Konec jídla

05. března 2009, 10:57 - Benjamin Kuras
05. března 2009, 10:57

Paul Roberts nabízí dvě dosti nepředstavitelné alternativy globální potravinové krize

Globalizace potravin přináší život i smrt.
Tytéž globální potravinářské řetězce, které dodávají planetě čerstvé potraviny, jsou stejně dokonalým vodičem chorob jako salmonela, E.coli nebo ptačí chřipka.
Kde se podařilo odstranit hlad, tam nastoupila obezita, rakovina, cukrovka a srdeční a cévní choroby působené průmyslově zpracovaným jídlem přezdívaným junk food čili potravinový sajrajt.
Efektivní a levný systém výroby potravin v obrovském množství, který se v posledním půl století tak zázračně vytvořil díky geniálním technologiím, je na pokraji zhroucení.
Tím vším straší v knize The End of Food (Bloomsbury, London, 2008) Paul Roberts. Produkce jídla totiž zabředla do několika začarovaných kruhů.

Poptávka, distribuce, zisk

  • Distribuce potravin se soustřeďuje do rukou čím dál menšího počtu čím dál větších obchodních řetězců, které tlačí farmáře k čím dál nižším cenám. A těch mohou dosáhnout jen čím dál efektivnější a masivnější výrobou čím dál užšího sortimentu. A s čím dál vyššími technologickými náklady. Čisté příjmy pěstitelů se proto rapidně blíží minimu, pod jehož hladinou se nevyplatí pěstovat už nic.
  • Protože zpracovatelé potravin a distribuční řetězce jsou samozřejmě motivováni ziskem, nedodávají do zemí, které si jejich ceny (pro bohatší svět stále nebývale nízké) nemohou dovolit.
  • Aby si je dovolit mohly, přecházejí v těchto zemích na pěstování několika málo plodin (monokultur) ve velkém (káva, čaj, sója, bavlna, palmy na olej). Jejich prodej je ovšem závislý na odběru od týchž globálních řetězců. Monokultury přitom zabírají půdu, na níž se pěstovaly různorodé plodiny potřebné k přežití. Tím se tyto země stávají v základních potravinách závislé na dovozu z bohatších zemí.
  • Další tlak na produkci potravin představuje zástavba pro ubytování rostoucí populace. Od zbývající zemědělské půdy požadujeme čím dál větší výnos na hektar (pomocí chemických přípravků). Tím ztrácí biologickou životnost a stává se sterilní. Podle Potravinové a zemědělské organizace při OSN (FAO) je téměř třetina světové zemědělské půdy tak překyselená, že její výnos klesá.
  • Čím dál větší množství rostlinných potravin, především zrní, se spotřebovává na krmení dobytka, po jehož mase roste poptávka i ve třetím světě. Na produkci jednoho kilogramu hovězího masa se spotřebuje dvacet kilogramů zrní. U prasat je to sedm a půl, u kuřat čtyři a půl. Kdyby celý svět nasadil takovou spotřebu hovězího jako Západ, celková globální produkce zrna by stačila uživit jen asi 2,6 miliard lidí, necelých 40 procent lidstva. Zvýšeným chovem dobytka na maso zároveň ubývá půdy pro pěstování rostlin, čímž ceny rostlinné potravy stoupají na úroveň, kterou si nemohou dovolit chudší země, které tudíž čím dál víc pěstují monokultury.
  • Efektivnější výroba potravin vyžaduje čím dál větší množství vody (jejíchž zdrojů ubývá) a energetických zdrojů. Další nadměrná spotřeba energie připadá na účet zpracovávání surových potravin do atraktivnějších tvarů, příchutí, příměsí, barev, balení, snacks, polotovarů a hotových jídel pro mikrovlnné ohřívání. Marketing tvoří podle Robertse u většiny známých značek nejméně dvacet procent ceny, naopak samotná surovina od pěstitelů je jen jejím malým zlomkem. „Přidávání hodnoty“ se tomu všemu říká. Znamená to i přidávání příměsí, které přímo škodí zdraví, a vytváření prostředí, v němž se daří bakteriím salmonely a E.coli. Takovým prostředím mohou dnes být už i hygienicky správně balené ale nedostatečně chlazené saláty (typické riziko při dálkové přepravě).

Chemizace

  • Výroba dusíkatých hnojiv, bez nichž se nedá intenzifikovat rostlinná výroba, je domovem především v Rusku a Íránu. Ty už jednají o založení světového kartelu na hnojiva, který by kontroloval ceny. Americké zemědělství je na importu dusíkatých hnojiv závislé už z poloviny, takže „americká potravinová bezpečnost je stejně vratká jako bezpečnost energetická“, připomíná Roberts.
  • Předrogování půdy dusíkem působí rozsáhlé otravy půdy a vod, zabíjí ryby a jedlé živočichy a u lidí zvyšuje riziko rakoviny. Dusík uvolňující se z půdy se slučuje s kyslíkem na kysličník dusný, který působí smog, ničí ozonovou vrstvu, a je jako příčina skleníkového efektu třistanásobně účinnější než kysličník uhličitý. Téměř tři čtvrtiny kysličníku dusného pocházejí ze zemědělství. Dusík, který zůstává v půdě, navíc drolí pevnou zem do sypkého písčita, které pak prudké deště odplavují do řek. Tím se ztenčuje vrstva ornice. Pod ní jsou písky, jíly, štěrky a kamení. Jinými slovy poušť.
  • Pesticidy a herbicidy ohrožují lidské zdraví řadou chorob včetně rakoviny. Insekticidy zabíjejí hmyz nejen škodlivý, ale také včely, jichž v posledním desetiletí prudce ubývá a bez jejichž opylovací práce se neoplodní květy ovocných stromů a zeleninových keřů – a nevyrostou potraviny. Čím víc je svět závislý na čím dál menším výběru typů pěstovaných rostlin na úkor rozmanitosti, tím se zvyšuje riziko, že nějaká odolná rostlinná plíseň specializovaná na jednu rostlinu rychle zničí její celosvětovou úrodu. Z historie známe příklady irského „bramborového moru“, který v 18. století vyhladověl milion lidí, nebo viničného moru, který ve stejné době zničil téměř všechny vinice francouzské. Nyní ve světě už desátý rok řádí plíseň pšeničná známá jako UG99, která hromadně ničí úrodu ve východní Africe a postupuje na východ až k Indii a Číně.

Alternativy

Podobné katastrofy Roberts věští na téměř 250 stránkách. V další stovce stránek se pokouší nalézt možnou záchranu. Nadějí jsou rostliny geneticky modifikované čili (Robertsovou terminologií) „transgenetické“. Ty už se sice pěstují ve velkém na některých monokulturách (kukuřice, sója, bavlna), především v USA, Kanadě, Brazílii a Argentině. Dosud s sebou ale nesou rizika nepříznivého vlivu na ekologickou soustavu. Například pyl transgenetických rostlin transformuje i příbuzné druhy pěstované v okolí. Vzhledem k jejich nejisté bezpečnosti se vývoj zpomalil tím, že pod tlakem opatrných spotřebitelů některé celosvětové řetězce supermarketů transgenetické potraviny bojkotují.
Návrat k přírodnímu biologickému pěstování potravin je sice zdravotně i ekologicky bezpečný, ale prozatím drahý, takže se týká stále poměrně malého, ač vytrvale rostoucího procenta obyvatel. Navíc aby skutečně fungoval, budeme muset nastolit důsledné pěstování polykultur, tedy moudře volené kombinace vzájemně se podporujících různých zdrojů potravy na téže půdě. Jako vzorový příklad Roberts uvádí japonskou farmu pana Furuna. Na zavodněném rýžovém poli chová kachny, které rýži chrání tím, že vyjídají larvy a červy a svými výkaly zároveň hnojí půdu. Pak tam Furuno nasadí ryby, které před kachnami chrání hustým vodním kapradím, to vstřebává sluneční energii, jež brání oxidaci dusíku z kachního trusu, a tím zvyšuje jeho hnojivost a zároveň umožňuje vznik řas, které jsou potravou ryb. Pak zažene kachny do kurníku na kladení vajec a dokrmí je na jateční velikost, sklidí rýži a na zbytek sezony nasadí různé druhy zeleniny. Tak by se podle Robertse musel naučit hospodařit nejen každý farmář, ale i zahrádkář. Jenže to bychom si museli znovu vypěstovat úctu a chuť k farmaření. A brát to sakramentským hopem. Jinou alternativou je globální hladomor.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče