Konec války v nedohlednu

03. prosince 2008, 11:26 - Matyáš Zrno
03. prosince 2008, 11:26

Politická a bezpečnostní omezení nedovolují mezinárodním jednotkám účinně zasahovat

celý podtitul:
Politická a bezpečnostní omezení nedovolují mezinárodním jednotkám účinně zasahovat

První český voják padl v Afghánistánu v březnu tohoto roku. Další následoval v říjnu. Za hrdinství letos vyznamenal prezident republiky tři vojáky, nasazené v Afghánistánu. Připomnělo nám to, že v Afghánistánu stále trvá válka a potrvá dlouho. Vojáci NATO tam nedohlížejí na mír, na stavby silnic či vrtání studní.
V centrále NATO v Bruselu je nálada pod psa. Důvodem je Afghánistán. Věci se nevyvíjejí jak mají. Původně mělo jít o mírovou misi, což pro řadu evropských států byla akceptovatelná možnost, jak se zapojit do války proti teroru, být spojencem USA a přitom neriskovat v Iráku. Vítězství bylo relativně rychlé a snadné, ale pak se na Afghánistán zapomnělo; kamery se zaměřily na Irák.

Naučí se Němci opět zabíjet? Roku 2006 začaly prosakovat nepříjemné zprávy: vláda nekontroluje mnoho území, Tálibán sílí, útočí, po Kábulu se cizinci nemohou volně pohybovat. Američané, tísněni v Iráku, neměli dost mužů, takže se obrátili na evropské spojence, kteří původně počítali s tím, že budou dohlížet na mír v Kábulu a okolí. Spojenci kývli ne s velkým nadšením. Ředitel politického plánování generálního sekretáře NATO Jamie Shea v případě Němců s trochou nadsázky vysvětluje: „Víte, moje manželka je Němka a říká mi: vždyť si za to můžete sami. Tak dlouho jste nás po válce převychovávali od militarismu k pacifismu, až jste nás odnaučili bojovat.“ Časopis Der Spiegel zveřejnil před časem na titulní straně donedávna nepředstavitelný slogan: „Němci se musí naučit zabíjet.“ Jenže nejde jen o Afghánistán. Všichni se shodují v tom, že klíčem ke stabilitě v Afghánistánu je Pákistán, v jehož pohraničních oblastech má Tálibán bezpečné zázemí. A nikdo si není jistý tím, jak vážně to Pákistán míní se svými závazky ve válce proti terorismu. Pákistán měl v Afghánistánu vždy své zájmy vedené obavou z paštůnských kmenů v pohraničí, které od Afghánistánu oddělila zcela umělá, Brity načrtnutá, takzvaná Durandova linie roku 1893. Kvůli válce v Afghánistánu je nyní Pákistán bezpečnostním problémem i pro NATO, pro které byl donedávna nezajímavou zemí. Jamie Shea k tomu uvádí: „Pákistán je obrovská, strašně důležitá země a my najednou zjišťujeme, že nemáme lidi, kteří jí rozumí.“

Národní výjimky Obranné aliance vznikají ze společných zájmů, obvykle proti společnému nepříteli. Ten byl po čtyřicet let jasný. Afghánistán je tisíce kilometrů daleko a Tálibán a Al-Káida zjevně pro spoustu evropských vlád (nemluvě o občanech) nepředstavuje jasné a rozpoznatelné nebezpečí, kvůli kterému je potřeba riskovat životy. „Evropské vlády nemohou říct voličům, že se v Afghánistánu bude bojovat ještě asi dvacet let. Prostě lžou. Představovat to jako mírovou misi a dostat tam alespoň nějaké vojáky, i když často s omezeným mandátem, je lepší než nic,“ poznamenal rezignovaně jeden francouzský bezpečnostní expert.
Aby se jejich vojákům nic moc nestalo, se jednotlivé státy snaží čelit systémem takzvaných národních výjimek, jež jsou noční můrou velitelů NATO. Národními výjimkami se vlády nechlubí, nezveřejňují se a vojáci se je často dozví až v poli. Jde o omezení pro vlastní ozbrojené síly, aby se jim náhodou něco nestalo. V praxi to funguje tak, že když se třeba britská hlídka dostane pod palbu a poblíž se nacházejí řekněme maďarští vojáci, nemohou zasáhnout. Mají se totiž maximálně vyhýbat ozbrojeným střetnutím. Když se v zóně italské armády objeví hnízdo Tálibánu, budou Italové raději měsíc vyjednávat, než aby vypálili jedinou ránu. Kdo tedy v Afghánistánu bojuje? Američané, Britové a Kanaďané. Agresivnější přístup mají i některé skandinávské a baltské státy, národní výjimky nemá ani Česká republika. Jenže jak přiznávají velitelé NATO: „Potřebujeme tu velký bojeschopný kontingent. Ne 200 Makedonců, 120 Estonců, 300 Chorvatů. A velké kontingenty mohou poskytnout jen Němci, Italové, Francouzi. Němci tu mají 4500 mužů, ale rozdíl mezi nimi a Anglosasy je vidět na první pohled. Němečtí generálové vypadají jako profesorský sbor na univerzitě, američtí jako kovbojové. Názory německých důstojníků jsou jako z jiné planety. Velitel kontingentu třeba vyprávěl, že při zatýkání musí nejprve zatčeného vyzvat, aby složil zbraň. „V Německu přece také nemůžeme jen tak někoho zastřelit.“ Jenže v Německu proti nim nestojí guerillová armáda. Když měli muži z německé speciální jednotky KSK na mušce teroristu podezřelého ze zabití 79 civilistů při bombovém útoku, nechali ho jít – neměli povolení zabíjet a zatknout ho nešlo. Němci jsou tak uzavřeni na základně o velikosti 80 hektarů, opouštějí ji co nejméně a nejlépe v obrněných transportérech nebo aspoň opancéřovaných džípech. Pěší hlídka se může s lidmi bavit, navazovat kontakty, působit lidsky. Ale ocelové monstrum, které se ježí hlavněmi a jen profrčí okolo, je ztělesněním arogance. Navíc, slovy německého řidiče: „Pro nás (dopravní) pravidla neplatí.“ Německý velvyslanec citoval slova Sira Robertse z Kandaháru, který měl své zkušenosti z neúspěšných britských tažení do Afghánistánu v 19. století: „Čím méně nás vidí, tím méně nás nenávidí.“ Na tom sice něco je, ale bez kontaktu s domorodci se ničeho nedosáhne. Po necelé hodině ostré chůze přejdu jednu stranu základny, úplně na konci jsou schované prostřílené vraky nákladních automobilů. I opatrní Němci se asi dostali pod palbu.
Opakem německého přístupu je návštěva norsko-lotyšského Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT). Stejně jako Švédové vyjíždějí v džípech do okolních vesnic, jsou vidět, jsou v kontaktu s lidmi. Méně než by si přáli, ale přece. Věci však nejsou tak snadné. V provincii Fajbád je oblast pod vládou Tálibánu, žije tam na 50 tisíc lidí a norský velitel má k dispozici 130 mužů. I kdyby se rozhodl Tálibán zlikvidovat, musí nejprve domluvit spolupráci s afghánskou armádou a policií. Dobýt nějakou oblast, pokud tam nenastoupí funkční orgány státní správy, nemá smysl. Za týden bude Tálibán zpátky. A to není všechno. Rolníci tam pěstují opium, takže nelze jen tak přijít a zničit jim úrodu. Je nutné připravit programy, umožňující zemědělcům přejít na jiné plodiny, které musí mít jak dostat do města, kde je prodají. Jsou tedy potřeba silnice a na nich bezpečnost. Z každé vojenské operace se stává nesmírně obtížný proces, do kterého se musí zahrnout afghánské úřady, mise OSN, další rozvojové a humanitární organizace. Určitě žádná práce pro „zelené mozky“.

Boj se svázanýma rukama Je nutné pomáhat s obnovou i tam, kde není bezpečno. Jde tedy o vojensko-civilní projekt, kde vojáci poskytují ochranu civilistům. Zosobnění poučky, že v guerillové válce je boj jen třetina úspěchu. Dvě třetiny jsou politika. Všichni vědí, že v téhle válce jsou dolary ty nejlepší kulky, že místní lidé musí cítit viditelné zlepšení situace. Společné projekty zároveň umožňují vybudovat důvěru mezi vojáky a místní populací. Vyvrtat studnu za pár tisíc dolarů je pro vesničany vstupem do nového století, postavit most přes řeku jim zkrátí cestu do města o jeden den. Během krátké doby jim vojáci NATO mohou pomoci více než všechny předchozí vlády dohromady. A rozhodně více než Tálibán. Ale norští civilní odborníci, kteří mají rekonstrukci na starosti, jsou jiného názoru. „Nemůžeme jim tu jen tak něco postavit. Musí se na tom podílet provinční a centrální vláda. Musí to chápat jako svoji investici,“ říká jeden z nich. PRT chápou jen jako jakéhosi prostředníka pro investování z nejrůznějších norských i jiných fondů. Teoreticky mají civilní odborníci pravdu, jenže jde o čas. A dohadovat něco s afghánskými úřady je na dlouho. Mohou jen tiše závidět americkým vojákům, kteří mají peníze, které mohou okamžitě a bez byrokracie použít.
To není zdaleka všechno, nad čím vojáci kroutí hlavou. Norský generál na velitelství si nebere servítky. „Bojujeme se svázanýma rukama, brání nám politická omezení. Je velmi těžké bojovat ve vícenárodním kontingentu, když každá armáda má jiné národní výjimky.“ Vojákům chybí politická podpora, mají pocit, že riskují ve válce, kterou doma nikdo neocení. V NATO dokonce zakázali používat termín counterinsurgency (protipovstalecký boj), působí moc válečně. Oddělené velení má NATO a Američané (ti přitom tvoří i část sil NATO). Kontingent NATO se skládá ze třiceti armád, z nichž většina má své národní výjimky a své představy toho, co a jak se má v Afghánistánu dělat. Velitel NATO může jen potvrdit slova Winstona Churchilla: „Jen jedna věc je horší než bojovat se spojenci – a sice bojovat bez nich.“

Řešení nikdo nezná Národní kontinenty se střídají po čtyřech či šesti měsících. Odcházejí, sotva se rozkoukají, a navíc v různém časovém sledu. Do toho dovolené. Nedá se bojovat o ramadánu a v zimě jen omezeně. Kolik mužů NATO je tedy schopno opravdového boje? Méně než deset tisíc. K tomu připočtěme dalších zhruba deset tisíc mužů bojujících přímo pod americkým velením. Na zemi, která má 650 tisíc kilometrů čtverečních a asi 32 milionů obyvatel, je to zoufale málo. A to ani nemají dost vrtulníků, které jsou jediným spolehlivým dopravním prostředkem. Více vojáků, vrtulníků, letadel a Němců, kteří se nebojí bojovat, samozřejmě Afghánistán nespasí. Těžko najdeme někde jinde víc problémů pohromadě. Rozloha, terén, etnicky roztříštěné obyvatelstvo, minimální tradice centrální vlády, pátá nejchudší země na světě. Většina lidí nezná nic jiného než válku, víc lidí umí zacházet s granátometem než číst a psát. Vyrábí se tu 93 procent světové produkce opia, pokus o instalaci demokracie skončil vládou válečníků. A řešení nikde. Jak vymýtit pěstování opia, když ho pašují i naši spojenci ve vládě? Jenže jak vyměnit zkorumpované a neschopné politické elity, když jiné nejsou? A ze všeho nejtěžší otázka je: co s Pákistánem? Základní doporučení jsou na stole už dávno: zrušit národní výjimky, mluvit jedním hlasem (pro Afghánce je nepochopitelné orientovat se ve spleti států a mezinárodních organizací, které všechny nějakým způsobem reprezentují Západ) a nevést válku jako Hurvínek.

Box:
Afghánistán není Kosovo Pro srovnání, v Kosovu žije na rozloze deset tisíc kilometrů čtverečních 2,1 milionu obyvatel a hlídá je sedmnáct tisíc vojáků NATO. Dle poměru obyvatel by v Afghánistánu mělo být 250 tisíc mužů. Je jich tam zhruba 70 tisíc. Afghánských vojáků je ještě o deset tisíc víc, ale jejich bojová kvalita je různá. Afghánci sice rádi střílejí, ale disciplína není jejich silnou stránkou. Dohromady je to dost na to, aby Tálibán nevyhrál. Ale málo na to, aby Tálibán prohrál. Což v guerillové válce znamená jedna nula pro vousáče. I když jich je jen asi deset tisíc a většina obyvatel by rozhodně dala přednost obdělávání svých políček než dalšímu válčení.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče