Komu svědčí války

19. prosince 2011, 15:09 - Ivan Feranec
19. prosince 2011, 15:09

Čtenářský deník

Hypermoderní Los Angeles budoucnosti, nad jehož mrakodrapy a zchátralými ulicemi, se symbolicky tyčí budova mocné společnosti Tyrell. To jsou úvodní záběry filmu Blade Runner režiséra Ridleyho Scotta. Co má tento film, jeden z nejlepších z kyberpunku, společného se zbrojní firmou Lockheed Martin? Svým způsobem na tuto otázku odpovídá kniha Prophets of War (Válečná proroctví) amerického autora Williama D. Hartunga. V knize se nepíše o kyberpunkových vizích, v nichž obří korporace fakticky nahrazují stát, špičkové technologie provází sociální úpadek a policejní dohled nad lidmi je všudypřítomný. Hartung má skromnější cíl: pečlivě sleduje proměnu jedné malé firmy, založené v roce 1916, v giganta Lockheed Martin, největšího vojenského dodavatele na světě. Hartung se soustředí na fakta a čísla, vždy je v přímém kontaktu s empirií, nesnaží se o bezobsažný komentář a nesklouzává ke spikleneckým teoriím. Výsledkem je věrohodný celkový obraz, který člověka nutí zamyslet se, kam se svět posunul za 50 let. Taková doba totiž uplynula od projevu, v němž americký prezident Dwight Eisenhower varoval před přílišnou mocí vojensko-průmyslového komplexu, tedy propojení armádních a vládních institucí na straně jedné a zbrojního průmyslu na straně druhé. Právě celistvý pohled na Lockheed Martin napříč desetiletími a z různých hledisek je největším přínosem knihy. Tento pohled, který běžná žurnalistika nevyhnutelně postrádá, umožňuje uvědomit si, že to, na co jsme si vlastně už zvykli, je ve srovnání se skromnými začátky vojensko-průmyslového komplexu vlastně ohromující.

Cesta na vrchol

Jak se Lockheed Martin dokázal stát největší zbrojní firmou na světě? To Hartung ukazuje velmi zdařile. Byl to souběh historického vývoje, který firma využila ve svůj prospěch, a podpory ze strany státu, který často zastupovali bývalí šéfové a manažeři zbrojních firem. Lockheed posílily především všechny války, které vedly Spojené státy. A když náhodou válka nebyla, byly po ruce i další argumenty, proč utrácet peníze právě na armádu. Autor rozebírá argumentaci stoupenců zbrojení a je to analýza opravdu ničivá, která by si zasloužila čestné místo v monografii demaskující pokřivenou logiku PR. Když klesnou výdaje na obranu poté, co nějaká válka skončí, objeví se vždy nová hrozba, kvůli níž je třeba opět více peněz pro armádu. Ať už jsou to zprávy o raketovém ohrožení Severní Koreou nebo naléhání na invazi do Iráku, Lockheed a jeho lidé vždy věděli, že je to účinný způsob, jak prosadit své zájmy. Hartung například připomíná, že dopis deseti východoevropských ministrů zahraničí, který Georgi W. Bushovi v roce 2003 posloužil jako další argument pro invazi do Iráku, pomáhal vypracovat Bruce Jackson, který byl viceprezidentem Lockheed Martin pro strategii a plánování. Úplné náklady na válku v Iráku překročily podle Josepha Stiglitze tři biliony dolarů a Lockheed patřil k těm, kteří z ní měli největší prospěch.
Americká vláda pomáhala Lockheedu i jinak. Tak třeba díky podivným předpisům mohl Lockheed systematicky předražovat dodávky pro Pentagon. V 80. letech se proslavil sedátkem na WC za 600 dolarů a kávovarem za 7662 dolarů…
Jednou z nejtemnějších kapitol v dějinách Lockheedu je uplácení zahraničních státníků v 70. letech. Hartung rozebírá mechanismus, který Lockheed použil, a je to poučné čtení. Stejný model je ve zbrojním průmyslu obecně využíván dodnes: nasazení „konzultanta“ s dobrými styky, který ovlivňuje rozhodování vládních činitelů pomocí peněz od zainteresované zbrojní firmy. Před soudem se kvůli úplatkům od Lockheedu ocitli mimo jiné japonský premiér Kakuei Tanaka a dva italští ministři obrany.

Součást zpravodajské komunity

Pro pochopení dnešní situace je klíčové zkoumání činnosti Lockheedu v odvětvích, která nebyla jeho tradičním působištěm: výslechy a vyšetřování vězňů v Iráku a v Guantánamu, policejní výcvik, špionáž. Hartung upozorňuje, že až tři čtvrtiny rozpočtu amerických zpravodajských služeb jdou na soukromé dodavatele, outsourcing. Lockheed nejen pracuje pro zpravodajské služby, on je „součástí zpravodajské komunity“, cituje ředitele Lockheedu pro zpravodajské programy Rona Romera. Již koncem 90. let se Lockheed podílel na vládním programu Echelon pro sledování telefonátů, faxů a e-mailů, v němž mimo jiné americké korporace získaly informace o svých evropských konkurentech. Dalším příkladem je špionážní síť v Afghánistánu a Pákistánu, kterou pro americkou armádu koordinoval právě Lockheed. Do výčtu netradičních činností patří i vývoj biometrické technologie pro FBI, technologie pro zpracování daňových přiznání, pro sčítání obyvatelstva či pro automatické třídění poštovních zásilek. „Podílejí se téměř na všem, co federální vláda dělá,“ píše Hartung a klade otázku, zda by jedné společnosti mělo být svěřeno tolik moci a vlivu. A třebaže v našem světě ještě nemáme androidy a kolem losangeleských mrakodrapů se nemíhají létající auta, po přečtení knihy se vnucuje otázka, zda již tak trochu nežijeme v antiutopickém světě, jemuž dominuje Tyrell Corporation z filmu Blade Runner.

Prophets of War Lockheed Martin and the making of the military-industrial complex Válečná proroctví. Lockheed Martin a vývoj vojensko-průmyslového komplexu

Autor William D. Hartung
Vydal Nation Books, 2011
Rozsah 296 stran

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče