Konec starých časů

14. července 2010, 12:24 - Jefim Fištejn
14. července 2010, 12:24

Idea zakladatelů státu blahobytu, že lze žít po staletí nad poměry, se ukázala přehnanou

Myšlenky, které 60 let panovaly v bohatých zemích, je na čase hodit za hlavu. To již tuší, leč se bojí vyslovit nahlas vůdcové dvaceti nejrozvinutějších mocností. Jejich poslední sraz v kanadském Torontu 26. až 27. června jako vždy vyprodukoval jen stohy popsaného papíru. V závěrech G20 je skutečně nebývale nová jejich unylá, odevzdaná intonace. Je zřejmé, že účastníci pravidelných sešlostí už ani zbla nevěří, že obvyklý lektvar z keynesiánských a monetaristických návodů je schopen vyléčit krizi bohatých ekonomik. „Ekonomická politika dle mne v celém světě nabrala chybný kurz,“ píše v pravidelném sloupku nejzavilejší z ekonomů-keynesiánců Paul Krugman. Poprvé nositele Nobelovy ceny, autora nesčetných agitek a člověka blízkého nynější americké vládě neklame „čich“. Přímo před námi praská v základech 60letá budova „welfare state“ – sociálního státu vulgo „státu blahobytu“. Každý ekonomický model, byť vybavený nejdůmyslnějším matematickým aparátem, zůstává jen modelem. Zlomová povaha dnešních událostí je právě v tom, že tři generace v rozvinutých zemích žily v podmínkách blahobytu – a čtvrté to není dáno. Zhruba od třicátých let minulého století teorie státu blahobytu natolik zrohovatěla, že začala vypadat jako něco pevného a nepopíratelného – na způsob malé násobilky. Ve skutečnosti však přání, jež bylo otcem myšlenky, vždy obsahovalo zárodek své vnější záhuby. Za samozřejmost se kupříkladu považovalo, že věk odchodu do důchodu se bude neustále snižovat. Když se u nás zaváděl důchodový systém, podíl důchodců se počítal na jednociferná procenta. Od prvopočátku bylo možné tušit, že dříve nebo později se tento systém stane neúnosným. Kdo však byl tehdy natolik jasnozřivý? Za axiom se považovalo, že stát má povinnost zaručit pracujícím slušný výdělek a zároveň „vytvářením nových pracovních příležitostí“ zajistit „všeobecnou zaměstnanost“. Již v době rooseveltovského Nového údělu se ve vtipu říkalo, že nové příležitosti vytvořené s cílem zaměstnat nezaměstnané by měly být maximálně neužitečné. Nechť kupříkladu kopou a hned zasypávají jámy, jinak se opatření mine účinkem. Pokud totiž namísto nesmyslných jam budou vyrábět nějaké konkurenceschopné zboží nebo služby, stáhnou na sebe část poptávky, která bude scházet jiným podnikům. Ty pak zkrachují a na ulici se ocitne nový zástup nezaměstnaných. Kvůli nim bude třeba vytvářet nová pracovní místa, která opět způsobí něčí úpadek, jenž zplodí nezaměstnané – a tak stále dokola. Další axiom blahobytu spočíval v tom, že není třeba se bát dluhů. Ba naopak. Je dobré zajistit přístup k penězům pro firmy a jednotlivce, neboť se tím stimuluje poptávka po zboží a službách. Lidé a podniky se vrhnou nakupovat, výrobci budou vyrábět a hospodářství utěšeně růst. To mohlo jakžtakž fungovat v dobách protekcionismu a uzavřených národních trhů. Globalizace způsobila, že lidé a podniky nestimulují snadnými penězi vlastní ekonomiku, ale spíše hospodářství zahraničního státu – především nákupem výrobků z dovozu. Šrotovné nepomohlo v Německu ani tolik místním výrobcům aut jako spíše Škodovce. V Rusku v prvním čtvrtletí letošního roku – poté, co příjmy z dražší ropy zlevnily peníze – vzrostl meziročně HDP o 2,9, zatímco dovoz zahraničního zboží o 18,4 procenta. Útrpný je pohled na vlády, které mají oči, ale nevidí. USA, které nejvíce ze všech investovaly do přežitých společenských receptů, nedokázaly za tři roky protikrizového zápasu vyřešit trojí úkol státu blahobytu – snížit nezaměstnanost, zvýšit životní úroveň a zároveň podpořit hospodářský růst. Zdá se, že i prezidentovi USA Baracku Obamovi začíná docházet, že dosáhnout toho současně je v 21. století zhola nemožné. Geniální myšlenka otců-zakladatelů státu blahobytu, že lze žít několik století nad poměry, se ukázala silně přehnanou. Obří půjčky byly mezitím „rozfrcány“ a stále hlasitější jsou poznámky, že dříve nebo později stát bude muset znehodnotit tento dluh inflací, aby jej nemusel vracet. Na pozadí skutečných statistik starý útěšný argument, že dluhy vrátíme, jakmile naplno roztočíme kola hospodářského růstu, začíná vypadat jako naprostý idiotismus. Jaký by asi měl být růst, jestliže se zadluženost americké pokladny ročně zvyšuje o dvanáct a více procent HDP? Starý model je ve výběhu a vyluzuje už jen smrtelné chroptění. To však ještě neznamená, že nový model bude klapat jako hodinky. Nic nelze předem dokázat. Lze jen zkoušet – především na sobě. Ekonomika přece jen není exaktní vědou. Dějiny nejsou cestovní mapou do ráje, nýbrž neustálým experimentováním.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče