Kolik za Korfu?

10. března 2010, 12:30 - Jefim Fištejn
10. března 2010, 12:30

Řecká vláda nemůže ani při nejlepší své vůli uspokojit požadavky Evropské unie

Dne 11. února nový prezident Evropské unie Belgičan Herman van Rompuy slíbil předluženému Řecku pomoc, aniž by však upřesnil, v čem bude spočívat. Od té doby uplynul měsíc. Slib sice stále platí, leč skutek utek. Ne že by řecká vláda nic neučinila. Prodala dluhopisy údajně až za osm miliard eur, úročené však takřka lichvářskými šesti procenty ročně. A prosadila drastická opatření, jež mají během roku dostat do státní pokladny další čtyři miliardy eur, aby snížila rozpočtový schodek – zvýšila daně z prodeje a zmrazila důchody a platy státních zaměstnanců.
Už v dubnu však bude třeba na úrocích z předchozích dluhopisů vyplatit přes osm miliard eur. A stejnou částku v květnu. Aniž by se však snížil 30miliardový schodek rozpočtu. Patnáct procent HDP půjde letos na obsluhu státního dluhu. Není proto divu, že v blouznivých hlavách vznikají extravagantní nápady, jak se vyrovnat s rozpočtovou krizí. Na konci února řecký ministr zahraničí Theodoros Pangalos jemně naznačil, že Německo dodnes adekvátně nekompenzovalo škody způsobené okupací během druhé světové války. Němci okamžitě připomněli, že od té doby poskytli Řekům rozmanitou pomoc ve výši 33 miliard marek.
Na Německu však především záleží, zda bude, či nebude nějaká hmatatelná pomoc Řecku poskytnuta. Ekonomická situace Německa však také není zrovna růžová. Sotva naznačený průmyslový růst se prakticky zastavil a na vládnoucí koalici sílí tlak opozice a odborů. Proto německý tisk srovnává drzé narážky Řeků na historické dluhy s taháním tygra za ocas. Dne 3. března poslanec Bundestagu za CDU Marko Wanderwitz navrhl, aby Řecko jako jistinu za možný úvěr předalo EU část svých ostrovů. A jeho kolega z FDP Frank Schäffler volal přímo po jejich odprodeji – Řecku totiž patří více než šest tisíc ostrovů v Egejském a Jónském moři, z nichž jen 227 z nich je obydlených. Deník Bild dal rovnou do titulku: Dáme vám peníze, dáte-li nám Korfu. Předseda řecké vlády Georgios Papandreu během návštěvy Berlína hrdě prohlásil, že nepřijel do Německa s prosíkem. Na to mu německý ministr hospodářství Rainer Brüderle briskně odvětil: „Stejně bychom vám nedali ani vindru.“ Není divu, že se Řekové opět museli spokojit s pouhým slibem.
Situace je o to prekérnější, že Atény nemohou ani při nejlepší vůli uspokojit požadavky EU. A už jejich první pokus o utažení opasků vyvolal hněv lidu. Prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet sice tvrdí, že „většina Řeků“ opatření vlády podporuje, ale na ulicích helénských měst podpora není vidět. Naopak, protivládní demonstrace nabírají na zuřivosti. Dne 4. března členové odborové centrály Všedělnická fronta dobyli ztečí budovu ministerstva financí v centru hlavního města. Zteč je však v tomto případě velkou nadsázkou, protože solidární ochranka budovy nekladla útočníkům žádný odpor. Den nato se zastavila veřejná doprava a na čtyři hodiny i provoz aténského letiště. Protestní hnutí zachvátilo Soluň a další velká města. Dílčí prostoje postupně vyústily v generální stávku – soudě dle televizních záběrů je však nadbytečná, protože v zemi stejně nikdo nepracuje.
Pro část odbojné řecké omladiny nejsou místní odbory navzdory veškeré své bojechtivosti dost radikální. Předáka jedné z největších odborových centrál Jannise Panagopulose napadli během jednoho protestního shromáždění mladí anarchisté obviňující odboráře z přílišné povolnosti vůči vládě. Odborářský vůdce sice ukázal, že mu pěstní souboje nejsou proti mysli, ale nakonec ho odnesli z bitky zkrvaveného jeho soudruzi. Podobných událostí je v dnešním Řecku mnoho. Zatím není snadné odhadnout, s kým to Papandreův kabinet bude mít těžší – zda s úředníky EU, anebo s vlastním obyvatelstvem.
Řecký HDP sice tvoří jen 2,5 procenta z celkové ekonomiky eurozóny, ale vliv zdejší krize na stabilitu EU je nepoměrně větší. Unie musí volit mezi špatným a ještě horším. Všichni vědí nejen to, že Řecko bude třeba zachránit, ale i to, že jen hození finančního lana mu nepomůže. Brusel nespěchá s nabídkou peněz nejen proto, že je nemá, ale i proto, že každá snaha „zatáhnout“ cizí dluhy, aniž by byla provedena radikální systémová změna, znamená jen odročení „rozsudku smrti“. Byl by to špatný signál ostatním chronickým dlužníkům Evropy – a natolik naivní evropští politici přece jen nejsou. „Bruselští strýčci“ však ani nemohou poradit svým aténským příbuzným, jak překonat rozpor mezi hospodářskou racionalitou a živelností lidových nálad, protože to sami nevědí. Každopádně je dluhová krize jižní Evropy příběhem na dlouhé lokty. Ve střednědobé perspektivě tudíž společnou evropskou měnu čekají těžké časy.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče