Kohne, budíček!

06. února 2009, 12:22 - Pavel Matocha
06. února 2009, 12:22

Jan Dienstl popisuje, jak probíhalo vymáhání pohledávek z balíku od ČKA

Starý židovský vtip přivedl Jana Dienstla, dřívějšího člena finanční skupiny Motoinvest a dnešního vinaře ze žernosecké oblasti, k metodě, jak pracovat s pohledávkami. Až do poloviny minulého roku byl jedním ze dvou majitelů společnosti EC Group, která v roce 2002 vyhrála tendr České konsolidační agentury (ČKA) na prodej balíku pohledávek v celkové účetní hodnotě 39 miliard korun. Zaplatila za něj 3,4 miliardy korun. Minulý týden hovořil s týdeníkem EURO o tom, jak se prodej uskutečňoval, jak celý obchod nakonec pro EC Group dopadl a jak v kontextu vlastních zkušenostní s ČKA vnímá snahy USA a Německa založit obdobnou instituci na toxický bankovní odpad.

Teď nebude spát Roubíček „Jiří Bartoška mi na filmovém festivalu v Karlových Varech vyprávěl krásný židovský vtip, který přesně ilustroval vztah dlužníků a věřitelů, jaký panoval v České republice nejen v devadesátých letech, ale i na začátku tohoto století. Dodnes si ho pamatuji!,“ vypráví Dienstl, jak začínal s vymáháním pohledávek.
Kohn se Sárou leží v posteli, Kohn se pořád převrací.
„Kohn, spi už! Jsou dvě hodiny ráno a já v šest vstávám do práce.“
„No jo, Sáro, jenže já mám ráno Roubíčkovi zaplatit deset tisíc korun a já je samozřejmě nemám.“
Sára otevře okno a zařve do ulice: „Roubíček!“ Za chvíli se rozespalý Roubíček vykloní ze svého okna a ptá se Sáry, co se děje.
„Poslouchej, Roubíček, ten můj ti má prý ráno zaplatit deset tisíc korun.“
„No to má.“
„Jenže on je nemá!“ křikne Sára a zavře okno. A doma řekne Kohnovi: „A ty už spi. Teď nebude spát Roubíček.“
Takhle to ještě před deseti lety v České republice fungovalo. Banky nespaly, měly problém s velkými dlužníky, kteří ale byli v klidu. Jednou za rok jim přišlo vyúčtování, o kolik jim narostlo penále, ale to bylo všechno. Maximálně se dohodli s někým třetím, že jim ten starý dluh za nějaký zlomek hodnoty vykoupí.
Říkalo se tehdy, že když si za nekřesťanské úroky od banky půjčíte milion, máte problém. Když si ale půjčíte miliardu, tak má problém banka.

Aby Roubíček mohl spát ČKA vyhlásila v roce 2002 dvoukolový tendr na prodej balíku pohledávek za 39 miliard korun a čekalo se, že si jej koupí buď PPF, nebo Goldman Sachs. Jenže na scéně se objevil nový hráč – EC Group, který své konkurenty přebil výší nabídky. Také se tehdy ve všech novinách psalo, že EC Group nabídl tolik, že to nikdy nemůže zaplatit, protože by jeho investoři prodělali kalhoty.
V prvním kole firma EC Group nabídla 4,2 miliardy, zatímco druhý v pořadí pouhých 1,6 miliardy! Ve druhém kole, kde bylo možné podle podmínek soutěže nabídku upravit (snížit však maximálně o dvacet procent), EC Group navrhla 3,4 miliardy a druzí dva účastníci PPF a Goldman Sachs přihodili na 2,9 miliardy korun.
Nakonec EC Group zaplatila ČKA o 420 milionů méně, protože po několika měsících vrátila agentuře část pohledávek s právními vadami, čímž dosáhla snížení kupní ceny na necelé tři miliardy korun.
Přestože EC Group nabídla výrazně více než její konkurenti a přes všechny publikované články a názory expertů, jak draze a nevýhodně nakoupila, společnost a její investoři na obchodu s pohledávkami vydělali podle Dienstla miliardy. „Než jsme přišli my, tak se s pohledávkami obchodovalo jinak. Kupující byl většinou již předem dohodnutý s dlužníkem, za kolik si od něj ten starý úvěr vezme. My jsme si ocenili pohledávky, respektive jednotlivé zástavy, a také ekonomickou situaci jednotlivých dlužníků. Nijak jsme s dlužníky nebyli dopředu domluvení a začali jsme podle všech právních možností pohledávky vymáhat. Ocenili jsme především zástavy nemovitostí a majetek bohatých fyzických osob, které za některé úvěry ručily,“ říká Dienstl.
EC Group podle něj každý den chrlila desítky tisíc stran různých dopisů, podání, žalob. Komunikovala s dlužníky, odhadci, soudy, exekutory. Žádala o všechny dokumenty, na které měla dle zákona nárok, a když je nedostala, podávala žaloby. Snažila se dlužníkům blokovat majetek, ale zároveň se s nimi dohodnout.

Ze začátku je každý Sára „Vždycky je třeba promítnout si ten židovský vtip. Nervózní musí být ten, kdo si půjčil a nevrací, a ne jeho věřitel. První tři měsíce měli všichni dlužníci obrovská ramena, ale nakonec jsme se nějak dohodli. Oni pochopili, že nemá cenu, aby dál utíkali a neplatili. My jsme věděli, že nemá cenu, aby zkrachovali a celý život nás nenáviděli,“ vysvětluje Dienstl.
Nebylo to prý tak, že by všechno podtrhli, sečetli a ze všech dlužníků se snažili vymáhat všechno, na co měli podle práva nárok. „Udělali jsme nějaký odhad, kolik mohou zaplatit, kdy a jak to mohou zaplatit, aby nepadli na hubu, a nějak jsme se dohodli. Byli dokonce takoví dlužníci, se kterými jsme se dohodli, že je budeme dále úvěrovat a mít pak podíl na zisku. Nebo byli dlužníci, kteří za námi později přišli, abychom jim vymáhali jejich pohledávky.“
A dodává, že úvodní problém s pochopením reality u dlužníků chápal: „Oni si půjčili z banky peníze, chvíli se to snažili splácet, pak z nejrůznějších důvodů přestali a báli se, co bude. Jenže ono se rok nic nedělo. A dva roky se nic nedělo. Oni si zvykli, že jim jednou ročně přijde poštou nějaký přehled, kolik dluží, a že to číslo narůstá, ale kromě toho narůstajícího čísla v každoročním dopisu je ten dluh nijak netrápil. A najednou za nimi přijdou dva pětadvacetiletí frajírci, jeden právník a druhý ekonom, a začnou jim říkat, že musejí zaplatit, jinak že je zažalují, obstaví jim majetek atd. Dlužník s nimi nejprve vyrazí dveře, ale pak najednou dostane dopis z katastru nemovitostí, že jeho barák je obstaven, a pak u něj zazvoní exekutor, že si jde prohlídnout, co bude exekuovat. V tu chvíli dlužník začne jednat a chce se dluhů co nejlacinější zbavit, ale to už je v pořádku, to už je obchod a tam už se můžeme nějak dohodnout.“

Roubíček nakonec vydělal miliardy Náklady EC Group byly obrovské. Její provoz stál až 300 milionů korun ročně. Na balíku z ČKA pracovalo 200 lidí, z toho bylo 45 právníků.
Na námitku, že museli mít nějaké tajné informace, protože na rozdíl od konkurence jejich právníci nechodili do data-roomu ČKA a neanalyzovali poskytnuté podklady, Dienstl říká: „V ČKA nás pustili do místnosti, kde byly stovky tisíc listů papírů. Ostatní zájemci tam posílali týmy svých právníků a ekonomů, kteří se střídali od rána do večera a zkoumali den za dnem papír za papírem. My jsme tam poslali dva IT pracovníky a čtyři sekretářky a ti vše zkopírovali do datových souborů, uložili na náš server a těch dvě stě lidí po celé republice na tom začalo pracovat. Takže zatímco pro nás ten balík v jednu chvíli vyhodnocovalo 200 lidí, další zájemci jich na to měli jen patnáct, protože víc se jich do té místnosti v ČKA nevešlo.“
Za šest let se EC Group podařilo vyřešit více než dvě třetiny pohledávek z původního 35miliardového balíku. Pohledávky v účetní hodnotě přibližně deset miliard korun jsou stále ještě v běhu. Výnos z investovaných peněz byl podle Dienstla 45 procent ročně. „Očekávám, že i v roce 2009 a v dalších letech ten výnos neklesne. Ale i kdyby se z té poslední třetiny nepodařilo získat už ani korunu, což je nepravděpodobné, protože například minulý týden jsme u soudu vyhráli s konečnou platností spor o 100 milionů, stejně by EC Group i všichni investoři, kteří za námi stáli, vydělali,“ dodává Dienstl.
EC Group výrazně pomohl i růst cen nemovitostí, který mezi lety 2002 až 2008 v České republice panoval. Výtěžnost jejich více než osmi tisíc nemovitostních zástav se tím postupně výrazně zvyšovala.

Dienstl u Roubíčků loni skončil Před šesti měsíci Jan Dienstl prodal svůj podíl druhému spolumajiteli Pavlu Šimkovi a v EC Group skončil. Rodák ze severních Čech koupil v žernosecké oblasti 45 hektarů vinic a začal se věnovat pěstování vína. Vinařství v Třebívlici, které buduje, nemá být drahým koníčkem, ale profitabilním podnikem.
„Krize mi nyní při budování pomáhá. Pro dodavatele vinařských technologií jsem náhle vážený klient. Na jednání za mnou jezdí majitelé firem, které jinak zásobovaly velké španělské a italské vinaře, a nabízejí mi neuvěřitelné slevy,“ říká Dienstl.
Většina ostatních nemá z krize tak dobrý pocit. Některé státy se chystají postavit obdoby české Konsolidační banky z devadesátých let, kam by převáděly špatné úvěry z komerčních bank. Má takovýto způsob řešení krize smysl? Dienstl je přesvědčen, že ano: „Konsolidační banka je důležitá, aby vrátila na trh důvěru. Je třeba, aby banky byly očištěné a zase začaly normálně půjčovat peníze. A také skrze konsolidačku dojde ke zreálnění hodnoty aktiv. Že s tím jednotlivé státní rozpočty budou mít náklady, o tom není pochyb. Řeší ale krizi. Kdyby to byl ziskový byznys, tak ho udělá soukromý subjekt.“
A pokud by stát nezakročil, nevyřešil by to trh sám a efektivněji? „O tom přemýšlím léta. Otázka je, co by udělaly ty banky. Politik je motivovaný spokojeností lidí, bankéř je motivovaný ziskem banky. Bankéř se bude snažit ty problémy a díry v bilanci všemožně maskovat a krýt, aby se na to přišlo co nejpozději, nejlépe až on bude v důchodu. Konsolidační banka je drahá medicína, ale bohužel asi nutná.“

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče