Komunista a kapitalista zároveň

12. října 2011, 15:13 - Alena Prokopová
12. října 2011, 15:13

Když někam přijedu hrát divadlo a dorazí jenom sedm diváků, proč bych měl po někom chtít, aby moje umění finančně podpořil? říká filmař a hudebník Petr Marek

Jako režisér už má na svém kontě sedm celovečerních filmů, přičemž poslední z nich – Nic proti ničemu – se začal v kinech promítat minulý týden. Přesto je na veřejnosti znám spíše díky hudbě. Se skupinou Midi Lidi získal v roce 2009 Českého Lva za soundtrack k filmu Protektor a s toutéž skupinou vydal koncem září třetí řadové album nazvané Operace „Kindigo!“. „V textech písní jsem si zakázal stěžovat si. Je přece problém každého člověka, jestli si sám kazí život,“ říká amatérský filmař Petr Marek, „na jehož filmy se nedá dívat už proto, že na nich je vidět, že nic nestály“.

Váš nový film Nic proti ničemu měl premiéru třináctého října. Už v červenci jste s ním ale soutěžil na karlovarském festivalu. Co by se stalo, kdybyste tam vyhrál? S cenou v sekci Na východ od Západu je spojena finanční odměna, a ta byla v podstatě tak vysoká, že by se nám z ní film zaplatil. S tím, abychom všechno dotáhli do konce, tedy realizovali postprodukci, totiž náklady na natáčení činily asi deset tisíc korun. Ten film by se ostatně v dnešním digitálním světě dal pořídit možná ještě levněji.

Ano, natáčíte svoje snímky na video a ve štábu i před kamerou máte své přátele. Takže to vůbec nepřipomíná obvyklou českou produkci, která stojí desítky milionů… Nic proti ničemu jsme realizovali pod hlavičkou produkční společnosti Unarfilm, ale to je jen název napsaný v titulcích mých filmů. Ta společnost nikdy neměla ani právní statut. Každý rok mi přesto poštou chodí úřední formulář s žádostí, abychom uvedli, kolik jsme vydělali. Jenže my jsme nikdy nevydělali ani korunu, z čehož mám občas až perverzní radost. A stejný vztah mám ke grantům. Příčí se mi zažádat o třicet milionů a pak si natočit nějakou svou „uměleckou vizi“. Mám navíc pocit, že ty nejdražší „umělecké“ věci, co se u nás natočí, jsou strašně obecné a nijaké – mají uspokojit všechny, pokrýt všechny zájmové skupiny…

Nežádali jste o státní grant v souvislosti s filmem Láska shora? Ano, ale to nebylo na natáčení, jenom na nejnutnější distribuční náklady. V tomhle jsem komunista a kapitalista zároveň: věřím, že i v umění existuje nabídka a poptávka. Když někam přijedu hrát divadlo a dorazí jenom sedm diváků, proč bych měl po někom chtít, aby moje umění finančně podpořil? To je přece nesmysl. Je to jen a jen můj problém. Ta komunistická část přichází, když zjistím, že nemám poptávku na to, co chci dělat, a tak to musím pořídit společně s kamarády za svoje peníze.

Kolik vás stálo Nic proti ničemu? Fáze natáčení stála vlastně asi tisíc korun, ale to je samozřejmě relativní. Štáb pracoval zadarmo, nic nedostali ani herci, v místě natáčení jsme si sami platili ubytování a jídlo. Brali jsme to jako společný výlet. Profesionální filmy se dělají jinak.

Jak dlouho jste byli na výletě? Týden před čtyřmi lety, týden před třemi. Pak jsem na natáčení dlouho neměl čas, protože jsem se skupinou Midi Lidi dělal hudbu pro filmy jiných režisérů. Takže jsem pracoval pro profesionální filmaře, i když sám jako režisér zůstávám pořád amatérem.

Nadále máte pocit, že nejste profesionál? Realizoval jste přece desítky filmů, některé v celovečerní délce. Ano, ale vnímám to tak, že se natáčením filmů neživím. Stejně jako všichni, kdo se mnou pracují, to dělám jako svoje hobby, ve volném čase.

Co vás živí? Už sedm let učím na katedře režie na FAMU, kam jsem se sám pětkrát marně hlásil ke studiu. Jsem rád, že mě nepřijali někdy v osmnácti devatenácti letech, kdy by mě ještě mohli příliš ovlivnit. Myslím, že až tak od jednadvaceti jsem byl už vyhraněnější. Proto to neberu jako nespravedlnost. A několikrát mne určitě nevzali vlastní vinou. Myslím, že bych většinou nepřijal ani sám sebe – podle filmů ano, ale svou tehdejší sebeprezentaci bych nejspíš odmítl. Zkoušel jsem to i na jiné katedry. Naposled jsem se někdy v šestadvaceti letech zkoušel dostat na dokument. Tehdy jsem už ale řekl, že čekám, že mi škola spíš poskytne techniku a kontakty potřebné k natáčení a že se možná dozvím i něco, co ještě nevím. Takže jsem dodnes zůstal amatérským filmařem Petrem Markem, na jehož filmy se nedá dívat už proto, že na nich je vidět, že nic nestály. (smích)

Nic proti ničemu je podle mne výrazně „diváčtější“, než byly vaše předchozí snímky. Vyvíjíte se tímto směrem? Spoustě lidí připadá, že v mé práci teď došlo k nějakému zlomu, ale tak to není. Není pravda, že jsem se někam překulil, že jsem byl dosud nějaký experimentální filmař a teď jsem konečně udělal něco „normálního“. Já jsem předtím natočil i filmy, které jsou z hlediska žánru třeba čisté komedie. Jenže je skoro nikdo neviděl. Podle mne ovšem slovo experiment neznamená nic víc, než že člověk předem neví, jak něco skončí. A to se podle mne týká šedesáti nebo sedmdesáti procent jakékoli tvorby. Mám pocit, že přece ani Jan Hřebejk vždycky přesně neví, jaký bude mít jeho film výsledný tvar.

Jak se cítíte ve vztahu k té porevoluční generaci režisérů, ke které Hřebejk patří? Vlastně jsme bezmála stejná generace, protože věkově to tak skoro vychází. Maximálně by to mohli být moji starší bráchové. Je mezi námi rozdíl přibližně jedné dekády. Jenže prakticky ve stejné době, kdy oni dělali svoje krátké školní filmy na FAMU, jsem já už taky začal točit svoje domácí filmy…

Díky nim si většina lidí představuje, že k filmové režii se jde dostat tak, že vystudujete FAMU a natočíte pár reklam. Prototypem českého režiséra je pro veřejnost pořád ještě Jan Svěrák… Ten je z celé téhle generace filmařsky nejjistější. Jeho filmy šlapou, ale svou energií podle mne většinou plýtvá na divných projektech. Jsem ovšem absolutní fanoušek jeho Jízdy.

Ta vznikala spontánně, a byla proto pro Svěráka hodně netypická. On se většinou úzkostlivě snaží vyhnout se chybám… …a já se z nich naopak při své práci snažím vyjít, počítat s nimi. V tom se odjakživa cítím spřízněný s Věrou Chytilovou či Janem Němcem. Jako druhý kameraman jsem se před deseti lety podílel na jeho Nočních hovorech s matkou. A jako divákovi se mi strašně líbí jeho Jméno kódu: Rubín, který v kinech propadl. Právě o tomhle mluvím: vypravěč – nikoli autor! – se v tomhle filmu mýlí, zaškobrtává, herci jsou schválně strašní, jako v loutkovém divadle. Pro diváky je ale asi těžké pochopit, že k serióznímu tématu může klidně patřit i pitomá forma. Všichni se odvolávají na instituci moudrého blázna, ale postavy jako Enšpígl nebo Švejk pro ně stejně patří do minulosti. Skoro nikoho už nenapadne použít je dnes.

Právě tenhle postup ve svých filmech využíváte, ne? Jasně. Moc mne zajímá, když autor vystupuje jako někdo, kdo všechno přesně neví. To není zrovna případ Nic proti ničemu, ale najdete to v mých starších snímcích. Třeba v Lásce shora je vypravěč hloupější než jeho vyprávění. Něco třeba pojmenuje úplně blbě, takže pak divák cítí napětí mezi tím, co mu ta postava říká, a tím, co sám vidí.

Jak vám vyhovuje Lars von Trier? Ten si také někdy takhle hraje. Ten mi moc vyhovuje, mám rád jeho Idioty nebo Království. Ale mám pocit, že pohrdá těmi diváky, kteří jeho příběh vezmou vážně. A některé momenty v jeho filmech jsou nesnesitelné. On je asi sadista, rád týrá ženské postavy a citově vydírá publikum. Třeba na Tanec v temnotách se proto skoro vůbec nemůžu dívat, odmítám do toho emocionálně spadnout. Protože nechci ten film probrečet, tak si od něj musím udržet odstup. A to mě moc nebaví. Já jsem si naopak stanovil, že diváky svých filmů citově vydírat nebudu.

Co jste si ještě stanovil? Taky si zakazuji falešné tajemno. Žádné mystické nebo tajemné prvky, alespoň pokud nejsou současně nějak shozené. To si zakazuji i v hudbě. A v textech písní jsem si zakázal stěžovat si. To je přece problém každého člověka, jestli si sám kazí život.

Nemáte pocit, že s Trierovými Idioty spojuje Nic proti ničemu podobné téma – konfrontace určité society s nepřizpůsobivým jedincem? U mne ale má ten jedinec volbu, což u Triera většinou není. Respektive u něj je postava vržená do tak extrémní situace, že nemá možnost úniku. Snažím se neubližovat postavám ani divákovi, chci jim dát prostor. Nemám rád bezvýchodné momenty. Chci, aby divák s hrdinou prožíval jeho drama a současně věděl, že to je tak trochu hra. Problém mého hrdiny stojí na falešné identitě, z níž může vždycky couvnout! Na srazu lidí, kteří chtějí založit občanské sdružení na podporu adopce, se všichni sesypou na muže, o kterém si myslí, že je ultravulgární pedofil. Ale on se jen omylem vydává za někoho, koho všichni kromě něj znají jako pedofila z internetového chatu.

Jak s tím falešným pedofilem skupina naloží? Rozhodne se nakonec přijmout ho mezi sebe. „Dají mu své srdce“, stanou se součástí takového „morálního kýče“. Členové té skupiny zdůrazňují toleranci a demokracii, pořád o všem hlasují. Hodinu předtím jen tak z principu hlasují o postavě, která přiznala, že na rozdíl od nich není adoptovaná a přišla mezi ně jen ze zájmu. Ale kdyby to většina odhlasovala, že mezi ně nepatří, tak ji vyženou.

Proč zrovna adopce? Jste adoptovaný? Ne, motiv „adopce“ tu vnímám šířeji, dá se do něj zapracovat spousta metaforických linek. Každé společenství někoho přijímá a někoho zase odvrhuje. A každý chce někam patřit. Tohle téma jsme vymysleli společně v rámci divadelní skupiny Láhor/Soundsystem, ve které jsem shromáždil nejlepší herce z mých oblíbených neprofesionálních divadel. Protože jde o improvizaci a vzájemnou inspiraci osob podobného věku, vždycky společně hledáme nějakou záminku, jak by naši hrdinové mohli společně něco zažít… Nic proti ničemu je nakonec vlastně takový film o zakládání občanského sdružení, jehož účastníci to nakonec pokazí. Ale doufám, že všem postavám budou diváci schopni rozumět, protože já osobně všem fandím. Všechny to myslí dobře, ale každá má nějak omezené obzory a na něčem ztroskotá – na své minulosti, neschopnosti, falešných ambicích…

Nenatočil jste nakonec politický film? Politice jsem se snažil vyhnout, protože já mám raději ironii než satiru. Inspirace k Nic proti ničemu ale v politické oblasti vznikla. Jako kameraman jsem pracoval na dokumentu o převratu, kterým prošla Strana zelených v roce 2003. Právě tam mne zaujala ambivalentní podoba „malé demokracie“. Vedení chtěl přebrat Jakub Patočka, ale věděl, že musí to, co považoval za dobré, propasírovat demokratickým sítem. Ti, kteří mu to měli schválit, už totiž samozřejmě nebyli takoví odborníci jako on. Tím pádem trpěl, protože ho to vedlo i k používání lehce fašizujících metod. Povaha demokracie vlastně říká, že všichni jsme odborníci na všechno. Ale tak to přece není. Takže cíl, který moje postavy sledují, je v pořádku, ale nutí je to používat některé nekalé prostředky, aby o jeho správnosti přesvědčili i ostatní. To zákonitě vede k rozkolu, ke zmatku. V mém filmu se nakonec žádné občanské sdružení nezaloží. Petr Marek (37) Natočil od konce osmdesátých let asi třicet krátkých a sedm celovečerních filmů (nejkratší má devět sekund, nejdelší čtyři hodiny), většinou v autorské spolupráci s Jiřím J. K. Nebeským. Získal za ně velkou řadu ocenění na amatérských přehlídkách a dnes patří k nejosobitějším českým experimentálním filmařům. Do kinodistribuce však pronikly jen tři jeho snímky: poetická komedie Láska shora (2002), „realistické mysterium“ Nebýt dnešní (2005) a Nic proti ničemu (2011). Vystudoval filmovou vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se publikační a pedagogické činnosti, ale veřejnost ho zná také jako herce a hudebníka. Pozornost na sebe upoutal také coby člen hudební formace Midi Lidi (která mimo jiné získala Českého lva za hudbu k filmu Protektor režiséra Marka Najbrta a Cenu české filmové kritiky za hudbu k dokumentu Český mír režisérů Víta Klusáka a Filipa Remundy). Ta koncem září vydala své třetí album Operace „Kindigo!“

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče