Kontrola e-mailů? Práce pro chytrou horákyni

28. srpna 2006, 00:00 - PETR KUČERA <br />
28. srpna 2006, 00:00

ZNEUŽÍVÁNÍ INTERNETU V PRACOVNÍ DOBĚ Jestliže si zaměstnanec většinu pracovní doby vyřizuje soukromé e-maily, máte právo potrestat ho za porušení pracovní kázně. Přitom ale nesmíte kontrolovat obsah jeho korespondence. Řešení této zdánlivě bezvýchodné situace přesto existuje - i když není jednoduché.

ZNEUŽÍVÁNÍ INTERNETU V PRACOVNÍ DOBĚ

Jestliže si zaměstnanec většinu pracovní doby vyřizuje soukromé e-maily, máte právo potrestat ho za porušení pracovní kázně. Přitom ale nesmíte kontrolovat obsah jeho korespondence. Řešení této zdánlivě bezvýchodné situace přesto existuje - i když není jednoduché.

Na jedné straně je tu právo (či dokonce povinnost) zaměstnavatele kontrolovat, co dělá jeho zaměstnanec v pracovní době. Tedy mimo jiné i to, k čemu a jak využívá firemní připojení k internetu. Na straně druhé ale existuje právo zaměstnance na ochranu soukromí. „Hranice mezi tím zatím není uspokojivě a dostatečně vyřešena,“ potvrzuje podnikový právník Richard W. Fetter.

Oblast je sice upravena hned v několika právních předpisech, v žádném však nenajdeme kompletní, jasná a srozumitelná pravidla. „Celou situaci je nutné posuzovat z hlediska zákona o ochraně osobních údajů, paragrafu 12 občanského zákoníku, článku 13 Listiny základních práv a svobod, unijní Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích a podle paragrafu 73 zákoníku práce,“ říká advokátka Ilona Kindlová z pražské advokátní kanceláře KŠD Štovíček.

Ohledně zmíněné problematiky zatím bohužel neexistuje mnoho judikatury, tedy předchozích rozhodnutí vyšších soudů. Ta jsou sice závazná jen pro konkrétní rozhodovaný případ, ale přesto bývají do určité míry „inspirující“ pro následná řešení podobných situací.

Celá situace tedy není jednoduchá a nelze ji vnímat černobíle. Právo nestojí jednoznačně ani na straně zaměstnanců, ani na straně zaměstnavatelů, je proto nutné dosáhnout kompromisu mezi jejich zájmy. K tomu, abychom mohli celou problematiku srozumitelně vysvětlit, potřebujeme nejen rozsáhlý prostor následujících stran, ale zároveň si musíme nejdříve podrobněji vysvětlit některé základní pojmy.

ZÁKLADNÍCH PRÁV SE NELZE VZDÁT

„Listina základních práv a svobod stanoví, že nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem -s výjimkou případů a způsobem, který stanoví zákon,“ připomíná Fetter. Stejně jako u klasických dopisů je tedy chráněn také obsah zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Ochrana se vztahuje i na všechna moderní komunikační média včetně elektronické pošty (e-mailu).

Výjimky z ústavní ochrany mohou vyplývat pouze ze zákona. „Tak je tomu třeba v případě odposlechů, zadržení a otevření poštovních zásilek při vyšetřování závažných trestných činů,“ upřesňuje Fetter. I při tom je však třeba mít na paměti, že Listina základních práv a svobod má formu ústavního (tedy nejsilnějšího) zákona a společně s Ústavou České republiky je tedy nadřazena všem ostatním tuzemským normám. Při případném nesouladu předpisů nižší právní síly (zákonů, vyhlášek či nařízení vlády) s ústavními zákony by musel rozhodnout Ústavní soud.

Těchto základních práv a svobod se člověk nemůže vzdát, dokonce ani formou písemného prohlášení, v němž by vše skutečně dobrovolně sepsal. Proto nelze ani formou dohody se zaměstnavatelem omezit právo na ochranu soukromí a listovního tajemství. „Výjimku nelze v žádném případě stanovit ani interním vnitřním pokynem, pracovním řádem, podnikovou směrnicí, nařízením či pokynem,“ varuje Fetter.

Podnikový právník Jaroslav Novotný k tomu dodává: „Pokud by se tak stalo, nemusel by se zaměstnanec tímto interním předpisem řídit, protože norma obsahující toto omezení by byla ze zákona automaticky neplatná.“ Vedle zmíněné ústavní zásady navíc také zákoník práce stanoví, že „neplatný je právní úkon, kterým se zaměstnanec předem vzdává svých práv“.

S problematikou souvisí také paragraf 12 občanského zákoníku. „Stanoví, že písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Stejnou zásadu potvrdila také judikatura Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,“ připomíná Kindlová. V tuzemském právním řádu zaručuje ochranu písemností také zákon o ochraně osobních údajů.

 Určitá tolerance k psaní osobních e-mailů není na škodu.

CO S OBÁLKOU, KDYŽ NENÍ ZAMĚSTNANEC PŘÍTOMEN?

Řada pracovních sporů se odvíjí od toho, že zaměstnanec dostal na svůj stůl poštu, ale ta již byla jeho nadřízenými (nebo třeba sekretářkou ředitele) otevřena. „Pokud je z obálky patrné, že je dopis adresován konkrétnímu zaměstnanci, nesmí ho nikdo jiný otevřít, jestliže lze zásilku bez odkladu doručit přímo adresátovi,“ varuje Novotný.

Problémy nastávají v případě, kdy je adresát třeba na čtrnáctidenní dovolené. „Právě tato situace není dostatečně upravena zákonem. Proto každému doporučuji, aby prokazatelnou formou domluvil s kolegy, jak postupovat. Pomůže například jednoduchá instrukce, v níž zaměstnanec pověří jiného, aby za něj po dobu nepřítomnosti otevíral jeho dopisy a e-maily,“ říká Novotný. Kvůli možnému pozdějšímu dokazování by tato dohoda měla mít písemnou podobu a měla by se uzavírat vždy jen na konkrétně vymezenou dobu, nikoliv paušálně na celé trvání pracovního poměru.

Jak se ale nedostat do rozporu s ústavně zaručeným právem na soukromí? „Především je třeba jasně rozdělit soukromou poštu od pracovní. Rozhodující je hlavně vědomí odesílatele, že zásilku posílá sice konkrétní osobě, nicméně na firemní adresu,“ vysvětluje Novotný.

Pokud si tedy zaměstnanec nechá do sídla společnosti poslat soukromý dopis a na obálce je uvedeno jen jeho jméno a příjmení, neměl by jej nikdo jiný otevírat. Jestliže je ale vedle jména zaměstnance uvedena také jeho pracovní funkce nebo název firmy, lze zásilku považovat za pracovní, nikoliv osobní. „Když někdo obálku adresuje Janu Novákovi, obchodnímu řediteli firmy XY, může ji - na základě výše zmíněného dočasného pověření - v případě Novákovy dlouhodobé nepřítomnosti otevřít jím pověřený zástupce,“ domnívá se Novotný. Jak firma, tak i odesílatel totiž mají shodný zájem: aby byla zásilka vyřízena co nejdříve.

Předpokládá se tedy, že vše, co je doručeno na poštovní nebo e-mailovou adresu firmy, nemá vyloženě osobní povahu. „I přesto: Pokud pověřený zaměstnanec začne číst cizí dopis a zjistí, že je soukromého charakteru, musí ho okamžitě přestat číst a ponechat ho adresátovi,“ vysvětluje Novotný. Samozřejmě, že pokud šlo o nedovolený případ soukromé pošty odesílané zaměstnancem, může ho zaměstnavatel zákonným způsobem sankcionovat.

I VE FIRMĚ TRVÁ PRÁVO NA SOUKROMÍ

Ústavní právo na soukromí podle Novotného chrání jen osobní, nikoliv veškerou komunikaci. „To bych pak ani nemohl poslat ryze pracovní e-mail, který přišel na mou firemní adresu, kolegovi k vyřízení,“ usmívá se.

„Setkávám se ale i s mylným názorem, že všechno v prostorách zaměstnavatele je prostě firemní a nikoliv soukromé. To je samozřejmě d
ruhý extrém. Smyslem zmíněné ochrany soukromí je třeba zajištění diskrétnosti v prostoru toalety, přestože i ona patří firmě. Stejně tak je nedotknutelný například zaměstnancův soukromý mobil, přestože ho má položený na firemním stole,“ vysvětluje.

Jinými slovy: I na pracovišti platí základní lidská práva a svobody, mezi něž patří také ochrana soukromí při komunikaci, a to i když je k ní využíváno prostředků a techniky firmy. Chráněny ale nejsou čistě pracovní úkony. Také proto může zaměstnavatel například monitorovat odpovědi svého pracovníka, pověřeného kontaktem se zákazníky na firemní infolince (call centru). „Samozřejmě ale přitom musí chránit osobní projevy volajícího před dalším rozšířením. Například, že se panu Novákovi narodil syn, a proto chce u naší firmy zjistit nějaký vhodný finanční produkt,“ dodává Novotný.

SOUKROMÝ A PRACOVNÍ E-MAIL

Jak je tomu v případě elektronické komunikace? Důležité je hlavně co nejjasnější oddělení soukromých e-mailů, které jsou zákonem chráněny, od firemní komunikace, jejíž monitorování je naopak oprávněným zájmem (či dokonce povinností) zaměstnavatele.

„Snad každý počítačově trochu zběhlý člověk má jednak soukromou e-mailovou adresu, jednak firemní. A základem je tyto adresy nemíchat,“ potvrzuje Novotný. „Kvůli právní jistotě při pozdějším dokazování je lepší nechat zaměstnance podepsat, že firemní adresu může využívat pouze k pracovním účelům,“ dodává. Rozumný šéf podle něj nebude dělat problém, když si i přes tento závazek zaměstnanec z firemního e-mailu občas odešle krátký soukromý dopis -ale společnost má alespoň v ruce důkaz, pokud by snad někdy zaměstnance napadlo žalovat ji za to, že „porušila právo na soukromí“, když mu vyčítala posílání osobního e-mailu z firemní adresy v pracovní době.

Zaměstnavatel by měl vždy předem určit, které adresy elektronické pošty jsou určeny k vyřizování firemní korespondence, a seznámit s tím průkaznou formou své zaměstnance. To znamená obvykle podepsat písemné prohlášení.

„Zaměstnancům lze zároveň uložit povinnost umísťovat privátní e-maily odděleně od služebních ve zvláštní složce, pokud možno zřetelně označené jako soukromé. Interním předpisem lze i určit, že tuto složku musí pracovník vyprazdňovat minimálně jednou týdně, aby se nepřetěžovala kapacita systému,“ dodává k tomu právník Fetter.

Jestliže firma přesto strpí vyřizování soukromé korespondence na firemní emailové adrese, měli by si zaměstnanci být vědomi, že nejde o uzavřenou a chráněnou zprávu, ale o sdělení, která si zaměstnavatel může, byť s určitým omezením, přečíst.

SELSKÝ ROZUM?

Nabízí se zdánlivě jednoduché řešení: Určit, že všechny adresy s koncovkou firmy jsou považovány za služební a nelze je tedy využívat k osobní korespondenci. Jenže je nutné pamatovat také na soukromí odesílatele -osoby, která e-mail do vaší společnosti posílá. „Cizí člověk nemusí vždy poznat, jestli třeba adresa jan.novak@novak.cz je soukromá, nebo pracovní,“ uvádí Novotný. Za zavináčem totiž může být jak jméno firmy, tak i název domény registrované soukromě Janem Novákem. Nebo dokonce i jméno poskytovatele připojení - a podle něj nelze poznat, zda e-mail směřuje k panu Novákovi domů, nebo do firmy.

Vhodnější tedy je při firemní komunikaci preferovat adresy typu info@firma.cz nebo obchod@firma.cz, než například jan.novak@firma.cz. Rozhodující je vždy to, zda konkrétní e-mailová adresa je či není určena k příjmu a odesílání firemních e-mailů a zda tuto skutečnost může odesílatel, zasílající zprávu na takovou adresu, při běžné obezřetnosti zjistit.

Některé firmy proto - s cílem předejít případným sporům - stanovují ještě konkrétnější pravidla. „Patří mezi ně zejména povinnost zaměstnance přidávat pod každý e-mail celý firemní podpis nebo i výslovný dodatek, že jde o pracovní, a tedy veřejnou korespondenci,“ upřesňuje Novotný.

A právě zde se názory různých právníků často liší. „Stejný spor může samozřejmě vést k úplně odlišnému rozhodnutí. Záleží hlavně na soudci, který bude rozhodovat. Někteří odkazují na zdravý selský rozum, tedy že adresy s koncovkou @firma.cz nelze primárně považovat za osobní, zvláště když i z dalších okolností musí být patrné, že se jedná o služební e-mail. Naopak někteří soudci trvají na tom, že obsah e-mailu je vždy soukromý -podle nich by tedy zaměstnavatel ani nemohl kontrolovat, zda zaměstnanec jménem firmy a z její adresy neodesílá třeba vulgární e-maily obchodním partnerům,“ sděluje své zkušenosti Novotný.

KONTROLUJTE, ALE JINAK

Oproti uvedeným předpisům, chránícím soukromí zaměstnanců, stojí zájem zaměstnavatelů kontrolovat své zaměstnance, pokud jde o využití pracovní doby.

Právník Fetter připomíná, že zákoník práce ukládá zaměstnancům řadu základních povinností. „Jde zejména o plné využívání pracovní doby a výrobních prostředků k vykonávání svěřených prací a o povinnost plnit kvalitně, hospodárně a včas pracovní úkoly,“ vypočítává. Lidé jsou povinni pracovat svědomitě a řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem. „Stejně tak musí střežit a ochraňovat majetek firmy před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele,“ cituje ze zákoníku práce.

Jak to ale zajistit v praxi, aniž by se firma dostala do rozporu s ústavními právy na soukromí nebo aniž by vytvářela velmi komplikované právní konstrukce?

„Nejjednodušším řešením je schopný nadřízený, který si vybere schopného podřízeného. U kvalitního zaměstnance pak jistě nebude nutné nepřetržitě kontrolovat využívání pracovní doby,“ usmívá se Novotný. „Stejně tak je vhodné nastavit jasná kritéria pro hodnocení pracovníkova výkonu. Nadřízeného by v nich měl zajímat hlavně výsledek - nikoliv jak, kdy a kde ho zaměstnanec dosáhne. Stejně tak je zbytečné zakazovat zaměstnanci třeba poslouchání hudby při práci, pokud ho to nerozptyluje, ale naopak povzbuzuje. A pochopitelně pokud tím neomezuje své kolegy,“ říká.

Zaměstnanec, který by pravidelně třetinu své pracovní doby trávil vyřizováním soukromých e-mailů nebo brouzdáním po internetových stránkách nesouvisejících s prací, evidentně nebude podávat takové výkony jako jeho kolegové. „Je tedy hlavně na schopném nadřízeném, aby takové chování odhalil na základě nedostatečných výsledků zaměstnance. Koneckonců je to i právně čistší - snížit mu pohyblivou složku mzdy za špatné výkony spíše než za to, že byl přistižen při psaní soukromého e-mailu,“ domnívá se Novotný. Sám zaměstnanec pak ve vlastním zájmu odstraní jednání, které vedlo k jeho finančnímu postihu.

„Často bych řekl, že absolutní plošná omezení vedoucí až k buzeraci zavádějí ti manažeři, kteří sami nejsou schopni skutečně kontrolovat a hodnotit zaměstnance podle odvedeného výkonu, a lpí proto více na vnějších znacích než na skutečné efektivitě práce,“ uzavírá Novotný. Rozumný manažer tedy raději dovolí zaměstnanci vyřídit si během pěti minut soukromý e-mail s úřadem, než aby o zaměstnance přišel na dvě hodiny.

S MONITORINGEM RADĚJI OPATRNĚ

Čím dál tím více firem monitoruje jak využívání e-mailů, tak také návštěvy internetových stránek během pracovní doby. „I zde je daleko vhodnější trestat zaměstnance za nedostat
ečné výsledky než mu přiznávat, že jste špehovali jeho chování na internetu. Jak už jsem řekl, soud by to nakonec mohl obrátit i proti firmě - nejenže byste se nezbavili zaměstnance, ale ještě byste dostali sankci za porušování soukromí,“ varuje Novotný.

„Firmy nejsou oprávněny sledovat, monitorovat a zpracovávat obsah korespondence svých zaměstnanců. Mohou u svých zaměstnanců sledovat jen počet došlých a odeslaných e-mailů. O záměru sledovat četnost přijímaných či odesílaných zpráv ovšem musí své zaměstnance předem informovat,“ říká k tomu Ilona Kindlová z advokátní kanceláře KŠD Štovíček.

Obdobné ochrany se podle ní dostává i používání internetu zaměstnanci (viz článek 45 evropské Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích). Zákaz se vztahuje i na takzvaný špehovací software, webové štěnice či skryté identifikátory, které mohou sledovat činnost uživatele.

Šalamounské je i rozhodnutí (judikát) Nejvyššího soudu České republiky z února 2005. „Lze z něj vyvodit závěr, že pokud zaměstnavatel nebude sledovat obsah pošty ani jinak monitorovat e-maily nebo činnost zaměstnance na internetu, soud by případné porušení pracovní kázně z těchto důvodů připustil. Předpokladem pro rozhodnutí o porušení pracovní kázně ovšem bude, pokud ji zaměstnavatel prokáže pouze na základě počtu odeslaných a příchozích e-mailových zpráv zaměstnanci, přičemž na sledování počtu zpráv byl předem upozorněn,“ upřesňuje Kindlová.

Včasné upozornění zaměstnanci, zda a v jakém rozsahu je firemní e-mail monitorován, má význam také pro prevenci: U takto poučeného zaměstnance totiž firma jen obtížně zasáhne, byť neúmyslně, do soukromí, a tedy do osobnostních práv.

Pokud by zaměstnavatel zjistil, že zaměstnanec využívá soukromě elektronickou poštu v takovém množství, pro které neplní povinnost spočívající v plném využívání pracovní doby, může se jednat o porušení pracovní kázně a následovat příslušná sankce. „V závažných nebo opakujících se případech může zaměstnavatel s pracovníkem rozvázat pracovní poměr. Vedle toho není vyloučeno ani vymáhání případně zaměstnavateli způsobené škody zaměstnancem spočívající zejména ve zvýšených nákladech na provoz příslušného telekomunikačního zařízení,“ dodává Fetter.

Rozdílně je samozřejmě nutno posuzovat třeba občasné odeslání e-mailu manželovi od hromadného rozesílání obchodní korespondence související s jinou výdělečnou činností zaměstnance. Stejně tak je vhodné rozlišovat ojedinělou -byť soukromou - návštěvu internetového katastru nemovitostí od pravidelného surfování po erotických stránkách.

JDE I O POVĚST FIRMY

Větším nebezpečím než občasné odeslání soukromého e-mailu nebo návštěva „nepracovních“ stránek jsou rádobyžertovné e-maily, přeposílané z firemních adres. „Tento nešvar je čím dál tím častější. Firmě přitom takové jednání může kazit dobrou pověst,“ upozorňuje Novotný. Doporučuje proto do příslušných interních instrukcí a zaměstnanci podepisovaných prohlášení přidávat výslovný zákaz přeposílání podobných e-mailů.

Právník Fetter k tomu dodává: „Jedná se zejména o vtipy, zábavné fotografie, zprávy s lechtivým, obscénním, sexuálně obtěžujícím obsahem; zprávy s urážlivým, hanlivým, pomlouvačným, rasistickým, národnostně nesnášenlivým obsahem, obsahující extrémistické politické, ideologické a náboženské názory, nebo jinak občanskoprávně a trestně postižitelným obsahem.“

Pokud totiž někomu z adresy typu jan.novak@firma.cz přijde e-mail, považuje ho zpravidla za oficiální vyjádření společnosti. „Zaměstnanec si často neuvědomuje, že pošle-li jménem firmy sdělení obsahující například politický názor, může to příjemce chápat jako stanovisko celé společnosti. Představte si, že adresátem je potenciální klient. Pak za ním někdy přijdou zástupci společnosti s obchodní nabídkou. Ale on v nich místo důstojných odborníků vidí reprezentanty firmy, od níž nedávno dostal pochybné e-maily. A to ani nemluvím o kapacitním zatěžování serverů,“ dodává Novotný.

Samostatnou kapitolou je pak odesílání nevyžádané pošty (spamu). Této otázce jsme se na stránkách Profitu věnovali již několikrát, nejnověji pak v čísle 18/2006, kdy jsme informovali o drobném zmírnění právní úpravy. Ta rozlišuje mezi stávajícími zákazníky a zákazníky potenciálními. Novinkou je, že stávajícím klientům mohou obchodníci svoji nabídku elektronicky zasílat i v případě, že nebudou mít jejich výslovný souhlas - ovšem za předpokladu, že zákazníci budou mít možnost zasílání reklamy kdykoli odmítnout. Na vztah mezi firmou a adresátem, který dosud není jejím zákazníkem, se nadále vztahuje přísnější režim. Podle něj musí firma získat k rozesílání reklamy na své výrobky nebo služby předchozí souhlas adresáta.

SOUVISEJÍCÍ PŘEDPISY

  • zákon č. 101/2000Sb., o ochraně

osobních údajů, v platném znění,

  • § 12 občanského zákoníku (zákon

č. 40/1964 Sb), v platném znění,

  • článek 13 Listiny základních práv

a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.),

  • Směrnice Evropského parlamentu

a Rady EU č. 2002/58/ES o soukromí

a elektronických komunikacích, 

  •  § 73 zákoníku práce (zákon č. 65/1965

Sb.), v platném znění,

  • judikát Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo

1864/2004 z 3. února 2005,

  • zákon č. 480/2004 Sb., o některých

službách informační společnosti,

v platném znění (upravuje mimo jiné

zasílání spamů).

PRAKTICKÉ RADY

  • Zaměstnanec se nemůže předem vzdát svých práv daných ústavními zákony a zákoníkem práce. Taková dohoda by byla neplatná. Může ale včas pověřit kolegu, aby za něj během delší nepřítomnosti dočasně vyřizoval pracovní poštu.
  • Jestliže osoba, která není adresátem, zjistí během čtení, že dopis má osobní charakter, musí ho přestat číst a přenechat skutečnému adresátovi. To platí i v případě, že se zpočátku dalo usuzovat na pracovní charakter této písemnosti.
  • Oficiálně lze monitorovat pouze počet e-mailů a adresy příjemců či odesílatelů, nikoliv jejich obsah.
  • Na monitoring využívání e-mailu a internetu je vhodné zaměstnance předem upozornit. Chtějte po nich písemné prohlášení (nikoliv nutně souhlas), že byli s touto skutečností seznámeni.
  • Účinnější a méně konfliktní je hodnotit zaměstnance podle výkonů, nikoliv podle vnějších znaků jeho činnosti. I pracovník, který si během pracovní doby vyřídí několik soukromých e-mailů, může pracovat efektivněji a lépe než kolega, který se zdánlivě věnuje jen své práci.
  • V interním předpisu nebo pracovní smlouvě je vhodné jasně stanovit, že e-mailové adresy obsahující název firmy mohou být využívány pouze k pracovním, nikoliv soukromým účelům.
  • Jestliže přijde na adresu firmy obálka pro konkrétního pracovníka, raději ji neotevírejte bez jeho výslovného pověření. To platí zejména v případě, že na obálce není současně uvedena zaměstnancova pracovní pozice nebo název firmy.
  • Vydejte výslovný zákaz odesílání či přeposílání e-mailů s problematickým obsahem (sex, rasismus, politika a podobně) z vašich firemních adres.
  • Smiřte se s tím, že neexistuje řešení, které by vás jako zaměstnavatele plně uspokojilo. Vždy půjde „jen“ o vhodný kompromis mezi právem zaměstnance na ochranu

soukromí a vaším zájmem o co nejvyšší produktivitu práce.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče