Kolébka atomu nepanikaří

14. dubna 2011, 14:21 - Libor Dvořák
14. dubna 2011, 14:21

Moskva se Fukušimy nebojí. Jaderné plány zatím nehodlá měnit.

Mírový atom byl oblíbeným ideologickým sloganem v dobách budování komunismu v někdejším Sovětském svazu. Přesně tato slova vždy provázela informace o využívání jádra pro výrobu elektrické energie. Pravda, nakonec se všichni i v podmínkách přísné cenzury dozvěděli, že značné procento onoho „mírového atomu“ je určeno k výrobě plutonia, používaného pro atomové zbraně. Obavy z havárie se však v Rusku v masovém měřítku nikdy neobjevily. Naopak, ruská veřejnost byla vždy na „svou“ jadernou energetiku spíše pyšná. Události v poničené japonské elektrárně Fukušima zatím tento přístup také nezměnily.

Velmoc u zrodu

Bývalý Sovětský svaz byl jednou z rozhodujících kolébek jaderné energetiky: 27. června 1954 začala v Omninsku nedaleko Moskvy fungovat vůbec první „atomová“ elektrárna o výkonu 5 MW. Zkušenosti z tohoto zařízení ukázaly využitelnost jaderné energie v průmyslovém měřítku – v roce 1956 začala srovnatelná jaderná elektrárna fungovat i ve Velké Británii a o rok později ve Spojených státech. Během deseti let od spuštění prvního reaktoru v Omninsku, do roku 1964, už instalované kapacity celosvětově stouply na pět tisíc MW a za dalších deset let byly dokonce tisíckrát vyšší. Ruská jaderná energetika se na produkci elektrické energie ve své zemi podílí asi 16 procenty. Přitom v evropské části Ruské federace tvoří atomová energie v celkové energetické bilanci 30 procent, na severozápadě země pak téměř 40 procent. V deseti jaderných elektrárnách Ruska v současné době pracuje 31 energetických bloků o instalovaném výkonu 23 242 MW. Z toho je 15 reaktorů tlakovodních (9 VVER-1000 a 6 VVER-440), 15 reaktorů kanálových varných (11 RBMK-1000 a 4 EGP-6) a jeden rychlý reaktor. Přestože se Moskva, ostatně podobně jako mnohé další země, jakémukoli srovnání svých reaktorů s těmi japonskými vyhýbá, dodejme, že ve Fukušimě šlo rovněž o varné reaktory. Ty ruské jsou ovšem speciálního typu a fungují pouze v této zemi.

Zpomalení po Černobylu

Podíl využití elektřiny z jádra by jak v dnešním Rusku, tak i jinde ve světě, mohl být zřejmě vyšší. Hned na počátku éry jaderné energetiky se v SSSR zdůrazňovalo, že cena elektřiny vyrobené z jádra je srovnatelná s produkcí klasických tepelných elektráren. Případná havárie s fatálními následky byla považována za málo pravděpodobnou. K tomu jen připomeňme, že ekologické aspekty provozu jaderných elektráren, ať už pozitivní či negativní, se tenkrát v Sovětském svazu prakticky nebraly v potaz.
Pak ovšem přišel 26. duben 1986 a černobylská havárie, která v té době vyvolala efekt vskutku odstrašující. Propagátor pojmu glasnosť, což lze nejlépe vyjádřit slovním spojením „všechno se říká“, Michail Gorbačov skutečný rozsah katastrofy tajil, jak dlouho to jen šlo. Jeho politbyro ještě 1. května nechalo v Kyjevě (100 km od havarovaného reaktoru) proběhnout etapu cyklistického Závodu míru. V tehdejším Československu to ovšem nebylo o moc lepší. Ústav technického rozvoje a informací dostal do rukou protokol Mezinárodní atomové energie ve Vídni, podle něhož přešel přes naše území také radioaktivní mrak, a to hned třikrát. Tehdejší hlavní hygienička ČSSR dr. Dagmar Zusková, odpovědná za informace pro vládu i obyvatelstvo, nic takového nezveřejnila. Obavy obyvatelstva bagatelizovala, a naopak odsoudila „fámy a neurčité, vágní zprávy“, které se mezi občany šířily. Dokonce nechala vydat zákaz, který krajským a okresním hygienikům bránil o skutečné radiační situaci informovat. Svědky nejasných a možná i bagatelizujících zpráv jsme nakonec byli i v případě Fukušimy. Minimálně zpočátku, takže jde zřejmě o přirozenou, nikoli jen bolševickou snahu o utajení čehokoli nepříjemného. Faktem je, že pro jadernou energetiku je tento přístup vždy spíše horší než lepší…

Rychlá reakce

Nejasné situace kolem Fukušimy hned v prvních dnech po havárii využili i ruští aktivisté z organizace Ekologická ochrana. Její spolupředseda Vladimir Slivak krátce po zemětřesení prohlásil že „únik jaderných zplodin z Fukušimy byl podstatně menší než v Černobylu, ale přesto stačí na to, aby až 120 tisíc lidí onemocnělo rakovinou, a ocitlo se tak na pomezí života a smrti“. Obavy ruských ekologů jsou pochopitelné: Ruské dálněvýchodní břehy jsou od Japonska často vzdáleny jen pár desítek kilometrů…
Na tato prohlášení okamžitě reagoval zástupce ředitele Výzkumného ústavu pro bezpečný provoz jaderných zařízení ruské Akademie věd Rafael Aruťuňjan. Ten označil oněch 120 tisíc ohrožených za nesmysl a doslova řekl: „Za 25 počernobylských let jsme si užili hodně strachu. To, co naše lidi děsilo v roce 1986, hlavně zvýšené radioaktivní pozadí a jeho důsledky, nakonec k ničemu opravdu kritickému nevedlo. Ostatně mnozí zasvěcení odborníci to říkali už tenkrát. Jenže právě tenkrát se našli jiní ,znalci‘, kteří obyvatelstvo přesvědčovali, že v okolí Černobylu všichni zemřou na rakovinu a následovat budou i genetické deformace. Nic takového jsme nikdy nezaznamenali. Jsou to obavy zcela bezpředmětné.“ Inu, pravdu bude jako obvykle v případě takovýchto protichůdných tvrzení nutné hledat někde v prostoru mezi nimi…
Faktem ale je, že tyto aktuální spory ruskou jadernou energetiku nijak významně neohrozí. Naopak. Přestože v dnešním Rusku – narozdíl od dob tragické černobylské epopeje – existují vlivná ekologická hnutí, která mohou své postoje v omezené míře například na internetu klidně prezentovat, ve výsledku stále platí totéž. Když se mocný stát rozhodne, že jaderný program pojede dál, tak to tak jednoduše bude.

Brzdou spíše finance

Ruská vláda už na začátku roku 1993 (sedm let po Černobylu) přišla s materiálem O rozvoji jaderné energetiky, podle něhož měly být už do roku 1995 postaveny dva nové bloky typu VVER-1000 v Balakovské a Kalininské jaderné elektrárně (JE). Do roku 2000 pak měly být v provozu dva bloky na Novovoroněžské JE a do roku 2006 další dva agregáty stejného typu na Balakovské JE. Plánovala se zároveň výstavba zcela nové Jihouralské JE s několika rychlými neutronovými reaktory (typu BN) a instalace jednoho identického zařízení v Bělojarské JE – a mohli bychom ještě pokračovat. Dnešní stav je z důvodů celkem pochopitelných mnohem skromnější: zejména v chudých 90. letech byly mnohé z těchto projektů o léta opožděny, zmrazeny či zcela zrušeny. Citujme třeba údaj z loňského roku – z pěti bloků, které měly být uvedeny do provozu do roku 2008, se podařilo spustit jen dva. Kromě klasického argumentu, že se stavba jaderných elektráren celkem běžně prodlužuje skoro všude ve světě, v neprůhledné ruské ekonomice (ostatně nejen tam) jsou velkým nešvarem přímo katastrofální vícenáklady při výstavbě těchto obřích celků. Příklad za všechny: Náklady na vybudování třetího bloku Kalininské JE se ve srovnání s kalkulacemi z roku 2002 zvýšily na dvojnásobek a rozdíl představoval čtrnáct miliard rublů v cenách z roku 2003. A v dnešním Rusku není síly, která by se dokázala dobrat konkrétních důvodů a viníků takového předražování. To bohužel platí i o státní jaderné společnosti Rosatom, v jejímž čele dnes stojí Sergej Kirijenko, který byl v době prezidentování Borise Jelcina krátce předsedou ruské vlády.

Plovoucí i mobilní

Současná ruská jaderná energetika ale přichází i s projekty méně mamutími, a snaží se tak držet krok se světovými trendy menších zařízení. Na dnes ostře sledovaném Dálném východě je to kupříkladu projekt plovoucí jaderné elektrárny, která by měla stát v důkladně uzavřené zátoce, na jejíchž březích stojí městečko Viljučinsk. Tento projekt je zajímavý i s ohledem na podmínky seismicky velmi aktivní oblasti: elektrárna by měla být ukotvena pružně, takže by ji neohrozilo ani náhlé stoupnutí hladiny až o několik metrů. Propočty přitom ukazují, že i čtrnáctimetrová vlna tsunami na širém moři by sem díky konfiguraci pobřeží a přirozených vlnolamů v podobě malých ostrovů dospěla jen v podobě půlmetrové „vlnky“. Důkazem bezpečnosti tohoto místa je i fakt, že tu kotví jaderné ponorky ruského Tichooceánského loďstva.
Modernizace se dnes dostává i dávno zpracovaným a často i realizovaným projektům malých mobilních jaderných elektráren typu TES-3 či Pamir, které měly sloužit jako rychlá náhrada v případě výpadku nebo zničení jiných zdrojů. Tyto „elektrárny“ se přepravovaly na zvětšených podvozcích těžkého tanku T-10, respektive na legendárních tahačích MAZ-357, původně určených pro přepravu mezikontinentálních balistických střel. Šlo samozřejmě o přísně tajné projekty z nejhorších let studené války, kdy se počítalo s masivními útoky nepřítele, které by běžnou energetickou síť mohly zcela zničit. Dnes by tyto zkušenosti mohly přijít k užitku v těžko přístupných oblastech – kupříkladu i na již zmíněném Dálném východě, který se v současné době především pro velmi těžké životní podmínky katastrofálně vylidňuje. Pro další masivní rozvoj jaderné energetiky bez ohledu na cokoli mluví ještě jeden důvod: Jaderná zařízení, která se v dnešním Rusku vyrábějí už nějakých šedesát let, se stávají významným vývozním artiklem, a navíc i součástí velmocenské strategie, která by k dosavadnímu vývozu ropy a zemního plynu ráda rozšířila i ruský podíl na světovém trhu jaderných technologií. Což se koneckonců už děje.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče