Konec mýtů o Putinovi

02. dubna 2010, 12:22 - Petra Procházková
02. dubna 2010, 12:22

Útoky v moskevském metru jsou motivovány především chybnou a represivní politikou...

Celý podtitul:
Útoky v moskevském metru jsou motivovány především chybnou a represivní politikou ruské vlády

Tři dny po moskevském masakru a v den útoku v dagestánském Kizljaru prohlásil nejoblíbenější muž v Rusku, premiér Vladimir Putin: „Není to útok na jednotlivé občany, ale na Rusko jako stát.“ A v tom je právě ten problém. Ruský stát se vždy pokládal za důležitější než občané, které má chránit a opečovávat. Proč na ruský stát zaútočili jeho nepřátelé právě v posledních březnových dnech roku 2010? To zatím přesně neví nikdo. O souvislostech se jen spekuluje. Poté, co se k činům „na druhý pokus“ přihlásil čečenský lídr rebelů Doku Umarov (první zprávy hovořily o tom, že Umarov útoky odsoudil a přiřknul jejich autorství ruským tajným službám a Putinovi), byla situace o něco málo jasnější. Ovšem pouze v případě, že Umarov nelže. A v takových situacích lžou jak renomovaní politici, tak teroristé, rebelové, tajné služby i partyzáni.

Důvody Protože vyšetřování prokázalo, že „černé vdovy“ přijely do metropole autobusem také z Kizljaru, nejde patrně o shodu náhod, ale o jednu velkou akci. Že by čečensko-dagestánskou? Jenže obě větve fungují dosti autonomně. I když se čas od času scházejí a radí, celá guerilla je založena právě na rozdělení do malých, autonomně jednajících, samostatných skupinek. Pokud je zlikvidován jeden vůdce, v Moskvě se sice radují, avšak partyzáni se otřepou, drobet přeorganizují a jede se dál. Proto je guerilla nezničitelná běžnými vojenskými metodami. Přiznání Umarova je logické. Ovšem týká se pouze útoků moskevských, nikoliv výbuchů v dagestánském Kizljaru. Pokud jsou obě akce spojeny, jak tvrdí ruská Federální bezpečnostní služba (FSB) a nakonec i hlava státu a premiér, pak je něco špatně. Umarov tvrdí, že živé bomby do Moskvy poslal on osobně a že s tím nehodlá přestat. Moskevská akce je prý odplatou za vojenskou operaci federálních ozbrojených sil z 11. února v obcích Aršty a Dattych v Ingušsku. V oficiálních svodkách se tehdy psalo o 18 zastřelených partyzánech. Kromě toho zemřeli čtyři civilisté. Ruské velení tvrdilo, že za to nemůže, neboť ozbrojenci civilisty použili jako „živý štít“. Umarov říká pravý opak a viní Rusy z další masové vraždy. Do Moskvy tedy poslal pár atentátnic (zatím se neví kolik a všichni se obávají chvíle, kdy se zjistí, že jich bylo více než dvě) a položil na jejich bedra tíhu odplaty za smrt nevinných krajanů. Podle kavkazských zákonů krevní msty vůbec nevadí, když za smrt čtyř lidí zaplatí životem mnohonásobně větší počet osob. Pravda, do věci by se neměly míchat děti, ženy, staří a nemocní. Podstata teroristického útoku v metru vylučuje tyto skupiny eliminovat. Prý se to ve válečném stavu, v němž podle rebelů Čečensko s Ruskem už léta je, tak nebere. A že si Umarov vybral metro, je také logické. Jet podzemkou do práce je teď každý den děsivá představa pro miliony lidí. Kromě toho přinejmenším výbuch na Ljubljance byl symbolický – hned vedle sídla všemocné FSB. Kdo ví, zda se atentátnice nechystaly k něčemu podobnému, jako jejich mužští kolegové v Kizljaru. Scénář mohl být například následující: jedna žena se přiblíží k FSB a vybuchne. Zabije nejspíš pouze ochranku u vchodu, nikoho významného. Druhá si počká za rohem, až se sjede na místo neštěstí „věrchuška“, generálové tajných služeb i celá radnice, připlete se do davu čumilů a vybuchne také. Jen teď už zabije mnohem více osob, navíc významných ze strategicko-vojenského hlediska. Přesně to udělali sebevrazi v Kizljaru před budovou ministerstva vnitra a FSB. Jeden vybuchnul, druhý si počkal a v uniformě policisty se vmísil do davu. Kromě jiných zabili místního policejního šéfa. Proč ale v Moskvě zůstalo u nevinných civilistů? Buď to byl záměr, a nebo se něco nečekaného stalo a jedné z žen se nepovedlo dosáhnout cíle. Pak platil náhradní plán – zabít alespoň někoho, když už ne generály.

Místo a cíl V Kizljaru je to s výběrem epicentra mnohem jasnější. Ostatně jde už o takovou dagestánskou tradici. Naprostá většina útoků je tady namířena nikoliv proti běžným civilistům, ale proti mužům v talárech a uniformách. Že sem tam zemře nějaký kolemjdoucí, se bere zase jako „nutná válečná, ale nechtěná ztráta“. Dagestánská guerilla, jež má úzké styky s čečenskou, je mnohem aktivnější, a dá se říci i vojensky profesionálnější. Alespoň pokud se jedná o četnost útoků a výběr cílů. Od začátku letošního roku už zorganizovala devět útoků. Vždy šlo o údery na železnici, plynovod, ropovod nebo ozbrojené složky.
Z vyčíslených akcí je zřejmá jedna věc. Dagestánský terorismus, kterému místní guerilla říká odboj či boj s kolaboranty a ruskými okupanty, je mnohem přísněji cílen na strategické objekty a vybrané „nepřátele“. Neklade si ani tak za cíl šokovat a prosadit se na mezinárodní úrovni, jako likvidovat skutečně to, co protivník potřebuje nejvíce k životu. Popřípadě se mstít těm, kteří se zbraní v ruce proti guerille stojí – policistům, soudcům, vojákům. Proto dagestánská guerilla trvá na tom, že se nedopouští terorismu, nýbrž diverze. A v neposlední řadě nemají zájem na velkém počtu civilních obětí také proto, že jsou sami většinou místní – nechtějí vraždit své možná pasivní, ale nevinné sousedy, nýbrž jen nepřátele a kolaboranty s ruským režimem. Pokud byly tentokrát ženy do moskevského metra vyslány dagestánskou extremistickou buňkou, jde o obrovskou novinku, nebezpečný zvrat v dosavadní taktice dagestánských rebelů.
Naopak útoky, jejichž pachateli jsou – alespoň podle ruských tajných služeb – čečenští, ingušští, popřípadě kabardinští rebelové, mají rukopis naprosto jiný. U nich jde hlavně o civilisty. Začátek takové praxe je možné vystopovat už na jaře 1995, kdy komando vedené Šamilem Basajevem obsadilo nemocnici a porodnici v Buďonnovsku. Také tekla krev civilistů, ale později útočníci prohlašovali, že jejich cílem vůbec nebyly nevinné ženy, nýbrž místní vojenské letiště, nebo ještě lépe Kreml, pokud by se alespoň některým z nich povedlo dostat se až do Moskvy. I tady byl zřejmě původní záměr útočit na cíl vojenský či strategický. Až na konci tisíciletí, po akci, která v mnohých dodnes vyvolává pochybnosti, se skutečný terorismus zaměřený na zabíjení civilistů stal v Rusku normou.

Co umějí tajné služby Exploze domů v Moskvě v roce 1999 zahájily nové Putinovo válečné tažení proti Čečensku. A vlastně celou Putinovu éru. Oficiálně měly katastrofy, při nichž během několika zářijových dnů zahynuly přes dvě stovky lidí, na svědomí Kavkazané. Prokázat se to ale nikdy nepodařilo. Poprvé se tehdy velmi vážně začalo v souvislosti s terorismem hovořit a psát o podivné roli ruských tajných služeb. O možnosti, že teroristické chování u svých protivníků umí šikovně a ve vhodnou chvíli vyprovokovat speciálními metodami. A také o tom, že Putin dokázal celonárodní tragédie bravurně využít k politicky nepopulárnímu rozhodnutí. Upevnil své pozice, poslal armádu opět do Čečenska a několik let si mohl dělat de facto co chtěl. Účast FSB na čečenských teroristických akcích dokazoval i agent tajné služby FSB Alexandr Litviněnko. Než se dočkal zadostiučinění, byl v Londýně, kam z Ruska uprchl, zavražděn. Jeho obvinění FSB zní: to ruské tajné služby pomohly Kavkazanům připravit a vykonat útok na moskevské domy v roce 1999. Je možné, že o tom sami Kavkazané ani nevěděli.
Všechny teroristické akce, které následovaly v Rusku poté, jsou stínem Litviněnka poznamenány. Část veřejnosti přece jen podezírá FSB z nejrůznějších nekalostí, část bezmezně věří Putinovi. Část dokonce pokládá za legitimní, že FSB dokáže využívat čečenské horlivosti k tomu, aby s pomocí šíření strachu z teroru pomáhala svému vůdci řídit stát. Možná je na tom Putin stejně jako Kavkazané. O pomoc tajných služeb se už neprosí a ani o ní neví. Jen tiše a nečinně přihlíží.

Přišel čas naslouchat Jaký význam by z tohoto hlediska měly poslední útoky na moskevské metro? Putin se přece jen musí začít připravovat na souboj s Dmitrijem Medveděvem. V roce 2012 se s ním utká o ruský prezidentský trůn. Přitom je jasné, že politika Moskvy na severním Kavkaze již 16 let selhává. Zesilující represe k ničemu nevedou, stejně jako dosazování agresivních loutkových režimů typu Čečence Kadyrova. Výbuchy v Kizljaru a Moskvě zničily mýtus, který sám o sobě rozšířil Putin – že on je konstruktérem úspěšného tvrdého postupu vůči rebelům a zároveň míru na Kavkaze. Rebelové si ale vesele řádí dál a jejich činy jsou motivovány především katastrofálně chybnou a represivní politikou Moskvy v severokavkazských republikách. Výbuchy jsou Putinovou prohrou a zároveň paradoxně další příležitostí. Občané možná zase uvěří, že jeho válečná tažení jsou jejich jedinou možnou obranou před islámským extremismem. Asi bude ještě chvíli trvat, než ruské vedení přistoupí na to, že „rozmazávání teroristů po stěnách“ a jejich „topení v kanalizaci“, jak k tomu vyzývá Putin, nikam nevede. Respektive vede – k další eskalaci násilí. A pokud se nedaří zajistit bezpečí obyvatel Moskvy, jen stěží se povede to samé v Soči, až se tam sjedou na olympiádu hosté a sportovci z celého světa. Nezbude než vyslyšet jednoho z největších znalců severního Kavkazu, publicistu a politologa Andreje Babického: „Pokud by dnes Moskva přestala podporovat diktátorský, krvavý režim Kadyrova (Putinem dosazený čečenský prezident loajální Moskvě – pozn. red.) a dala by Čečencům možnost vyjádřit svou vůli, a pak by s jejich rozhodnutím, ať už by bylo jakékoliv, souhlasila, zbavila by se kolosálního množství problémů.“

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče