomocí a informací veřejnými osobami.

Odposlechy

Výsledkem navrhované právní úpravy bude významné a v boji proti korupci bezdůvodné zvýšení počtu odposlouchávaných občanů. Posun hranice pro nasazení operativních prostředků z trestní sazby deset let odnětí svobody na osm není v boji proti korupci třeba, byť se právě o něj návrh opírá. S porozuměním nahlížím na touhu operativních složek policie mít co nejsnazší přístup k nasazování odposlechů. S neporozuměním však nahlížím na tento pokus v případě politiků.
MV by si mělo uvědomit, že dle mezinárodních smluv může být, pokud jde o korupční trestné činy, tento operativní prostředek nasazován i u sazby s nižší horní hranicí trestu, než je oněch osm let. Kdyby tuto část balíčku předem konzultovalo například s Nejvyšším státním zastupitelstvím, které se o této možnosti v diskusi zmínilo, pravděpodobně by se v něm tento návrh neobjevil. Takto to spíše „zavání“ účelovostí, jak se dostat nejen k cenným informacím, ale i k žádoucímu politickému zboží pod záminkou počestného boje proti korupci.

Daňový systém

Výsledkem požadované změny bude i rozšíření přehledu o majetku občanů, aniž by to mělo větší význam pro boj s korupcí. I v současnosti má police přístup k informacím z daňového řízení před zahájením trestního stíhání konkrétního pachatele. Nejsem si jist, zda větší otevření daňového systému operativním složkám policie ve fázi vyhledávání trestné činnosti přispěje k odhalování korupčních trestních činů. Selský rozum mi říká, že nepřispěje. Informace z daňového řízení mohou indikovat nestandardní chování subjektů a úřady by pro tento účel měly mít ve vymezeném rozsahu stanovenu širší oznamovací povinnost. Možná by také bylo efektivnější, kdyby byla daňovým úřadům v praxi umožněna fyzická kontrola skutečných nárůstů osobních a firemních aktiv oproti placeným daním.
V oblasti kontroly zákonnosti spadající pod daňové úřady lze spíše uspět při potírání nezákonných „optimalizací“ hospodářských výsledků firem nebo při odhalování legalizace finančních prostředků ze šedé ekonomiky či organizované trestné činnosti. V oblasti korupčních trestních činů se domáhání větší prostupnosti ochrany občanských svobod jeví v lepším případě jako populistické. Pokud jde o „vylepšení“ možností zpravodajských služeb v oblasti zmiňované v balíčku, je nutné vzít v úvahu, že tyto instituce obvykle svá šetření nepřenášejí do postupů procesně právních. A je třeba, aby si je opatřovaly zpravodajskou prací a prostředky dle zákona o své činnosti a nemusely nikomu nepatřičnému odhalovat zájem o konkrétní subjekty či osoby.

Příčiny korupce

Korupce ve společnosti – nejen české – má však i jiné příčiny než špatnou legislativu a nedostatek kontroly. Ty se projevují v selhávání neustále pokoušených politiků a úředníků. Korupce, aniž by se jí v této souvislosti takto říkalo, se však stala v posledních desetiletích všudypřítomnou součástí komunikace mezi jednotlivými zájmovými skupinami ve společnosti. Jaké jsou pravděpodobné příčiny bujení korupce?
Za prvé to, že se nacházíme v přechodném období. Jeden společenský systém skončil a nový dosud ani zdaleka plně nefunguje. Za druhé historicky se Češi jen zřídka a pouze krátkodobě identifikují se svým státem a jeho politickou reprezentací. Se státem jednají bez ohledu na své postavení jako „s cizím“ – smí se okrádat. Za třetí výchova k demokracii a obecné slušnosti vyžaduje vysokou míru osobní kázně a odpovědnosti. Ta dosud u společenských autorit často chybí. Za čtvrté výchova k morálně etickým principům je klíčová ve věku od tří do šesti let a vyžaduje individuální, nejlépe rodičovský přístup. Po generace téměř 90 procent předškolní populace však toto období tráví pod vlivem institucionální kolektivní výchovy. Předškolní instituce však nejsou schopny navzdory své kvalitě tento individuální a pro děti srozumitelný přístup zajistit. Za páté snaha rychle dohnat Evropu – bohužel jen v nejsnáze dosažitelných disciplínách, které nabízí konzumní společnost. Za šesté beztrestnost zločinů minulého režimu devalvovala hodnotový systém, úctu i respekt ke spravedlnosti. Za sedmé rozvoj společnosti doprovázený bytněním byrokratických struktur přináší rozšiřování působnosti korupčních sil a metod korupce. Metoda „tu máš igelitku a tady tohle podepiš“ tak pomalu končí. Nastupují tituly, pozice, volitelná místa, nemovitosti, zahraniční konta, akciové podíly a tak dále. Lze konstatovat vážnou relativizaci hodnot.

Příčinné souvislosti

Nejen obchodní řetězce používají v kampaních korupční motivační pobídky. Lze bez uzardění říct, že většina politických stran (a všechny úspěšné) se snaží zkorumpovat skupiny občanů cílenými nabídkami výhod pro jednu z nich na úkor jiných. Na tyto sliby a občas i na jejich plnění nejsou navíc používány finanční prostředky slibujícího, ale veřejné. Ty však patří i skupinám, které naopak výhody poskytované jiným cílovým voličům poškozují.
Takzvaným demokratickým předvolebním bojem se však značně relativizují hodnoty . Nástrojem předvolební komunikace je totiž většinou populismus, lež a korupční nabídky voličům. To se dlouhodobě vydává za normální a přiměřené chování, což má destruktivní účinek na celé generace – schopnost lidí odlišovat dobro od zla, pravdu od lži či realitu od fikce se tím značně oslabuje. A v důsledku vlivu „společenských autorit“ a zájmových skupin se neustále posunují hranice tolerance k různým společenským i individuálním morálně etickým pokleskům. Ta se u nás projevuje ve vztahu k jiným lidem, ale především v omezené sebereflexi a nedostatečné korekci vlastního chování. Mnoho lidí proto ani netuší, že se chová špatně, neboť „to přece dělají všichni“. Společnost neví, jak se po rozpadu morálních autorit a po rovnostářské likvidaci elit – nahradily je populární a mnohdy odpudivé celebrity, což není totéž – s tímto problémem vyrovnávat, a tak degeneruje. Samočisticí schopnost společnosti klesá.
Sociálně inteligentní politici a jejich řídící ekonomické zájmové skupiny se v tomto stavu společnosti dokážou dobře orientovat. A vyhovují hlasu lidu dalšími kontrolními a řídícími nástroji, které balíčkují a aplikují na společnost. Tyto nástroje nezmění podstatu problému, ale jen cíleně prohlubují nesvobodu a manipulovatelnost společnosti. To je klíčový motiv.

Cesta pro ministerstvo vnitra

Pokud by MV chtělo navrhnout skutečný balíček proti korupci, který by z dlouhodobého hlediska mohl přinést výsledky, musel by se týkat změn zákoníku práce, zákona o rodině, školních osnov, výchovy v rodině, zásadní proměny systému sociálních dávek a daní a v neposlední řadě trestání pachatelů poklesků bez ohledu na to, zda už jde o trestný čin, nebo ještě nikoli. Muselo by také doporučit a vyžadovat, jak se politici a úředníci mají chovat, a jak nemají. A sepsat etický balíček, v němž by byla odpověď například na to, mohou-li být vrcholnými politiky lidé, kteří udržovali nebo udržují byť jen společenské styky se špičkovými zločinci nebo i jen kontakty s těmi, kdo porušují obecná pravidla slušnosti, ačkoli možná neporušují zákon nebo je zatím nikdo nedokázal pravomocně potrestat.
V současných českých podmínkách by byl třeba spíš Pecinův „gigaranec“ než balíček. Pak by se možná MV vrátilo na cestu ministerstva důvěry a nevstupovalo by neuměle do prosazování pozitivistické legislativy, která tento celospolečenský problém stejně neřeší, a naopak spíše zhoršuje. Třeba by pak občané pocítili znovu záchvěv úcty a respektu k vlastnímu státu. Takový úspěch bych ministru vnitra Pecinovi i ve vlastním zájmu velmi přál.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče