Konečně pevná půda

18. srpna 2003, 00:00 - Patricie Polanská, Hospodářské noviny
18. srpna 2003, 00:00

Zvyk políbit zemi, na kterou vstupuji, má prastaré kořeny a vyjadřuje různé pocity. V našich časech jsme si zvykli, že toto lehce teatrální gesto má téměř vyhrazeno hlava katolické církve. Jinak se vyskytuje ještě tak v béčkových katastrofických filmech při obzvláště dojemném happy endu.

TRAFIKA

Na letiště v Savannah se vracejí američtí vojáci, kteří předtím v Iráku, na jiné půdě, válčili. Dá se odhadnout, že ten jeden, který emoce této chvíle potřeboval vyjádřit polibkem zemi, kam se vrací, cítí radost i úlevu z přežití. Vzhledem k vývoji situace v Iráku velmi pochopitelné. On v tomto „katastrofickém“ filmu, který my ostatní sledujeme nepřetržitě na televizních obrazovkách, hrál, přežil a dočkal se svého osobního happy endu. My možná dokážeme najít Irák na mapě málem se zavázanýma očima. Ale on tam byl osobně. Kdo by se na jeho místě nevojácky neradoval z návratu?

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče