Konsekvence žlutého hříchu

24. května 2011, 15:51 - Milan Vodička
24. května 2011, 15:51

Muž, který změnil žurnalistiku k lepšímu, zemřel před sto lety

Muž, který změnil žurnalistiku k lepšímu, zemřel před sto lety. Cenu se jménem Josepha Pulitzera dostávají seriózní novináři, přestože on stačil ukázat cestu i bulváru.

Z důvodů, které by zřejmě nedokázala objasnit ani ony samy, tisknou každý rok česká média informaci o nových nositelích Pulitzerovy ceny, novinářského ocenění v USA. Pikantní na tom je, že novináři servírují zprávy o článcích, které sami nečetli, publikovaných často v novinách, o nichž nikdy neslyšeli, napsaných kolegy, jejichž jména neznají, a pocházejících z novinářského prostředí, za nímž to české v lecčems zaostává jako pěstní klín za laserově naváděnou střelou.
Hlavní novinářskou cenu za službu veřejnosti, jak jsme se nedávno dozvěděli, letos získal deník The Los Angeles Times (LAT) za odhalení korupčního skandálu v jakémsi městě Bell. Loni vyhrál Bristol Herald Courier, který v sérii článků upozornil na to, že společnosti těžící zemní plyn v jihozápadní Virginii neplatí za důlní práva majitelům pozemků. Ale je tady něco ještě mnohem pikantnějšího. Joseph Pulitzer, jehož jméno ceny za kvalitní žurnalistiku nesou, by mohl být velmi snadno považován za jednoho z největších otců bulváru.
Nás by mohl tento muž, který zemřel přesně před sto lety, zajímat i proto, že jeho předkové údajně pocházeli z Moravy. Jako mladík se vypravil do Nového světa, aby tam hledal svůj americký sen. Tam položil základy moderní seriózní žurnalistice, která jde po krku vrchnosti, přestal novinařinu brát jako intelektuální činnost, ale otevřel ji běžným lidem, protože psal jejich jazykem, díval se na svět jejich očima a hájil jejich zájmy.
Byla to revoluce. Nejdřív ale k tomu bulváru.

Krásné žurnalistické časy

Všechno se to odehrálo v New Yorku, městě, které vzniklo kvůli vydělávání peněz a téhle vlastnosti se nikdy nezbavilo. Vlastně to byla chyba druhého z bratrů Pulitzerových, Alberta. Ten vlastnil deník New York Journal, zatímco jeho bratr Joseph velmi úspěšně obdělával jiný deník, New York World. Zdálo se, že Joseph je žurnalistický génius. World koupil za 346 tisíc dolarů v roce 1883, kdy list prodělával čtyřicet tisíc ročně. Ale on věděl, co s ním. Vrhl se na skandály, senzace a tomu, čemu dneska novináři cynicky říkají „hluboce lidský příběh“.
Do té doby noviny víceméně jen tiskly suché zprávy. Pulitzer to změnil. Ale v každém případě k lepšímu. Jeho World oslovil obyčejného člověka, bil se za jeho zájmy, odhaloval nechutné praktiky a korupci mocných. Jak napsal sám Pulitzer v prvním úvodníku, stránky listu World budou „věnovány sporům lidí více než peněženkám mocnářů, budou odhalovat podvody a zpronevěry, bojovat se všemi veřejnými zly a nešvary, World bude sloužit a bude bojovat za lidi s opravdovou upřímností. Budu jednoduše referovat veřejnosti o Světě. V tomto velkém a rostoucím městě je místo pro noviny, které nejsou jen levné, ale pestré, nejen pestré, ale nepředpojaté“.
Za pár let se náklad zvýšil z patnácti na 600 tisíc a Joseph Pulitzer rázem vlastnil největší noviny Ameriky. Byly to slavné časy. Jeho nejzářivější hvězdou byla reportérka Nellie Blyová, která začala tím, že se nechala na deset dní zavřít do blázince, aby odhalila, jaké tam jsou drsné praktiky. Nacvičila si před zrcadlem grimasy a pak už ve svěrací kazajce „sbírala materiál“: hnijící jídlo, bití, zkažená voda, krysy, pacienti svázaní navzájem. O pár let později nabídla Pulitzerovi, že překoná rekord Philease Fogga z románu Cesta kolem světa za 80 dní. Byl z toho obrovský závod, protože opačným směrem vyjela reportérka jiného listu. Blyová vyhrála nad ní i nad hrdinou z verneovky. Objela svět za 72 dnů.
Byly to časy krásné žurnalistiky. Jenže pak Alberta napadlo, že prodá svoje noviny Journal. Koupil je syn kalifornského magnáta William Randolph Hearst, který předtím studoval v Harvardu a rád četl Pulitzerův World. Napadlo ho, že bude dělat něco podobného, ale efektivněji. Chtěl svůj vzor zničit. V New Yorku proto vypukla novinová válka.

Kronika staré války

Vydavatelé a šéfredaktoři tehdy začínali chápat, že rozhodující je náklad, protože se prali o inzerci obchodních domů. Teprve tehdy se stal náklad ukazatelem stavu listu, a nikoli soukromým údajem, který nemusí nikoho zajímat. Logika byla jasná: čím vyšší náklad, tím více bude inzerce a tím bude i dražší. Tehdy bylo tohle poznání úplná novinka.
Stejně jako bulvár. Dneska je to věc jasná jako facka, ale tehdy ho bylo potřeba vynalézt. Postarala se o to válka mezi agresivním Hearstem a Pulitzerem.
Boj se naplno rozhořel v roce 1895 a trval tři roky. Hearst, který měl za sebou rodinné jmění, mohl stanovit cenu novin na jeden cent, což bylo o polovinu méně, než kolik do té doby žádal Pulitzer. Ten vzápětí srazil cenu také. Následoval Hearstův čelní útok: začal skupovat Pulitzerovy nejlepší lidi. Dařilo se mu to ze dvou důvodů. Zaprvé je neuvěřitelně přeplácel a zadruhé lidi rádi prchali od Pulitzera, neboť byl jako šéf nesnesitelný.
Spor o jednoho z autorů dal celé válce jméno a nakonec se z něj zrodil i americký termín pro bulvár, takzvaný „žlutý žurnalismus“. Šlo o to, že Pulitzer neuvěřitelně bodoval svým celostránkovým komiksem Hoganova ulička, kde byl hlavní postavou „žlutý kluk“, postava chlapce v noční košili. Hearst zlanařil Pulitzerova kreslíře, jenže Pulitzer si pořídil jiného, a tak oba deníky vycházely se žlutým klukem současně. Začalo se jim říkat yellow kid papers, pak jen yellow papers, až se z toho, co předváděly, nakonec vyklubal yellow journalism.

Čím dál špinavější práce

Bylo to něco nového. Už před touhle válkou Pulitzer dělal z listu World poutavé čtení, plnil ho obrázky, hrami a soutěžemi. Zavedl sport a také stránku pro ženy. Hodně místa zaplnily kriminální zprávy s dryáčnickými titulky. Ale tyhle zprávy nebyly v žádném případě dominantní.
Pulitzer věřil, že noviny jsou veřejná instituce a jejich povinností je vylepšovat společnost. K tomu mu sloužil nový druh žurnalistiky, jakési křižácké tažení proti zlu a okolní nespravedlnosti. Jiní o takových událostech jen psali, novináři z Worldu po nich a jejich příčinách pátrali. Tak vznikala žurnalistika, jíž se dnes říká investigativní. Terčem byla zkorumpovaná a brutální policie, chamtivost velkých firem či prohnilost politiků. Stejně tak noviny kritizovaly špatné bytové podmínky či nevyhovující zdravotní péče.
Jenže pak Hearst donutil Pulitzera, aby přijal jeho hru. Hearst nebyl žádný svatoušek, neměl problém otisknout na titulní straně kresbu nahé ženy nebo popisovat něčí nevěru, byť i on tiskl zprávy o prohnilém světě politické korupce.
Během bitvy oba listy zmutovaly na bulvár s pravidly, jaké u těch horších novin tohoto druhu známe i dnes: objevily se obrovské titulky, často k bezvýznamným zprávám, čím víc bylo ilustrací, tím lépe, špinavou práci dělaly zavádějící titulky, pseudovědecké zprávy o zrůdách či kanibalech, vymyšlené rozhovory či události. Důležitými zprávami se staly skandály. Běžné byly nejmenované zdroje, neprověřené zprávy či rovnou výmysly. Ale na druhé straně přišel i další rozvoj nebojácné, agresivní pátrací žurnalistky, protože noviny dávaly v praxi najevo sympatii pro malého člověka, kterému ubližuje systém. Náklad dobou listů se nakonec vyšponoval až k milionům výtisků.

Důkladná očista

Období zápolení s Hearstem později znechucený Pulitzer nazval svým „žlutým hříchem“. Přestože na přelomu století se World opět stal respektovaným deníkem, jeho mrzelo, že se odchýlil od slušných pravidel. Pocit viny ho pronásledoval až do smrti.
Odčinil to tím, co po sobě zanechal. Stál u zrodu – svým naléháním i miliony – prvních novinářských škol. Ta první vznikla při Kolumbijské univerzitě v New Yorku, ta druhá na University of Missouri. Obě přijaly první studenty až po jeho smrti. A podobně to bylo s dalším odkazem, který Pulitzer zanechal Americe: jeho cenami. Ve své závěti stanovil základní pravidla toho, co je dnes nejvýznamnějším oceněním americké žurnalistky.
A zdá se, že svým způsobem i české, ačkoli česká média natož publikum nejenže neznají oceněné články, ale ani „žlutou vinu“ muže, který tak chtěl vyžehlit své staré hříchy.

Z bezdomovce tiskovým magnátem Život Josepha Pulitzera patřil k čítankovým příběhům amerického vzestupu a vítězství, které vytvářejí iluzi, že za oceánem se splní sen každému. Pulitzer se vyšvihl na novinového magnáta a milionáře, přestože zpočátku spával na ulici a téměř umřel hlady. Z mladíka, který ani v Americe dlouho neuměl anglicky, se nakonec stal novinář, jenž položil základy moderní žurnalistky.
Vlastně se to stalo shodou okolností. Ameriku ani novinařinu Pulitzer v plánu rozhodně neměl. Vítr ho do Nového světa i redakce zavál náhodou, což v rodině Pulitzerových nebylo nic překvapivého. Jeho předkové kdysi žili na Moravě a jmenovali se Politzerovi. Pak se přestěhovali do Maďarska, kde se jim dařilo velmi dobře. Ale to se zlomilo v roce 1858, kdy umírá Josefův otec. Nejenže se rodina časem dostane na mizinu, matka si přivede nového muže, který se s Josefem srdečně nesnáší. Mladík vidí východisko v útěku: žádá několik evropských zemí o přijetí do armády. Marně. Pak se dozví, že v Americe by se to mohlo podařit. Zuří tam občanská válka a po kanonenfutrech je sháňka. Vyrazí tam v roce 1864. Je mu osmnáct a v podstatě z lodě míří ke kavalérii Unie.
Když válka skončí, bere jakoukoli práci. Chvíli je velrybářem, jindy hrobařem. Spí v New Yorku v odstavených vozech ve vedlejších uličkách. Pak vyráží do St. Louis, protože je tam silná německá menšina. Jede tam tak, že se zvenčí drží zábradlí železničních vagonů. Cestou prodá svůj jediný majetek, bílý kapesník. Dostane za něj 75 centů.
Když tam dorazí, větří příležitost. „Světla St. Louis pro mě vypadala jako zaslíbená země,“ napsal o mnoho let později. Jenže v „zaslíbené zemi“ dostane na starost stáj plnou mul. Vydrží tam dva dny, není zrovna fyzicky silný. Vzápětí je číšníkem, pracuje na dráze a dělá spoustu dalších džobů. Stane se také obětí podvodníka, jemuž zaplatí pět dolarů za slib práce na plantáži kdesi na jihu. Parník ho nakonec s ostatními oběťmi vysadí na břehu a oni se musejí vrátit do St. Louis pěšky. Rozzuřený Pulitzer sedne a napíše první článek do novin.
Ze spousty zaměstnání, jimiž prošel, se jako nejdůležitější ukáže pinglování. Právě v hospodě se totiž seznámí s Němci, kteří ve městě mají důležité slovo. Zaměstnají ho a on vystuduje práva. Ale nemá moc klientů, pořád totiž neumí dobře anglicky. Na žurnalistiku to nicméně zřejmě stačí.
Nejdřív pracuje v německých novinách Westliche Post. Ukáže se, že má čich na zprávy. A tvrdě pracuje. Začíná v deset dopoledne, končí ve dvě v noci. Postupuje vzhůru, získává akcie vlastních novin, které později, když list vylepší, s velkým ziskem prodává. A kupuje dva další listy, z nichž udělá jeden: St. Louis Post-Dispatch. Ten začíná utvářet po svém. Na stěny své kanceláře napíše krédo „Přesnost, přesnost, přesnost“ a stává se obhájcem obyčejného člověka a tvrdým bojovníkem proti korupci, byť s velmi populistickým stylem.
Pak se vydává do New Yorku, kde se nachází více potenciálních čtenářů. A vstříc svému životnímu úspěchu. Ve čtyřiceti je skoro slepý, ale to nevadí. Nechává si předčítat celý obsah svých novin New York World a diktuje asistentům připomínky. Projevuje neuvěřitelný čich nejen na zprávy, ale také na trendy v žurnalistice, chápe věci kolem novinového byznysu, které dneska nedocházejí mnoha manažerům z oboru. Umírá jako vážený novinář a multimilionář v roce 1911. Před sto lety.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče