Knoll

13. července 2010, 18:54 - Mgr. Pavel Pokorný
13. července 2010, 18:54

Dobrý byznys

Ten původní podnikatelský plán zní dnešnímu uchu neuvěřitelně jednoduše – moderní architekti potřebují moderní nábytek. Toť vše. Tomu se říká vize. A když se k ní dodá myšlenka proslulého Bauhausu, že výrobky budou reprezentovat „excelentní design, technologickou inovaci a masovou produkci“, v kostce zhruba víme, co již přes sedmdesát let představuje společnost Knoll.
Historie firmy by mohla sloužit jako učebnice designu 20. století, což dokládá i to, že přes čtyřicet jejích výrobků je součástí stálé expozice designu Muzea moderního umění v New Yorku. Díla Marcela Breuera, Ludwiga Miese van der Rohe, Charlese Gwathmeyho, Franka Gehryho, Richarda Meiera, Roberta Venturiho, Eera Saarinena, Harryho Bertoiy a mnohých dalších naplňují designérskou pokladnici, z níž Knoll – aktuálně třetí největší nábytkářská firma na světě – čerpá dodnes.

Vášeň nejen pro Bauhaus
Příběh firmy Knoll je tak trochu i o tom, jak se syn vzepřel autoritativnímu otci a odjel do jiné země dělat vlastní byznys, i když vlastně velmi podobný. Walter Knoll byl jedním z prvních podnikatelů v nábytkářském průmyslu ve Výmaru, jenž začal vyrábět moderní nábytek studentů Bauhausu. Jeho syn Hans (1914) přicestoval do New Yorku v roce 1937 a o rok později založil Hans G. Knoll Furniture Company s tím, že bude vyrábět moderní nábytek pro moderní budovy, což činil již jeho otec v Německu. Do Ameriky si přivezl i obdiv a také důležité kontakty na členy Bauhasu, z nichž část emigrovala do USA před Hitlerem. Někdy v té době michiganská rodačka Florence Schustová (1917) končila studia na Armour Institute v Chicagu, kde byl jejím učitelem Mies (předtím ještě absolvovala prestižní Cranbrook Academy of Art v Michiganu, což byla jakási americká obdoba Bauhausu, a Architectural Association v Londýně), a začala pracovat mimo jiné pro architekty Bauhasu Waltera Gropiuse a Marcela Breura v Bostonu. Talentovaná „Shu“, jak se jí přezdívalo, již ve čtrnácti letech dokázala navrhnout dům do posledního detailu a na Cranbrooku nad ní držel ochrannou ruku sám šéf školy, slavný finský architekt Eliel Saarinen. Cesty Florence a Hanse se protnuly v roce 1943, když Knoll Schustovou angažoval, aby vytvořila interiér pracovny ministra války Henryho Stimsona. Brzy zjistili, že je pojí nejen společná vášeň pro Bauhaus, a v roce 1946 vztah vyústil ve sňatek. Zároveň s tím se firma přejmenovala na Knoll Associates.

Jak se zaplňují mezery
„Dobrý design je dobrý byznys“, znělo heslo manželů Knollových. Šarmantní a houževnatý podnikatel Hans převzal obchodní stránku věci a Florence měla hned od počátku jejich partnerství hlavní slovo v rozvoji a směřování firmy. Byl to její koncept aplikovat přístup Bauhausu na nábytkový design. Společně pak vyhledávali talentované designéry. Věřili – což bylo ve druhé polovině čtyřicátých let zcela nové – že by měli být pod svými díly podepsáni, a platili jim vedle honorářů i tantiémy, což do té doby také nikdo nedělal. Rovněž překvapivě oslovovali designérskými zakázkami mnoho architektů, což vysvětlila Knollová v roce 1964 takto: „Skoro všechny opravdu zásadní, prvotní inovace v oblasti moderního nábytkového designu uskutečnili architekti. Důvod, proč si sami museli vytvářet design svých vlastních interiérů – od osvětlení až po kliku u dveří – byl zřejmý: dekoratéři interiéru svého času nic netušili o moderní architektuře, nebo – pokud ano – zásadně s ní nesouhlasili.“ Díky širokým kontaktům Knollových s architekty, designéry a umělci v Evropě získaly výrobky firmy mezinárodní nádech. Spolupracovali s architekty Eero Saarinenem (původně Fin) a Frankem Albinim (Ital), umělci Harrym Bertoiou (Ital), Jensem Risomem (Dán) či Isamu Noguchim (Japonec) na vývoji kolekcí nábytku, které jsou dnes ikonami moderního designu. Ve druhé linii firma Knoll získala exkluzivní práva na díla Ludwiga Miese (kolekce Barcelona, MR a Brno) nebo slavné křeslo Wassily od Marcela Breura a začala tuto klasiku vyrábět podle přesných specifikací originálních návrhů.
Vliv skvělé designérky Florence Knollové na konečný výsledek díla jejích mnohdy již slavných „oveček“ byl dle pamětníků nezanedbatelný. O preciznosti a až nesnesitelném lpění na dokonalém provedení paní „Shu“ se vyprávěly legendy. „Měla schopnost posoudit design, úplně dílo rozebrat na kousíčky a pak zase složit. Udělala to tak třeba s křeslem Charlese Pollocka. To by určitě dodnes nemělo takový úspěch, kdyby se Shu Charlesovi nevěnovala, nekritizovala ho, nezměnila rozměry křesla, na všechno nedohlédla. Víte, když nakonec souhlasila s výrobou, bylo to absolutně perfektní,“ zavzpomínal dlouholetý manažer kontroly kvality v Knollu Bo Lonwell. Společnost se pod vedením Florence Knollové – specialistky na dispoziční řešení prostoru – soustředila rovněž na komplexní design interiérů, a to jak rezidenčních, tak pracovních. Knollová věřila v „totální design“, při projektování prostoru zvažovala všechny aspekty z hlediska architektury, interiérového i nábytkového designu. Tento přístup byl v polovině 20. století revoluční a výsledky také. U Knollových k tomuto účelu vytvořili takzvanou Knoll Planning Unit, kde klienti mimo jiné i komunikovali o svých potřebách s tvůrci, což je dnes samozřejmost, za niž také vděčíme Florence Knollové. Ta vždy skromně tvrdila, že svým designem jen „zaplňuje mezery“. Jak vidno, dělala toho mnohem víc.

Prodává se klasika
V roce 1950 Hans Knoll přesunul firmu i výrobu z New Yorku do Pensylvánie, kde – jak správně doufal – našel schopné řemeslníky z řad německých imigrantů a vojáků, kteří se vrátili z války a hledali práci. Jeho úspěšné podnikatelské i životní tažení nečekaně ukončila automobilová nehoda v Havaně o pět let později. Kdo čekal, že Knoll skončí, byl možná překvapen tím, že vedení firmy převzala všestranná Florence. Ta se v roce 1958 provdala za floridského bankéře Harryho Bassetta, v roce 1959 firmu prodala a ještě šest let ve společnosti působila jako konzultantka, než odešla definitivně na odpočinek. Jak uvádí společnost Knoll na svých internetových stránkách, po odchodu původních majitelů se firma více soustřeďuje na tvorbu kancelářských systémů, ale nezapomíná ani na nábytek a zadávání zakázek esům z řad designérů a architektů. Sázka na pracovní interiéry a design otevřených kancelářských prostorů firmě vycházela až do počátku osmdesátých let, kdy i na ni dolehla krize trhu s kancelářským nábytkem. Dlouhodobé stagnaci Knollu poté nezabránili různí majitelé (General Felt, Westinghouse a nakonec Warburg Pincus) ani trojí vstup na burzu (1983, 1997 a 2004). Přitom z dílny Knollu vzešly v průběhu let takové designérské perly jako například slavná Wood Collection Franka Gehryho (1992), kancelář Carla Magnussona (1993), židle a pohovky od Gehryho, Geryho Lee, Neila Frankela, Jonathana Criniona či Mayi Lin (1999), lenoška od Kazuhide Takahamy (2003) nebo křeslo Dona Chadwicka (2005). Až v posledních letech šéfové Knollu zřejmě správně pochopili krédo firmy, že „dobrý design je dobrý byznys“, a kladou větší důraz na výrobky, které se opravdu prodávají. Jde zejména o klasiku mistrů Miese van der Rohe, Noguchiho, Bertoiy či Saarinena, tedy artefakty soustředěné v kolekci nábytku zvané KnollStudio, jež většinou vznikly před více než půlstoletím pod gescí stále žijící Florence Knollové.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče