Kmenové hospodářství kvete

23. ledna 2012, 15:57 - Karel Hvížďala
23. ledna 2012, 15:57

Budeme-li žít v totálně zkorumpované společnosti, kdo bude moci proti korupci bojovat?

Žije ve Velké Británii, často hostuje ve Spojených státech a občas přednáší v Česku. To mu umožňuje pozorovat tuto zemi s odstupem. „V současné době jsme svědky nejen u nás, ale v celé Evropě rostoucího napětí a hněvu ve společnosti,“ říká Jiří Přibáň, který učí právní sociologii a filozofii ve velšském Cardiffu.

Jaký je hlavní důvod tohoto rostoucího napětí? Ekonomická nejistota pramenící z krize a rozčarování ze způsobu, jakým se ekonomické elity v krizi chovají. Krize a její důsledky přitom nejsou jen ekonomické nebo politické. Jde o krizi způsobu života. Podíváme-li se do českého kontextu, tak je zřejmé, že pomalu kolabuje politický systém. Existuje tu demokracie, ústavní svobody, ale zároveň tento systém kdysi doplňovaný sociální solidaritou nebo sociálním občanstvím pozvolna mizí. Jenže právě solidarita legitimizovala nejen sociální stát, ale ústavní demokracii v celé Evropě.

Myšlenka solidarity stála i v základech novodobého českého státu… Protože to nebyla otázka politické volby a vůle, ale jisté politické tradice a kultury v této části evropského kontinentu. Když se podíváme do statistiky, zjistíme, že Česká republika patří mezi ty země Evropské unie, kde žije nejméně lidí v chudobě. Jsme v tomto ohledu naprosto srovnatelní s Finskem, Švédskem, Rakouskem a Slovinskem. A je to zajímavé, protože rozdíl mezi Rakouskem a Uherskem, který existoval před 150 lety, existuje stále. Spodní proudy tradic a dlouhodobých vzorců chování přetrvávají a ukazuje se, do jaké míry může být politická změna podmíněna kulturními tradicemi. My jsme v situaci ekonomické krize, která ohrožuje naše principy: sociální stát byl sice problematická kategorie, ale sociální občanství nikoliv, a to je právě dnes v ohrožení. To, aby svobodný člověk mohl své svobody důsledně naplňovat, znamená, že musí mít určité rovné příležitosti, musí být emancipovaný nejen ve smyslu politické, ale také sociální rovnosti.

To, čemu se říká ve staré Evropě rovnost šancí? Ano, tato myšlenka musí být vlastní liberální, sociálnědemokratické i konzervativní politice. Ralf Dahrendorf tomu například říkal rovnost životních šancí. To je to, co vždy hlásala liberální filozofie, když například podporovala všeobecné vzdělání. John Stuart Mill jako jeden ze zakladatelů politického liberalismu požadoval přístup všech ke vzdělání již v první půlce devatenáctého století. Stejně jako dnes šlo i tehdy o to, aby nadané děti ze všech vrstev mohly studovat.

Ale bohužel tenhle princip je v posledních letech narušen. Zvláště u nás, kde vzdělání nezaručuje lepší budoucnost. Najednou jsme zjistili, že vzdělanostní ekonomika má své limity. Zároveň se ukázalo, že západní ekonomiky dominovaly především díky finančním informacím. Jenže tento model dnes zkrachoval. Bezbřehá víra v samoregulaci finančního průmyslu byla jednou z největších stupidit vzdělanostní ekonomiky. Český problém spočívá v tom, že zde nedošlo k propojení vzdělání a ekonomiky. Tady automaticky neplatí, že lepší vzdělání znamená šanci na slušnější živobytí.

Protože u nás se společnost a hlavně hospodářské a politické elity uskupily kolem politických stran do „loveckých družin“, jak říkal Jiří Gruša, a jejich soudržnost jim zaručuje automaticky přístup k finančním tokům? Jistě. Tady nefunguje tržní, ale naopak tu kvete kmenové hospodářství. A to dokonce není termín vymyšlený na univerzitách. Mám ho odposlouchaný od mých spolužáků z právnické fakulty, kteří se dnes pohybují v horních patrech českého byznysu.

To je fenomén, o němž jste nedávno hovořil a jejž jste nazval podle polského sociologa Adama Podgoreckého „špinavou sounáležitostí“? Taky o této „dirty togetherness“ někdy mluvím jako o pospolitosti špinavých rukou, tedy těch lidí, kteří na sebe něco vědí, a proto drží pospolu. To je klíč k tomu, proč v postkomunistických zemích nefunguje tržní ekonomika. Tyto „lovecké družiny“ žijí z toho, že si navzájem přihrávají obrovské zakázky, ze kterých mají velké zisky. To vede k tomu, že státní zájem a soukromý zájem se tu vůbec nerozlišují. Tady je vše pod kontrolou stranických bossů a kmenových náčelníků, nebo jak se tu říká, krajských kmotrů.

Myslíte, že tyto skupiny vládnou díky populismu? Že pod rouškou národních zájmů nahrazujících státní zájmy se ukrývá nejsnazší obhajoba osobních zájmů kmenových náčelníků, kteří nechtějí nic jiného než si zachovat svůj snadný přístup k tokům státních peněz? Americký sociolog Talcott Parsons tvrdil, že kultura je cementem společnosti. Jenže ve střední Evropě jsme kulturu vždycky spojovali s etnickým, tedy předpolitickým pojetím národa. Tady nikdy nebyl státní národ jako v zemích severní a západní Evropy, ale kulturní národ, a tím se společnost zabetonovala, což vede k tomu, že určité kulturní statky považujeme za svaté a nedotknutelné. A kdokoli se na tyto věci u nás odvolá, získává politické body. Samozřejmě česká nacionalistická tradice není stejná jako velkomaďarský nacionalismus nebo polský tradicionalismus. U nás se spíše jedná o variantu národovectví, které je spojeno s čecháčkovstvím, tedy s nižší střední vrstvou. Vyplývá to ze živnostenských a selských národních tradic, které jsou svou podstatou plebejské. To vůbec nemyslím hanlivě, ale namísto toho, abychom si z těchto základů vypěstovali určitý model politické rovnosti bez vzájemného povyšování a ekonomického dělení společnosti, chápeme tuto tradici jen tak, že se scházíme pod lípou na našem gruntu a na ty, kteří jsou za humny, již hledíme úkosem.

Nemůže to být tím, že to má zčásti na svědomí naše údolní mentalita, protože Čechy jsou obklopené horami a hlavní dopravní cesty se jim vždy vyhýbaly? Nacionalismus přímořských zemí je trochu jiný, ale i tak je to poměrně mladý fenomén, a musíme s ním proto stále počítat. O tom již psal Ernest Gellner, když liberální společnost a potažmo modernitu spojoval s tzv. modulárním člověkem, který si vybírá ze svých životních šancí, ale přitom – a na to nesmíme zapomenout – stále touží po nějakém pevnějším spojení, které mu v moderním světě nabízí právě národní pospolitost. Samozřejmě že nacionalismus může být i liberální, jak ukázala tradice první republiky, ale jeho destruktivní sílu nelze nikdy podceňovat.

Jenže vývoj v Česku nemá s liberálním nacionalismem nic společného, nebo ano? To určitě ne. Popisovat to, co se v Česku děje dnes, z hlediska práva, znamená popisovat konflikt mezi ústavní a populistickou demokracií. Buď budeme mít ústavní stát, ve kterém se všichni, od ústavních činitelů až po ty nejprostší občany, budou chovat podle pravidel, nebo budeme mít stát, který bude stavět na zacementovaných kulturních symbolech, na něž se může odvolávat masa, ale ne občan.
Nemyslím si, že České republice bezprostředně hrozí nějaký totalitní režim nebo vysloveně autoritářský režim frankistického nebo salazarovského ražení. Co tu skutečně hrozí, je, že se z občanů začne vytvářet národovecká masa, nerozlišitelná, a tedy bez názoru. V Česku hrozí, že budeme znovu vrženi do masové symboliky výlučného etnického národa, místo abychom byli národem individuálních a sobě rovných občanů se smyslem pro sociální vzájemnost a solidaritu. Najednou se začneme rozdělovat na ty, kteří jsou s národem, a na ty, kteří jsou proti národu.

To se už stalo v Maďarsku, kde pracují s bratrstvím jako s nejlevnějším lepidlem společnosti… Protože tam už neplatí základní kód politiky, kterým je rozdíl mezi vládou a opozicí. V demokracii vždy víme, že opozice bude příští vládou, jen nevíme kdy. A naopak opozice ví, že se sice jednou stane vládou, ale jen na čas a pak bude zase opozicí. Na tomto neustálém oscilování mezi vládou a opozicí se demokracie paradoxně stabilizuje. Když ale někdo jako Orbán či Kaczynski řekne, že reprezentuje vlast nebo národ, demokratická diskuse najednou zmizí, protože z opozice se stává nepřítel národa nebo vlasti. V ten moment se zjevuje v politice velký démon, kterého velmi přesně popsal Carl Schmitt. Když se z politického oponenta (hostis) stane existenciální nepřítel (inimicus), tak ten, kdo má moc, s ním může naložit jakkoliv. A to je konec demokracie. Pociťuji velmi intenzivně a se znepokojením to, že se v Česku od léta čím dál tím víc hledá potřeba nepřítele v existenciálním smyslu, nepřítele, jehož je třeba se zbavit. Strach z Němců je méně existenciální, ale máme tu Romy, které lehce poznáme: jsou tmaví, nepracují, a přitom sami víme, že my Češi máme zlaté ručičky. A myslíme si, že se živíme poctivě, i když statistiky ukazují, že v supermarketech krademe nejvíce z celé EU.

A korupce je v ČR na stejné výši jako v Jihoafrické republice a v Saúdské Arábii? A zároveň víme, že korupce tu dosáhla takových rozměrů, že už si skoro nemůžeme klást otázku, jak proti korupci bojovat. Když žijeme v totálně zkorumpované společnosti, kdo může proti korupci bojovat? Není legalita jen dalším projevem korupce? Musíme se ptát, jestli tady ještě existuje nějaký nestranný zájem v justici po vládě práva a obecných zákonů.

To ale začalo hned po listopadu 1989, kdy Petr Pithart řádně zdokumentoval, jak se ho snažili uplatit, a soud případ léta protahoval a nakonec obviněný dostal jen komicky nízký trest… Nejen to, tato kauza byla přece součástí privatizace. Už se nikdy nedozvíme, do jaké míry zdejší právní systém nebyl na takové změny vůbec připravený, a do jaké míry to naopak byl úmysl a důsledek „špinavé sounáležitosti“.

Ale i Západ nás tlačil do toho, abychom privatizaci dělali co nejrychleji. Říkali: v Rakousku byly taky keťasové, kteří se dostali k majetku neoprávněně, ale brzy o něj zase přišli. Neviditelná ruka trhu si prý prostředí vyčistí sama. To je pravda, ale v Rakousku fungovala alespoň minimálně nezávislá justice a policie nebyla narušena komunistickou totalitou, i když Rakousko má své vlastní zkušenosti s politickou korupcí. Navíc pád komunismu jako kdyby potvrdil primitivní poučky ekonomického neoliberalismu, že jakákoli regulace představuje socialismus a že kapitalismus znamená naopak osvobození od každé regulace. To je největší nesmysl, který naši ekonomové začali tvrdit. Naopak všichni, kdo se teorií kapitalismu kdy zabývali, vědí, že se kapitalismus neobejde bez pravidel. Kapitalismus od počátku představuje svébytný systém kombinující seberegulaci s vnější institucionální regulací, jakou je například právo.

Proto se zrodil v protestantských zemích, kde stolice nezávislého soudce byla pevně zakotvená, smlouvy platily a slovo mělo váhu… Tady se věřilo, že kapitalismus se vytříbí sám, spontánně, což byla velká iluze. Slepě se věřilo Hayekově představě spontánního řádu. Lidem nedošlo, že von Hayek nikdy nemluvil o privatizaci, když hovořil o spontánním řádu. On přece hovořil o zavedeném tržním hospodářství, které je současně a dlouhodobě podporované, mohli bychom říci i staletí, jinými spontánními řády, mezi nimiž má právo významnou roli. Nic z toho tady neplatilo. Řeči o spontaneitě znamenaly jen nálepky, které měly zakrýt bezbřehou privatizaci ve stylu Hoří má panenko, kdy se zhasne a po rozsvícení se zjistí, že z kuponů do tomboly jsou jen bezcenné papíry. Miloš Forman podal nejlepší výklad kuponové privatizace již dvacet let předtím, než k ní došlo. Současný neutěšený stav je jen důsledkem kumulace výše popsaných faktorů.

Vidíte nějaké šance, jak z tohoto stavu vybřednout? Jediná šance spočívá v tom, že si politické elity uvědomí, že tu je totální krize ústavní demokracie a stranické politiky. ODS je zprivatizovaným spolkem, ve kterém vládnou jednotlivé kmeny, korupcí je, byť asi méně, postižena i sociální demokracie, nemluvě o nových populistických stranách, které se zaštiťují bojem proti korupci, a přitom jsou ještě nebezpečnější a zkorumpovanější než ODS nebo ČSSD. Šance pak je v tom, že se v zavedených stranách najdou politici, kteří si uvědomí, že politika má svou vlastní logiku, že není jen prodlouženou rukou trhu, má svoje vlastní úkoly a že tyto úkoly lze realizovat jedině v ústavním státu a ústavní demokracii. To znamená, že se najdou politici, kteří nebudou prosazovat jen svůj stranický, ale také veřejný a státní zájem.
Karel Hvížďala Jiří Přibáň (*44) Vystudoval Univerzitu Karlovu a je profesorem právní filozofie a sociologie na velšské Cardiff University ve Velké Británii. Je autorem mnoha knih v angličtině a češtině, například Právní symbolismus (2007), Disidenti práva (2001) nebo Sociologie práva (1996). Vydal i dvě knihy o současné kultuře a umění – Pod čarou umění (2008) a Obrazy české postmoderny (2011). Kromě jiného přednášel na UC Berkeley, Stanford University, New York University, European University Institute, University of Pretoria nebo University of New South Wales v Sydney.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče