Konec levných eldéenek

08. dubna 2011, 17:04 - ing. Marcela Alföldi Šperkerová
08. dubna 2011, 17:04

Nový zákon o dlouhodobé péči má definovat, komu je určena a jak bude placena

Ne každému se v seniorském věku poštěstí běhat jako zamlada. Zvlášť lidé zralého věku či zdravotně postižení bývají odkázáni na pomoc. A to nejenom bližních, ale leckdy i na ústavní. V Česku v tom panuje zmatek a značná nespravedlnost, které se snaží odstranit návrh zákona o dlouhodobé péči. Už jenom získat lůžko je často heroickým úkolem. Hodně záleží i na tom, do jakého typu instituce se člověk potřebující soustavnou péči dostane. Respektive zda je zřízena pod kuratelou ministerstva zdravotnictví, či resortu práce a sociálních věcí. Péče v každé z nich je odlišná, rozdílné jsou i nároky na pacientovu kapsu. Například v léčebnách dlouhodobě nemocných si kromě dosavadních 60 korun na den nemusejí pacienti nic dalšího připlácet. Naproti tomu v domovech důchodců je to v průměru osm tisíc korun měsíčně. Dlouhodobá péče dnes není nijak vymezena, její organizace je rozdrobena mezi obě ministerstva, kraje, obce a klienty péče či jejich rodiny. „Jedná se o svébytný druh zdravotně-sociálních služeb. Zaslouží si proto své jméno, svůj zákon a své financování,“ vysvětluje poradce ministra práce a sociálních věcí Pavel Hroboň, který stojí v čele meziresortní komise, jež má na starost právě propojení zdravotního a sociálního systému. Komise připravila věcný záměr zákona o dlouhodobé péči, který je právě v resortním připomínkovém řízení. Platit by měl od počátku roku 2013. Jeho cílem je tuto oblast jasně vymezit, stanovit nárok na dlouhodobou péči, její rozsah, způsob registrace poskytovatelů, personální, materiální a technické požadavky včetně standardů péče a zdroje financování. „Sjednotit podmínky pro její poskytování je dobrým krokem. Jenže takových komisí od revoluce fungovalo nejméně deset a nikdy z toho nic nebylo. Dosud si oba resorty na sebe jen vzájemně stěžovaly. Bylo by dobré, kdyby tentokrát nezůstalo jen u hezkých slov,“ zdůrazňuje ředitel Léčebného a rehabilitačního střediska Chvaly Petr Fiala.

Nerovnováha zmizí

Nová norma o dlouhodobé péči má navázat na ministerstvem zdravotnictví nedávno představený zákon o zdravotních službách. „Dosud jsou zdravotnická zařízení a další instituce hrazeny podle svého typu. V budoucnu ale tyto škatulky padnou. Zákon totiž definuje, jaká péče je akutní, jaká následná a rehabilitační a jaká je dlouhodobá, a podle toho se budou alokovat prostředky vybrané na veřejném zdravotním pojištění,“ vysvětluje náměstek ministra zdravotnictví Jiří Schlanger. Zatímco úkolem následné péče je bezprostředně po stabilizaci stavu navrátit pacientovi co nejrychleji funkční schopnosti, dlouhodobá péče nastupuje tam, kde už žádné takové úkony nepovedou ke zlepšení. Typicky tedy u velmi starých lidí či u zdravotně postižených. Jejím cílem je zajistit, aby se stav takového člověka minimálně nezhoršoval. V další fázi jde o kombinaci ošetřovatelské péče se sociální. Koncept dlouhodobé péče ji chce nejenom jasně definovat, ale také odstranit bezdůvodnou nespravedlnost v placení za ni. Laicky řečeno, napříště by už nemělo záležet na tom, jak se ústav, kde pacient pobývá, jmenuje. „Když se podaří rodině umístit stařečka v eldéence, zůstane jí celý jeho důchod. Když ho dají do domova důchodců, někdy ani celá penze nestačí a příbuzní na jeho pobyt ještě doplácejí,“ zdůrazňuje Schlanger.
Oba typy institucí navíc hospodaří s jinými rozpočty. „V léčebnách průměrná měsíční úhrada na pacienta dosahuje 38 tisíc korun, z toho 35 tisíc odvádí zdravotní pojišťovna a dva tisíce korun pacient. Naproti tomu v pobytových zařízeních sociálních služeb pobyt jednoho klienta přijde měsíčně v průměru na 25 tisíc korun, z toho osm tisíc si hradí každý z nich sám. Dalších osm tisíc korun plyne z příspěvku na péči. Až o zbytek se dělí zdravotní pojišťovny a různé dotace,“ upřesňuje Hroboň. Ale nejde jen o kapsy pacientů. Vášně budí i nejednotný přístup státu k financování těchto institucí. Zdravotní pojišťovny jen zdráhavě vydávají peníze na léčbu klientů domovů důchodců a dalších sociálních ústavů. Resort sociálních věcí zase nerad nemocnicím proplácí péči sociální. Z odhadu meziresortní komise vyplývá, že dnes v Česku potřebuje dlouhodobou péči zhruba 240 tisíc lidí, což je 2,5 procenta populace. VZP, jež obhospodařuje tři pětiny tuzemského trhu, uvádí, že na tuto péči je odkázáno asi 160 tisíc jejích pojištěnců.
Celkově se na dlouhodobou péči z veřejných rozpočtů vynaloží 40 miliard korun. K těmto nákladům se ovšem nepočítá neformální pomoc poskytovaná příbuznými. Ta rozhodně není zanedbatelná. V přepočtu dosahuje až dvou set tisíc pracovních úvazků. Nyní v sociálních ústavech žije 25 tisíc zdravotně postižených, 35 tisíc seniorů pobývá v domovech důchodců a dalších patnáct až dvacet tisíc lidí na místo v domově čeká. V eldéenkách je ročně hospitalizováno asi 30 tisíc lidí, dalších 76 tisíc v odborných léčebných ústavech. A až polovina z nich čerpá dlouhodobou péči, i když tato zařízení by měla poskytovat spíše péči rehabilitační. V nemocnicích je dalších 60 tisíc ošetřovatelských lůžek, z nichž až 80 procent opět spadá do režimu dlouhodobé péče.
„Kvalifikované odhady na počet skrytých sociálních hospitalizací se pohybují mezi dvaceti až padesáti procenty v závislosti na typu zdravotnického zařízení. Jejich úhrada z veřejného zdravotního pojištění znamená finanční ztrátu systému okolo pěti až šesti miliard korun ročně,“ vypočítává mluvčí VZP Jiří Rod.

Lákání investorů

Ambicí nové normy je pokroucené finanční toky narovnat a zároveň nastavit jasná pravidla pro uživatele dlouhodobé péče. V budoucnu by už nikdo neměl profitovat z toho, že získal lůžko v nemocnici, ale naopak všichni nerozdílně si budou připlácet na stravu a pobyt. Zároveň je cílem donutit zdravotní pojišťovny, aby vydatněji proplácely léčbu, již čerpají klienti sociálních ústavů. Na novém systému ale nemá profitovat ani jedna z resortních stran. „Objem peněz vynakládaných z eráru v systému zůstane. Zdravotní pojišťovny nyní dost šetří na ošetřovatelské a rehabilitační péči klientů v sociálních ústavech. A přitom k nim mají stejné povinnosti jako ke všem svým pojištěncům. Takže bilance by se měla vyrovnat,“ potvrzuje Schlanger. Nejednotnost, netransparentnost a nespravedlivé finanční podmínky také způsobily, že v oblasti sociální péče je naprosto nedostatečná nabídka služeb. Privátní investice se zhusta omezily jen na služby pro majetnou klientelu (více viz strana 54). Autoři normy proto předpokládají, že nastavení průhledného prostředí a toků peněz přiláká další poskytovatele. Budou potřeba.
Každých následujících deset let totiž počet příjemců dlouhodobé péče vzroste o sto tisíc lidí. Výdaje na ni by se přitom do roku 2050 měly zdvojnásobit. „Průběžné financování už nebude stačit. Další peníze by mělo přinést státem podporované spoření či pojištění, které by si lidé platili pro tuto životní situaci. Tento instrument by měl vzniknout paralelně s důchodovou reformou,“ zdůrazňuje Pavel Hroboň.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče